Stoupal vzhůru. Mohl jít se zavřenýma očima, tak dobře cestu znal. Měl spočítáno, po kolika krocích bude dřevěný předěl nahrazující schod. Již nezakopne. Přesně věděl, kdy se ozve bolest v lýtku a kde se zadýchá.

Až tam civilizace došla, slovo láska se stalo označením pro coitus. A přitom jsem nasraný i na sebe, že se nějak nemohu se vším tím svinstvem vyrovnat. Už si pomalu s nikým nerozumím, lidi nerozumějí mně, s kdekým se vzdaluju, jako kdybych vjel na jinou výhybku, kolej.

Ačkoliv vyvřeliny slov v tvorbě básníka Emila Juliše jsou úzce spjaty s místopisem vulkanických hor Českého středohoří, stojí jeho poezie široce rozkročena nad celým výsostným územím české literatury. (Robert Janda)