Ondřej Hložek

Ty hů, ona krá

Spolknuta žlutá Moravice, / u břehu volavky seděly.

Beletrie – Poezie
revue Ravt 16/2018

Má ženo
Sedíš před zrcadlem
a pláčeš,
že v hřebenu každým dnem
přibývá ti žíní, ale nevidíš je
dorůstat.
Každým dnem se odíváme
do jemných paruk.
Na konci všichni budeme
lysí.
Jen mužům v rakvi
budou ještě dlouho vousy růst.

 

Podhradská

Mamince

Vesluji nocí,
neslyšně neviditelným korytem,
vsouvám se do ticha spících kachen.
Na břehu mi máváš petrolejovou lampou.
Ještě chvíli budeme prsty
mířit ke hvězdám,
zatímco kaprům pod tučnými těly
zapraská rdest.

 

Metrum
V zahradách dopršel den,
opadaly jablka a zalehlo
mračny v chrpách.
Němo.
Dvě panenky tiše střídají se v domku
s červenou střechou,
chvíli srší deštěm,
v okamžiku hloubkou slunce.
Palcem u nohy nadzvedávám
tvou sukni u kotníků.
Stoupá mých třicet šest osm.
Jak chceš,
abych se tě dotýkal?

 

Veliké noce

V kostele ticho Bílé soboty
– ale chvat a břink.
S křikem letí sově ulicí
– „Nechcu tady být kurva!!!“
„Jebu! Umřu!“

Peří se rozstříklo
v úderu skoku.
„Matko!“

Křísnutí; čelem něha.
Tu ztratíš navždy.

Z hliněných hrud
svítá do polí.

 

Za poryvů

Ty hů,
ona krá – dřív,
než se život zakymácí.
To vdovčí poplakávání
v kopcích,
kde smutno zívlo si
a čelist stromů rozstříkla se
jak studená pec
po zátopu.
Rozlezlá obloha,
v předvečer se soumrak
sune.
Otáčíš se po Bohu,
strachem dýmíš v neviditelném
milíři.

Opava
„Diese Stadt ist eine Dirne,
Hat rote Flecken auf der Stirn’ „
T. Lindemann

Však někdo už psal
o špinavé prdeli
s krásným okolím;
po plotech tu skáčou čokli
s nataženou strunou,
třískají jak cimbál.
Srabi a zoufalci
lákají pocestné;
až hospoda všechno
porovná.

A bez začátku hrnou se z ní
bílé síně nekonečného,
rozlomené duby v práchnivění,
bratři rozhádaní kobylou,
skřípot trolejí a třesk
Božích přikázání.

Ta špinavá prdel v sobě zůstává,
se všemi žaludečními šťávami.
Pro dnes, pro zítra.

 

Pondělí

Třaskavost ohluchlých dní.
Hustá tma, co nese
po neděli zase pondělí.
Spolknuta žlutá Moravice,
u břehu volavky seděly.

Třas a chór
nedospané noci,
kys vzduchu hnusného,
ten pocit, že prozvracíš se
až na lebné ošví.
Oči vytřeštěny do přízraku
poluce.
Dravec tmy s malou smrtí
drží se tu za ruce.

Chviličku.
Načítá se.
  • Ondřej Hložek

    (1986). Narodil se, žije a pracuje v Opavě. Vydal pět básnických knih, naposledy Řez kamenem (Trigon, 2019). Uveden v ročenkách Nejlepší české básně 2017 a 2018. Překládán. Jazykově. I z místa na místo.
    Profil

Souvisí

  • AB_17_2018_ Maria Ferencuhova_foto

    zostupujeme prudko južnou stráňou,
    kamene uhýbajú,
    vlievaš sa do mňa, ľadová a rýchla,
    na dosah iba strmý podomletý breh,
    do tejto doliny slnko nezasvieti

    vedú nás
    zrniečka zlata
    v tôňach za perenami

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 17/2018
  • Robin Král

    Zip se zasek

    Dírka v helmě! Ota pění! / to je konec potápění

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 15/2018
  • Adrian T. Bell

    Midnight Letters

    Their cabin was there / Behind a big iron door / So it was quiet / But to get there you have to walk past a large diesel engine / which was so loud

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 14/2018