Debutová sbírka básnířky Alžběty Luňáčkové (1995) díky své vyzrálosti působí, jako by žádným debutem nebyla. Je to ucelená básnická výpověď, z níž sálá opravdová lidskost. Ačkoli jde o osobní zpověď, o příběh bytosti, která spíše hledá, než že by nacházela, svým zvláštním, poetickým způsobem se propisuje do vědomí čtenáře, oslovuje jej a stává se něčím víc než pouhou konfesí. Ta samotná by totiž nestačila.

Hned úvodní báseň nás nenechá na pochybách, že se ponoříme do specificky prožívaného světa. Autorka, která se na svůj věk pohybuje na literární scéně už relativně dlouho, otevírá své skříně s kostlivci:

Hranatý je
tvar

Pod vědomím

pohyby
ze setrvačnosti
možnost

rodit úzkost

jazykem

nebudu-li
pravý úhel.

Proces vznikání, vyjádřený metaforou rození, tedy vydání něčeho ze sebe, je provázen úzkostí, přičemž jediným nástrojem vhodným k syntéze těchto dvou pólů se jeví být jazyk. I tato možnost je však problematizována:

Mluvíme stejným jazykem,
ale rozumíme si při trapném odkašlání,

čteme v básni „90°“.

Poezie se stává také mostem mezi realitou a snem, skutečností a fikcí, vnějším a vnitřním. Sbírkou prostupuje neustálá snaha o smíření se s citlivostí – vůči okolnímu světu i vůči sobě samé. Být citlivou bytostí ve světě karteziánského rozumu, uprostřed krajiny, města i světa ovládnutých přísnou geometrií, je ovšem výzva, někdy těžká až k nesnesení. Kde je únik, kde je úleva?

Dvakrát týdně navštěvuji jiný dům,
ve kterém mluví o příliš žlutém světle,
úlevě, kterou vídám ve snech.
(„16°“)

Navracejí se motivy z terapeutických sezení, psychiatrických oddělení, nemocničních pokojů, rozhovorů s doktory, domácí a následné péče. I s nimi se musí subjekt hovořící v básních vyrovnat.

Způsob mého života
není zodpovědný za mou diagnózu.
Má diagnóza zavinila můj život.
(„37°“)

Snaha o smíření nenachází konec.

Báseň „12°“, kterou lze číst jako monolog matky k dceři, začíná verši „Nekoukej po těch pravých úhlech, / radši si najdi chlapa.“ Vlastní zážitky a zkušenosti se střetávají s těmi obecně přijímanými, již prožitými někým jiným, a tedy „jedinými správnými“. Jenže jednoduchá řešení se nevyhnutelně míjejí cílem, jsou mimoběžná:

Váš problém je, že nepapáte,
říkají na oddělení sestry, bílé obryně,
a shromažďují se v lékařském pokoji,
aby mluvily o nových dietních trendech.
(„34°“)

Téma paradoxního pobývání v paradoxním světě se neustále vrací a třeba v básni „14°“ dostává vyloženě fyzický rozměr:

Abych šla nahoru, musím se propadat,
abych byla plná, musím se vyzvracet.

Pro pochopení některých básní je nezbytné správně interpretovat verše, které se vztahují k bipolární poruše, kterou lyrická mluvčí trpí. V básni „36°“ čteme:

Jídlo jsem domů nosila v sudých počtech,
abych nakrmila i tu druhou,

báseň „22°“ začíná takto:

Občas používám cizí hřebínek
nebo kartáček na zuby.
Moc mě to nebaví, ale dá se s tím žít.

Bipolární porucha se sama stává objektem estetizace a také jedním ze zdrojů básnické imaginace. Je možnou cestou k nalezení jisté distance vůči sobě samé.

Další rovinou Pravého úhlu je ta milostná – ani ta však není jednoznačná, jak by také mohla být. Dost často je v tom přiměřená dávka ironie a sebeironie, nadhledu, za kterým tušíme bolest:

Jako rodilý mluvčí pro věci lásky
odmítáš doslovné překlady
(„4°“)

Vyzrálost tohoto výrazného debutu dokládá například tato pasáž z básně „18°“: „Brzy se uvidím tam, kde nejsem. / Nevidím, protože poslouchám svůj předmět.“ Její závěr zní takto:

Naslouchám zvuku stojaté vody ve vaně.

Není to v podstatě definice básnictví? Básník přece nemá „v popisu práce“ mluvit příliš, naopak. Tiše naslouchá, senzitivně vnímá, nechává se překvapovat, zkoumá „své“ podněty a pátrá dál, neboť není nikdy zcela spokojen se stavem věcí. Na to jako by navazovala báseň „21°“:

Nechodím za vámi trpět,
ale sbírat slova jako houby po dešti,
nacházet mezi stařeckými skvrnami
cestu ven z nejhlubšího lesa,
na jehož konci čeká rozzuřené dětství.

Lyrický subjekt paradoxně jen podtrhuje význam svých slov, když přiznává, že jenom sbírá ta, která ostatní trousí, aniž by si uvědomovali jejich váhu, sílu, hloubku.

Pravý úhel lze také číst jako zrcadlo soukromého světa, v němž se básnická fikce stává realitou možná víc než realita sama. Takto poetizovaný svět je neustále tázán, neboť nic nemůže zůstat pevně ukotveno něčím tak nejistým, jako je jazyk. Kdo je já? Jaký je můj vztah ke světu a kým jsem já pro svět? Jak se vyrovnat s jeho složitostí a se složitostí vztahů matky a dcery, ženy a muže – i sebe samé?

V básních Alžběty Luňáčkové je něha, soustředěné vidění světa a nekončící proces smiřování se se skutečností. Pravý úhel je básnickým pokusem o porozumění, možností nalezení sebe ve světě a světa v sobě. Zvenčí servírované zkušenosti nemohou fungovat, jelikož každý člověk je jiný, svůj:

Kam mě poslali, tam netrefím,
kam jsem zamířila, tam se rozpůlím.
Šelma šelmička, hodná holčička.
Bestie zmije, jedovatá geometrie.

Brněnskému nakladatelství Host a především redaktoru sbírky Martinu Stöhrovi a grafiku Martinu T. Pecinovi se podařilo představit mladou básnířku v knize, která je nejen silná, ale i graficky krásně vyvedená. Pravými úhly ohraničený prostor básnického světa, pravými úhly limitovaný život, pravými úhly psaná poezie. Umně sestavená a ve výsledku kompaktní sbírka teprve pětadvacetileté Alžběty Luňáčkové se může směle řadit ke špičce současné poezie.