A tak se musí deprese vymývat v alkoholu podobně jako fotografie v lázni a rozkolísaná nálada nahrazovat ztlumením, abys mohla další den znovu pochybovat, znovu se ploužit, znovu se probouzet jako fénix z přeplněných popelníků.
Beletrie – Próza
Z čísla 19/2020
Přistoupíš-li k oknu, poodstoupíš od sebe, aby ses stala zodpovědnější, užitečnější, celistvější, zatímco ptačí perspektiva určuje rozpůlenou skutečnost. Pohled na pohyb způsobuje vzrušení. Přenést pozornost směrem ven znamená nenarušit v sobě plynutí řeky. Stojíš na mostě a jsi přeplněná svou nezahalenou láskou, chce se ti zvracet. Je to buď prázdnota, nebo prázdná plnost.
Stav vytržení – ozdravný pramen, který si hledá dramatickou cestu tvou zanícenou myslí, aby ohladil to, co je drsné, aby uspořádal, co je nesystematické, aby doplnil smysl nahodilým věcem. V hlavě ti úřaduje mlha, tupá úzkost, plytkost nekonečné kocoviny, ale je to jen větší citlivost pro to, aby ses dokázala podívat správně. Clona, parametr bytí, záclona proti nahotě nesvobody, za kterou se schová neprůchodnost světla. Uchopíš látku mezi prsty a posuneš ji tak, aby vznikla rovnoběžnost.
Zastíníš ty, kteří se k tobě otáčejí zády. Dodělej mě – tak působíš, aniž bys přestala mluvit k sobě. Ale i dokonale pravidelná skutečnost je jen výsek z celku, absence, neživot, nemožnost se nadechnout do úplného tvaru. Za jakých podmínek vydržíš sama se sebou, se spouští kolem postele, rozházeným prádlem a knihami, zatímco si lidé ve svých spořádaných bytech rovnají límečky, zavazují kravaty a plni životní vůle vycházejí do ulic? Pokud budeš mačkat spoušť? Pokud místo do zrcadla tvá rozháraná tvář nahlédne do objektivu, paže s aparátem napřažené vpřed, jako bys někoho chtěla obejmout?
Struktura filtru vytyčuje hranici mezi tím, na co dosáhneš, ale nevyznáš se v tom, a tím, co neovlivníš, protože je to vzdálené. Rozmázneš realitu, protože máš nadhled. Natáhneš ruku k těm, kteří chtějí být nalezeni – dívají se skrze tebe, jejich pohled i kroky překračují hranice snímků, zaznamenáváš proudící hledání, aby ses vypořádala se svým vlastním skomíráním, neúspěšným léčením se, odcházením, které nemůže být dokonáno. Ztratila jsi směr, ale ještě je tu setrvačnost, čiročirá pravdivost.
Tvá cesta plná objížděk a zacházek, které se nakonec stanou zanedbatelnými, neviditelnými, vede stále dál. Kladeš si do cesty překážky velké jako nároky, o které zakopneš, upadneš a tisíckrát se zvedneš. Žiješ v černobílém světě rozdělitelném na dvě hemisféry a s vědomím vlastní protichůdnosti zápasíš i souzníš. Snahy být přesná se střídají s přiznanými fotografickými chybami, pracně udržovaná sebekontrola se ti záhy přelévá do lenosti, disciplína, režim a plán se proměňují v odvážnou nezávislost. Balancuješ mezi stylizací a bezprostředností, mezi potřebou začít znovu a likvidací sebe sama, mezi nechutí přešlapovat na místě a nehybností.
Jako se negativy vyvolávají v temné komoře, volání po úlevě probíhá po nocích v hospodách a nočních klubech, v nichž dotváříš celek, ale zároveň z něj vystupuješ, protože fotíš. Jedině tehdy dokážeš být soustředěná. Jedině tehdy dokážeš odpočívat, aniž bys zároveň přestala samu sebe číhavě pozorovat. Stále pracuješ. Proti sobě. Jde to ruku v ruce. Za každým paradoxem vykvete další paradox. Jsi samotou uprostřed davu, ale nejsi osamělá. A tak se musí deprese vymývat v alkoholu podobně jako fotografie v lázni a rozkolísaná nálada nahrazovat ztlumením, abys mohla další den znovu pochybovat, znovu se ploužit, znovu se probouzet jako fénix z přeplněných popelníků. Musíš se pořádně vymáchat v temné noci duše, vlézt do močálu černých roků, počkat si, až budeš srozumitelná – i sama sobě.
Jídlo je nezbytnost i otrava, záchvatovité přejídání překrýváš následnou hladovkou, jsi obousměrná slast – stejně jako bolest. Ve snu se propadáš – rochníš se v alkoholu, nebo ve svědomí? Postupné klesání do nevědomosti ale připomíná spíš potopení se pro poklad. Dotkneš se dna a zamíříš zpátky k hladině, kde se otevřeš jak odhodlaný leknín. Zadržení dechu tě osvěžuje jako schopnost vnímat pohyb. Pak znovu zpomalíš na rozcestí, vyluhuješ mlčení, odstředíš zábrany. Kterým směrem se vydáš? Vybereš-li si těžší život, po zpáteční cestě můžeš být odměněna. Avšak nyní je jediným tvým cílem se zničit, jelikož pokus o sjednocení tvých polovin v pravidelných intervalech selhává. Nezbývá než si zvyknout, že sebedestrukce je navigace, jediné východisko pro tvorbu, tedy i způsob žití.
Text byl napsán k příležitosti autorského čtení na pražském Hollaru na motivy fotografie z publikace Libuše Jarcovjákové Černé roky: 1971–1987 (Wo-men, 2016).
Chviličku.
Načítá se.
Alžběta Luňáčková
(1995), pochází z Opavy. Časopisecky publikovala v Hostu, Souvislostech, Protimluvu, Ravtu. Studuje bohemistiku na UK. Žije a pracuje v Praze. Koncem roku 2019 jí v nakladatelství Host vyjde básnická sbírka.
Chtěla bych se pozorovat jako text,
který od sebe oddálíš,
když ti začne slábnout zrak
Jenže jsem dělitelná
na to, jak se vidím
a na to, jak si myslím, že vidím
Skoro všude prázdné ulice. Někde světla, jinde jdoucí postava. Město je v tomto několikaměsíčním šeru jen tušené. Jako by nebylo, ale je. Poslední hospoda, spíše bar, který ještě svítí.