Pod konečky prstů jsem cítil tvou opálenou kůži a ty jsi mě svýma silnýma pevnýma rukama hnětl k novému životu, vlastně jsi mě vytvářel, má bedra, vnitřní stranu stehen… ale stejně tak jsi utvářel sám sebe.

Krok za krokem úzkým tunelem a začíná se stmívat. Muž uvnitř studny si uvědomí, že si vzal jenom baterku. Sekyra zůstala v pytli.

Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb.

A potom tam dál seděl vysoko nad lidským pinožením, a jako když se gramofonová deska v závěru zasekne a pořád se škubavě otáčí, tak Kočárník do zblbnutí opakoval liščí říkanku, tam i zpátky, připraven konat tak až do skonání věků.

Naskákali jsme do brouzdaliště a začali v něm čile rejdit. Představovali jsme si, jak něco takového teď možná dělají i ti, kdo se o naši svobodu zasloužili. Viděli jsme Havla, Pitharta, Dienstbiera, Bendu a Kroupu, jak se s rozkoší cachtají a vytřásají si pak vodu z vousů, právě jako my.