táta
Stále tě vidím u ponku
skloněný nad svěrákem
s pilkou v jedné ruce
ve starých a rozdrbaných lacláčích
bělostné piliny v havraních vlasech
a s druhou rukou vztyčenou
jako na pozdrav
Tak ahoj

A co bych za to dneska dal
Nevzpomínám si
kdy to bylo naposled
co jsem zazvonil na tvůj zvonek
kdy naposled jsem vyběhl z domu
na zahradu
a sjížděl v zimě v plastovém bobu
kopec před domem
kdy jsem naposled stavěl
přehradu ze sněhu
kdy naposled jsem v rychlosti
zhasnul světlo a předstíral spánek
kdy naposled jsem si obul brusle
a vzal tenisovou raketu
ještě jako kluk
kdy naposled jsem slyšel dupot nohou
když můj kamarád z dětství
sbíhal rozesmátý po dřevěných schodech
za mnou do přízemí
kdy naposled jsem lezl přes plot
k sousedům krást třešně
kdy naposled jsem mluvil s mrtvými
co tu kdysi bydleli
a kdy naposled jsi na mě do tmy zavolal

Co zbývá
Zbývá jen ticho
zvuk tekoucí vody
spláchnutého záchodu
z pokoje nad tebou
kroky a tupá rána
to když se zavřou
nadobro
dveře za vším
co bylo
Chybí mi tvé tělo
tvůj dech
někdy mám ale pocit
že tě zahlédnu
v odrazu zrcadla v ložnici
jako by se to zrcadlo
nechtělo smířit s tím
že už tu nejsi
a dál mi posílá vstříc
odraz tvého těla
Vídám tě už jen ve snu
a popravdě nevím
zdali mám věřit tomu
že ve snu
k nám přicházejí
duše zesnulých
že je snad škvíra
tam někde na druhé straně
ze které se občas
vynoří
obraz tvé ruky
tvé rozmazané tváře
v přítmí u okna
Vím ale
že bolest je pak o něco
snesitelnější
když si představím
že tam někde snad je
tvůj stín
tvůj odraz
tvé světlo
ty sám
ponořený
v té měkké
temnotě

Fotky na zdi
Nejdřív je musíš opatrně sundat
každou zvlášť
bereš je do rukou
jako prastaré zašedlé relikvie
pod nimiž se objeví světlina
bledé místo
jako by matné a staré fotky
pod sebou skrývaly
dozvuk toho dávného
světla
přítmí ateliéru
zář letního dne a svátečních šatů
Opatrně je ukládáš do přepravky
až zůstanou
jen ty bledé otisky na zdi
a z nich vyčnívající tmavé hroty hřebů
Vše se pak natře
oranžovou barvou
Přistoupíš k té zářivé zdi
bereš jeden rám za druhým
a věšíš je zpět
na oranžové hroty hřebů
z každé ještě pečlivě setřeš
jemný prach na skle
Na chvíli se zastavíš a díváš se
na dvě pověšené fotografie
vedle sebe
nevíš totiž
jestli je to tak správně
a marně hledáš
světlejší kontury na zdi
Všude
jen ta oranžová záře

Natalinky
Přijížděly vždycky o prázdninách
na pár týdnů z Holandska
ale my se stejně chodili
přes plot
stále dokola ptát
kdy už přijedou
a pak tu náhle byly
jako by nikdy neodjely
a jen čekaly ve studeném
přízemním pokoji
na první letní den
kdy mohly konečně rozprostřít
na trávě
červené a modré ručníky
hned za plotem
a jako naschvál se hlučně smály
abychom je slyšeli
a pozvali k sobě na zahradu
k bazénu
s přetékající vodou
Leželi jsme
na barevných ručnících
hráli karty nebo fotbal
a občas se vrhli
střemhlav
šipkou do vody
mokrá dětská těla
opálená a lesknoucí se těla
v horkých
a bezstarostných dnech
jako by neexistoval
žádný déšť a mraky
jako by do té doby než odjely
než poslední večer
zmizely za tím dřevěným plotem
zůstávala
jen ta modrá obloha
a bazén plný tyrkysové vody

Bazén
Pamatuješ na tu dobu
kdy bylo všechno tak daleko
a zároveň tak blízko
u tebe
v těžkých mozolnatých rukách
když jsi mě ještě držel v náručí
když jsi mě tenkrát poprvé potopil
(a já nic netušil)
do té ledové vody?
S ucházejícím kruhem a rukávky
s brekem
snažil jsem se dostat ke břehu
jako by mi šlo o život
a ty ses jen smál
tam odněkud shora
jako nějaké škodolibé božstvo
a vodoměrky se proháněly
po vodní hladině
a já kopal nohama a plácal rukama
a nechápal
kde se bere ta síla
co mě drží jen nepatrný kousek
od těch šedavých chomáčů mrtvých pavouků
včel vos a chrobáků
tam u dna

Básně ze sbírky Světlo zpoza dveří, kterou právě vydává nakladatelství Dauphin.