Novela V Caracasu bude nej­spíš stále tma Kariny Sainz Borgo (1982) představuje významný literární počin mladé venezuelské novinářky a spisovatelky žijící v Madridu, v němž bez příkras vypráví o běžném člověku, který se snaží přežít v syrové a su­rové realitě současné Venezuely. Napínavý komorní příběh začíná pohřbem matky, s níž hlavní hrdinka Adelaida prožila celý život a ke které ji pojila silná citová vazba. Svobodná, bezdětná čtyřicátnice je náhle úplně sama. Ke všemu ji z jejího bytu i života vyhodí provládní ženské komando. V tu chvíli začíná Adelaidin boj o přežití. Náhodou se dostane do sousedního bytu, v němž najde jeho majitelku mrtvou. Druhá šance na život začíná, ale její cena bude vysoká. Dokáže člověk, postavený do mezní situace, zradit osobní etický kodex, porušit nejhlouběji zakořeněné morální zásady a zapřít v sobě lidskost a soucit, jen aby přežil? Může se jen tak vzdát vlastní identity a snadno se stát někým jiným? A je možné, aby si kvůli přežití osvojil cizí minulost, vzpomínky, tužby i obavy a potom žil dál a neztratil se sám sobě? Obraz země i osudu jejích obyvatel, který autorka podává v knize, je truchlivý, neboť naznačuje, že z ekonomického i morálního dna není žádné východisko. Příběh plný samoty, zoufalství, strachu a smrti, ale také nostalgie, víry a naděje je vyprávěn úsporně a účinně a udržuje čtenáře v napětí až do samého závěru.

Zmar. Takový pocit jsem měla, když jsem vytáčela telefonní číslo penzionu Falcónových v den, kdy měla maminka smuteční obřad. Telefon dlouze vyzváněl, než ho zvedly. Dvě churavé ženy v onom velkém domě jen těžko zdolávaly vzdálenost z patia do salonu, kde měly malý aparát na mince, který už dneska nikdo nepoužívá, jenž však stále měl volací tón a dalo se na něj zatelefonovat. Tety provozovaly svůj penzion už nějakých třicet let. Za celou tu dobu nezměnily dokonce ani jediný obraz. Takové byly, neuvěřitelné jako růžové květy tabebujy namalované na zaprášených plátnech zdobících mastné, blátem umazané zdi.

Po několika pokusech konečně telefon zvedly. Zprávu o matčině smrti přijaly zaraženě a téměř beze slov. U aparátu se vystřídaly. Nejdřív to vzala Clara, ta hubená, a potom Amelia, ta tlustá. Nařídily mi, abych pohřeb zdržela, aspoň dokud si nekoupí lístek na nejbližší autobus z Ocumare do Caracasu. Od hlavního města je dělily tři hodiny cesty po silnici plné výmolů a gangsterů. Spolu se stářím a nemocí – cukrovkou u jedné a artritidou u druhé – to byla vražedná kombinace. Přišlo mi to jako dostatečný důvod je od cesty odradit. Rozloučila jsem se s nimi slibem, že se na ně přijedu podívat – lhala jsem – a že společně půjdeme na devítidenní pobožnosti v místní kapli. Jen nerady na to přistoupily. Zavěsila jsem s jistotou, že svět, jak jsem ho znala, se začal hroutit.

Už téměř k polednímu přišly dvě sousedky z domu, aby mi vyjádřily soustrast a rozvinuly svůj útěšlivý repertoár. Což bylo stejně zbytečné jako házet hrách na zeď. Maríu, zdravotní sestru ze šestého, napadlo pohovořit o životě věčném. Gloria z podkroví naopak vypadala, že ji víc zajímá, co teď bude se mnou, když jsem zůstala „sama“. Vždyť přece ten byt je pro bezdětnou ženu příliš velký. Vždyť vzhledem k okolnostem jsem už jistě pomyslela na to, že aspoň jeden pokoj pronajmu. Vždyť dneska se platí v dolarech, když máš štěstí na známého. Slušní lidé, dobrá platební morálka. Je taky spousta grázlů, poznamenala Gloria. A protože samota je zlá a ty jsi teď sama, měla bys mít kolem sebe lidi, aspoň pro případ nouze, no ne? Určitě znáš někoho, komu bys ho mohla pronajmout, co, holčičko? A jestli ne, ona má vzdálenou sestřenici, která se už nějakou dobu chce přestěhovat do města. No že je to skvělá příležitost? Že jo? Nastěhuje se k tobě a ty si tak něco vyděláš bokem. No není to výborný nápad? vybafla na mě u sotva zavřené rakve mé zrovna zesnulé matky. Vždyť poplatit při téhle inflaci doktora, pohřeb a hrob, to není jen tak. To tě muselo stát balík, no ne? Něco jsi nejspíš měla našetříno, to jo, ale máš ty starý tety, a ještě tak daleko odtud, to se ti peníze navíc budou hodit. Seznámím tě s tou svojí sestřenicí a ty jí ten pokoj pronajmeš.

Gloria mlela stále dokola o penězích. Cosi v jejích krysích očičkách napovídalo, že nutně chce zjistit, jak moc by mohla vytěžit z mé situace, nebo jak si alespoň tu svou mým prostřednictvím vylepšit. Tak jsme tehdy žili všichni: koukali jsme, co má v nákupní tašce ten druhý, a větřili, jestli soused nenese něco, čeho byl nedostatek, abychom vyzvěděli, kde by se to dalo sehnat. Všichni jsme se proměnili v podezřelé i hlídače, solidárnost jsme zkarikovali na kořistění.

Ženy odešly ve dvě, jedna měla po krk netaktnosti té druhé a druhou unavilo, že se jí nepodařilo zjistit, co teď bude s mým bytem, když už jsem neměla matku.

Život se zredukoval na to, vydat se ven něco ulovit a živý se vrátit zpět. To byly naše nejzákladnější úkony, pohřbívání našich mrtvých nevyjímaje.

„Pronájem kaple vás vyjde na pět tisíc silných bolívarů.“

„Máte na mysli pět milionů starých bolívarů.“

„Ano, přesně tak.“ Zaměstnanec pohřební služby vložil do svého hlásku důraz. „Jelikož s sebou máte úmrtní list, vyjde vás to levněji. Jinak by to stálo sedm tisíc silných bolívarů včetně vystavení dokladu.“

„Sedm milionů někdejších bolívarů, ne?“

„Ano, správně.“

„Aha.“

„Tak chcete si to pronajmout, nebo ne?“ vyhrkl mírně podrážděně.

„Připadá vám, že mám na výběr?“

„To víte sama nejlíp.“

Zaplatit za rozloučení bylo ještě složitější než uhradit poslední matčiny dny na klinice. Bankovní systém byl čirá fikce. V pohřební službě neměli terminál na karty ani nepřipouštěli bankovní převod a já jsem neměla dost hotovosti, abych mohla složit požadovanou částku, přibližně dvoutisícinásobek mého platu. Kdybych ji měla, stejně by ji nepřijali. Tehdy nikdo bankovky nechtěl. Byl to bezcenný papír. Člověk musel mít velký balík peněz, aby si mohl koupit cokoli, počínaje láhví sodovky – tedy pokud ji sehnal – a konče balíčkem žvýkaček, které se v té době občas daly koupit za deseti- nebo dvanáctinásobek původní ceny. Z peněz se stalo urbanistické měřítko. Člověk potřeboval dvě věže ze stovkových bankovek, aby si koupil, byla-li, láhev oleje; někdy tři za čtvrt kila sýra. Bezcenné mrakodrapy, to byla národní měna: španělská vesnice. Během několika málo měsíců se to obrátilo: peníze zmizely. A tak už jsme neměli nic, co bychom dali za to málo, co se dalo sehnat.

Zvolila jsem nejjednodušší řešení: vytáhla jsem z peněženky poslední padesátieurovou bankovku, kterou jsem koupila před pár měsíci na černém trhu, a rozvinula ji před zřízencem, který úžasem vytřeštil oči a skočil po ní. Pravděpodobně by se mi ji podařilo vyměnit za dvacetinásobek její oficiální hodnoty, nebo dokonce třicetinásobek toho, co jsem za ni dala. Padesát euro, čtvrtina mých zbylých úspor, které jsem srolované do ruličky schovávala v roztrhaných kalhotkách, jimiž jsem se snažila zmást případné zloděje, kdyby se k nám vloupali. Dohoda o provedení práce pro jedno mexické nakladatelství se sídlem ve Španělsku – platili mi v cizí měně – a opožděné vyúčtování zredigovaných rukopisů dovolovaly mně a mé matce přežívat. Ale poslední týdny nás semlely. Klinika si účtovala všechno, i to, co neměla a co jsme musely sehnat na černém trhu za trojnásobek i čtyřnásobek skutečné hodnoty: od jehel a pytlíků s infuzí až po obvazy a vatu, které mi opatřoval jeden zdravotní bratr s vizáží řezníka a za něž si předem účtoval horentní sumu, pokaž­dé vyšší, než jsme si původně dohodli.

Všechno mizelo stejně rychle, jako vyprchával život z mámy ležící v posteli s povlečením, které jsem musela každý den nosit vyprané z domova a jež se nejspíš vytrácelo souběžně s náladou na společném pokoji, kde leželi další tři pacienti. Ve městě neexistovala jediná klinika, která by neměla čekací listinu. Lidé churavěli a umírali stejně rychle, jako přicházeli o rozum. Nikdy mě ani nenapadlo dát matku do státní nemocnice; bylo by to stejné jako ji nechat umřít opuštěnou na chodbě mezi gangstery provrtanými kulkami. Ubýval nám život, peníze i síly. Dokonce i den byl kratší. Ocitnout se na ulici v šest večer byl hloupý způsob, jak si zahrávat se životem. Připravit nás o něj mohlo cokoli: kulka, únos, loupež. Blackouty trvaly dlouhé hodiny a se západem slunce volně přecházely do trvalé tmy.

Ve dvě odpoledne se ve smuteční kapli objevila dvojice zřízenců pohřební služby. Dvě individua oblečená do tmavých šatů z hrubé látky. Chlapiska vzala rakev a nešetrně ji vrazila do Fordu Zephyr předělaného na pohřební vůz. Já jsem zvedla květinový věnec a uložila ho na rakev, abych dala jasně najevo, že tohle je má matka, nikoli tác s mortadelou. Tam, kde se úmrtí rovnala ztrátám při morové ráně, byla mrtvola mé matky Adelaidy Falcónové právě jen to: flákota, tělo bez života zvětšující hromadu mnoha dalších. Ti muži s ní zacházeli jako s ostatními: necitelně.

Usadila jsem se na místo spolujezdce a pohlédla po očku na řidiče. Měl šedé vlasy a zvrásnělou pleť snědých lidí, když zestárnou. „Na který hřbitov jedeme? Na La Guairita?“ Přikývla jsem. Dál jsme jeli mlčky. Nechávala jsem se kolébat vlahým větrem města, jeho nakysle sladkým zápachem po slupkách pomerančů hnijících na slunci v plastovém pytli na odpadky. Projet dálnicí, co už padesát let sloužila městu, které mezitím ztrojnásobilo počet obyvatel oproti tomu, pro nějž bylo projektováno, nám zabralo dvakrát víc času než jindy.

Zephyr neměl tlumiče a cesta plná děr byla hotová kalvárie. Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb. Jistě mnohokrát myslela na totéž. Byla by mi ráda dala to nejlepší: nejroztomilejší batoh do školy, jako ty růžové se zlatými pásky, jaké jiné holky měnily na začátku kaž­dé­ho školního roku, a ne ten umělohmotný, pošťácky modrý, který kaž­dé září pečlivě vyčistila; větší dům se zahradou ve východní části města, a ne byt o velikosti krabičky od sardinek v té zá­padní. Nikdy jsem nepohrdla ničím, co jsem od ní dostala, protože jsem věděla, jak moc ji to stálo. Kolik privátních hodin musela odučit, aby mi zaplatila soukromou školu nebo oslavu narozenin se zákusky, ovocným želé a limonádou v plastových kelímcích. Nikdy se o tom nezmínila. Nebylo třeba vysvětlovat, odkud bere peníze, kterými platila za byt, protože já to viděla den co den.

Matka dávala soukromé hodiny každé úterý, středu a čtvrtek. O prázdninách se konaly každodenně pro studenty, kteří museli v září skládat reparát. Ve tři čtvrtě na čtyři matka stáhla ze stolu voskovaný ubrus. Rozdělila tužky, ořezávátka, několik bílých listů papíru, talíř se sušenkami María a džbán s vodou se dvěma skleničkami. Viděla jsem naším bytem projít hodně dětí. Všechny měly stejný bezkrevný výraz bez života i zájmu. Tlusté holčičky i kluci podvyživení tunami čokolády a televizí, jimiž zaplňovali odpoledne ve městě, z něhož pomalu mizela dětská hřiště. Vyrostla jsem v místě plném zrezivělých houpaček a skluzavek, na které nikdo nechodil ve strachu z kriminality, jež se postupně rozrostla do rozměrů, o nichž se nám tehdy ani nesnilo.

Matka opakovala studentům základy: podmět, sloveso a přísudek, potom předmět přímý, nepřímý a příslovečná určení. Musela se dlouho snažit, než se jim podařilo je správně určit, a někdy ani tak ne. Tolik let opravovala testy, připravovala se na zítřejší dopolední vyučování a kontrolovala domácí úkoly odpoledních žáků, až přišla o zrak. Na konci života ty tlusté brýle s obroučkami perleťové barvy takřka nesundávala. Bez nich nedokázala udělat už nic. Třebaže každodenní četba novin pro ni byla stále pomalejší a náročnější, nikdy si neodřekla si brýle nasadit. Připadalo jí to jako projev civilizovanosti.

Moje matka Adelaida Falcónová byla kultivovaná žena. Naši domácí knihovnu tvořily knihy z Klubu čtenářů, což byla edice klasiků i současných spisovatelů s tvrdými deskami v zářivých barvách, které jsem během svého studia na filozofické fakultě pročetla snad tisíckrát a nakonec je přijala za své. Ty svazky na mě měly uhrančivý vliv, uhrančivější než nové růžové batohy, jimiž se každý říjen chlubily mé spolužačky.