alzbeta-lun-foto-kristyna-montagova
Alžběta Luňáčková

Potopa je tam nahoře

Chtěla bych se pozorovat jako text,
který od sebe oddálíš,
když ti začne slábnout zrak
Jenže jsem dělitelná
na to, jak se vidím
a na to, jak si myslím, že vidím

Beletrie – Poezie
Z čísla 18/2018

* * *

Zatímco tvůj večer byl již dávno uklizený,
drobečky zameteny pod práh
a naleštěné nádobí slibovalo další den,
ten můj nabíral rychlost a zase zpomaloval
jako výtah připomíná dobrou vlnu,
jako postel má svůj břeh,
jako ty mizíš a zase se vracíš,
samozřejmý host, nevyzpytatelná matka
A já pořád něco přijímala ústy
a ruce sahající po sklenicích
zněly jako dětská chrastítka
Nebyla jsem dost krutá,
olizovala jsem se po vydatném jídle
mlsná a zhýčkaná, pyšná na svůj původ
Připravuji-li pokoje na probouzení,
přísahám, že vše, co sem nepatří,
donesla jsem jako službu
tvým kaktusům, palmám, červeným ibiškům
A budeš-li zalévat,
pak jsem se starala
starala jsem se dobře o tvé ruce

 

* * *

Otázky, na které se smí říct jen ano nebo ne
jsou pohyby zvířat: buď zaútočíš, nebo utečeš
Já hraju podle jiných pravidel:
nastavuji tu stranu tváře, která se zdá lepší
Mé požadavky se rozbíhají jako osy x a ypsilon
od nulového bodu k absolutnímu sluchu
Ptáte-li se, na které zvíře myslím,
představuji si velryby mohutné jako sliby,
a že se sytím, aniž bych dorůstala
Štěkám, abych nemusela kousat,
jsem konzum, bezedná jímka, autocenzura

 

* * *

Propadám se do nových souřadnic
Mé lůžko je bažina,
pokud si lehnu, už nevstanu,
a proto sním o dlouhých cestách,
velkých svalech
Svět kolísá mezi rozšířenými zornicemi
a pestrobarevnými lahvemi
Kdo bývá nešťastný, tomu dáš víc
A čím více rozdáš, tím větší budeš
Kolik se do mě vejde
falických symbolů, příteli
Letadlo prolétá věží,
zatínám zuby, tisknu nohy k sobě
Můžu si to dovolit
Můj pokoj je moudrost z barevné sklenice,
domorodá jeskyně

 

* * *

Občas používám jeho hřebínek
nebo kartáček na zuby
Moc mě to nebaví,
ale dá se s tím žít
Uvedla bych to na pravou míru,
kdybych posuzovala v úsečkách,
podvědomě se rozhodla chodit naboso
Ale z toho, čemu rozumím, otékají nohy,
a kráčím-li cestou rovnou
jako pěšinka ve vlasech,
vracím se v pruzích
kolísavá a dělitelná
na to, čím jsem a čím si myslím, že jsem
Chtěla bych se pozorovat jako text,
který od sebe oddálíš,
když ti začne slábnout zrak
Jenže jsem dělitelná
na to, jak se vidím
a na to, jak si myslím, že vidím

 

* * *

Nepatřím-li ti, nepatřím ani studu
Spánek má příchuť spánku,
chůze je svéhlavá bytost
Cesta k jádru vede nížinami,
a pokud jsem byla pramenem,
nyní jsem separovaný tok,
v lidech prudká povodeň,
krevní řečiště vylité z brázd
Ne každé trápení znamená stoupání
Nakloň hlavu k rameni
a uvidíš, že letadla nemíří do cizí země,
ale brzdí tam, kde to znáš
Chytneš-li to za správný konec,
nebe se rozevře jak zip
a ocasy letadel odhalí nalitá ňadra
Potopa je tam nahoře
Potupa je známá nížina

Chviličku.
Načítá se.
  • Alžběta Luňáčková

    (1995), pochází z Opavy. Časopisecky publikovala v Hostu, Souvislostech, Protimluvu, Ravtu. Studuje bohemistiku na UK a psychologii na UPOL. Žije a pracuje v Praze.
    Profil

Souvisí