Jan Vozka

Táta

tvůj stín/ tvůj odraz/ tvé světlo / ty sám

Beletrie – Poezie
revue Ravt 16/2018

táta
Stále tě vidím u ponku
skloněný nad svěrákem
s pilkou v jedné ruce
ve starých a rozdrbaných lacláčích
bělostné piliny v havraních vlasech
a s druhou rukou vztyčenou
jako na pozdrav
Tak ahoj

 

A co bych za to dneska dal
Nevzpomínám si
kdy to bylo naposled
co jsem zazvonil na tvůj zvonek
kdy naposled jsem vyběhl z domu
na zahradu
a sjížděl v zimě v plastovém bobu
kopec před domem
kdy jsem naposled stavěl
přehradu ze sněhu
kdy naposled jsem v rychlosti
zhasnul světlo a předstíral spánek
kdy naposled jsem si obul brusle
a vzal tenisovou raketu
ještě jako kluk
kdy naposled jsem slyšel dupot nohou
když můj kamarád z dětství
sbíhal rozesmátý po dřevěných schodech
za mnou do přízemí
kdy naposled jsem lezl přes plot
k sousedům krást třešně
kdy naposled jsem mluvil s mrtvými
co tu kdysi bydleli
a kdy naposled jsi na mě do tmy zavolal

 

Co zbývá
Zbývá jen ticho
zvuk tekoucí vody
spláchnutého záchodu
z pokoje nad tebou
kroky a tupá rána
to když se zavřou
nadobro
dveře za vším
co bylo
Chybí mi tvé tělo
tvůj dech
někdy mám ale pocit
že tě zahlédnu
v odrazu zrcadla v ložnici
jako by se to zrcadlo
nechtělo smířit s tím
že už tu nejsi
a dál mi posílá vstříc
odraz tvého těla
Vídám tě už jen ve snu
a popravdě nevím
zdali mám věřit tomu
že ve snu
k nám přicházejí
duše zesnulých
že je snad škvíra
tam někde na druhé straně
ze které se občas
vynoří
obraz tvé ruky
tvé rozmazané tváře
v přítmí u okna
Vím ale
že bolest je pak o něco
snesitelnější
když si představím
že tam někde snad je
tvůj stín
tvůj odraz
tvé světlo
ty sám
ponořený
v té měkké
temnotě

 

Fotky na zdi
Nejdřív je musíš opatrně sundat
každou zvlášť
bereš je do rukou
jako prastaré zašedlé relikvie
pod nimiž se objeví světlina
bledé místo
jako by matné a staré fotky
pod sebou skrývaly
dozvuk toho dávného
světla
přítmí ateliéru
zář letního dne a svátečních šatů
Opatrně je ukládáš do přepravky
až zůstanou
jen ty bledé otisky na zdi
a z nich vyčnívající tmavé hroty hřebů
Vše se pak natře
oranžovou barvou
Přistoupíš k té zářivé zdi
bereš jeden rám za druhým
a věšíš je zpět
na oranžové hroty hřebů
z každé ještě pečlivě setřeš
jemný prach na skle
Na chvíli se zastavíš a díváš se
na dvě pověšené fotografie
vedle sebe
nevíš totiž
jestli je to tak správně
a marně hledáš
světlejší kontury na zdi
Všude
jen ta oranžová záře

 

Natalinky
Přijížděly vždycky o prázdninách
na pár týdnů z Holandska
ale my se stejně chodili
přes plot
stále dokola ptát
kdy už přijedou
a pak tu náhle byly
jako by nikdy neodjely
a jen čekaly ve studeném
přízemním pokoji
na první letní den
kdy mohly konečně rozprostřít
na trávě
červené a modré ručníky
hned za plotem
a jako naschvál se hlučně smály
abychom je slyšeli
a pozvali k sobě na zahradu
k bazénu
s přetékající vodou
Leželi jsme
na barevných ručnících
hráli karty nebo fotbal
a občas se vrhli
střemhlav
šipkou do vody
mokrá dětská těla
opálená a lesknoucí se těla
v horkých
a bezstarostných dnech
jako by neexistoval
žádný déšť a mraky
jako by do té doby než odjely
než poslední večer
zmizely za tím dřevěným plotem
zůstávala
jen ta modrá obloha
a bazén plný tyrkysové vody

 

Bazén
Pamatuješ na tu dobu
kdy bylo všechno tak daleko
a zároveň tak blízko
u tebe
v těžkých mozolnatých rukách
když jsi mě ještě držel v náručí
když jsi mě tenkrát poprvé potopil
(a já nic netušil)
do té ledové vody?
S ucházejícím kruhem a rukávky
s brekem
snažil jsem se dostat ke břehu
jako by mi šlo o život
a ty ses jen smál
tam odněkud shora
jako nějaké škodolibé božstvo
a vodoměrky se proháněly
po vodní hladině
a já kopal nohama a plácal rukama
a nechápal
kde se bere ta síla
co mě drží jen nepatrný kousek
od těch šedavých chomáčů mrtvých pavouků
včel vos a chrobáků
tam u dna

Básně ze sbírky Světlo zpoza dveří, kterou právě vydává nakladatelství Dauphin.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Vozka

    (1984) žije a pracuje v Liberci. Studoval na VOŠ filmové ve Zlíně a na FFUK (katedra filmových studií). Ukázky z vlastní tvorby a překladů publikoval například v Revolver Revue, Hostu, ...
    Profil

Souvisí

  • Slunce
    Kateřina Rudčenková, Kamil Bouška, Petr Borkovec, Michal Maršálek, Sylvie Richterová, Petr Král, Miroslav Fišmeister, Martin Reiner, Jan Vozka, Miloslav Topinka, Emil Hakl, Michal Šanda, Jakub Řehák, Albert S. Welig

    Slunce v obrazech současných českých básníků

    Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2018
  • AB_17_2018_ Maria Ferencuhova_foto

    zostupujeme prudko južnou stráňou,
    kamene uhýbajú,
    vlievaš sa do mňa, ľadová a rýchla,
    na dosah iba strmý podomletý breh,
    do tejto doliny slnko nezasvieti

    vedú nás
    zrniečka zlata
    v tôňach za perenami

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 17/2018
  • Robin Král

    Zip se zasek

    Dírka v helmě! Ota pění! / to je konec potápění

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 15/2018