1.
Porcelánový zvuk podzimního dne
v matném slunci.
Duše sálá měkké světlo
japonského papíru.

V povětří se zatím upokojili draci.
Život spadaného listí
je nadmíru živý.

Řeka vnitřního ticha
tak unáší zvuky aut a chodců,
rudé javory se snáší na její dno
bezhlesně, otevřené ucho léčí…

2.
Z hněvivého dřeva soboty
holý stůl neděle.

Sedíme za ním v tichu,
krájíme šunku okamžiku
a je nám jako v dřevácích,
když pole šumí mákem
a potok bublá horkem…

Tak. Takto. Takovost.
Léčivá tělesnost.

3.
Políbit
matně zářící ucho na bledé obloze
večera

Před tím tam nahoře sexy trojka
oblačná těla zapletla se
až francouzsky svůdně

Na zemi svítící stromy
vyzývavě zlaté
šeptají do vzduchu
neslušná slova

Srdce rozhrnuje oblohu
nemusí se svlékat
Od narození doteď nahé
nečeká Miluje život

4.
V zhasnutém pokoji
(jen v předsíni se svítí)
kreslí stíny na zeď
rozcuchanou kresbu.

Balkonovými dveřmi
(a oknem s napůl staženou roletou)
prosakuje modré
večerní světlo.

Tajnostem života
přijde na kloub
jen ležící ticho.

5.
Během očisty
jsou předmětem zdrženlivosti
i slova jako „sútra“ či „Buddha“,
nahrazují je výrazy
„barevný papír“ a „dítě středu“.

Během očisty
černá kočka zbělá
a bílá zčerná,
ale nikdo o tom nemluví,
aby nerušil posvátné ticho dvorku.

Během očisty
každý strom mluví se sluncem,
ale žádný člověk si nedovolí
rozdrtit krystal soli,
aniž by nepoděkoval beze slov.

6.
Nalezl jsem malé tajemství v listoví.
Pochopil jsem, kam zmizelo slunce.
Jak nenápadně se provléklo listy
a zůstalo na pár chvil, než bude serváno
listopadovým mokrým větrem.

A bude na čas zapomenuto,
i kdyby se objevilo na obloze,
bude na čas zapomenuto,
protože duše projdou údolím měsíce,
plodným údolím tmy a slunce
stane se jen malým skarabeem
protahujícím se skulinou lůna.

Nemotornou kuličkou světla,
kterou vyplivne včas půlnoční modř,
hloubka z hlubin, okamžik z času,
vlna z moře, věta z písně.
Zvolání vyvolává zrod. Zrození
trpasličí hvězdy, která se přemění
v životodárnou zlatou tvář Dítěte.

7.
Posílám novou báseň a zdravím.
Jsi ještě v poustevně, nebo už v Řecku?
Nebo vlaješ jinde v červeném větru?
Anebo sedíš na kameni u moře?
Ležíš v oblacích?

Spíš po práci? Šeptáš tmě?
Napiš mi pár slov o sobě…
Pár dobře mířených střel…
Včelích bodnutí…

8.
Tichý divoký dům
s ofinou z listí
vybízí, abych vstoupil.

Podivný přítel
v listopadové mlze.

9.
Na lesklém obalu
krabičky od Reishi
všimnu si zeleného nápisu
DLOUHOVĚKOST

Balím otci dárky
k sedmdesátinám
píšu, že jsem mu odpustil,
ale vidět ho zatím nechci

Když tu krabici zalepím,
mihne se mi v mysli otec:
poprvé v životě má špičatý fous
a brokátovou čapku,

křídlem čejky
píše na krémové nebe
znak dlouhého života,
vypadá šťastný

10.
Poprvé jsem o Katarech čet,
když mi bylo devět.
Měli dlouhé splývavé řízy,
bílé jako sníh.

Zmizel jsem s nimi v horách,
schoval poklad,
pak se vrátil na hrad
a nechal se za zvuku písní upálit.

Pokud jsem prožil minulé životy,
tohle musel být jeden z nich.
Od těch dob nevěřím křižákům
nos mezi očima.

11.
Zeptal jsem se démona,
co chce, co potřebuje…
Zjevil se jako gumový trpaslík
a já se rozplakal.

Chtěl slzy. A potřeboval,
abych přestal popírat strach.
Nasytil jsem ho broskvovým nektarem,
v němž jsem rozpustil své já.

Roztál jsem jako kostka másla
a démon se změnil v dřevěného orla.
Pak ožil a pravil, že mě naučí
neomezeně mírné mysli.

12.
V moři nekonečna
je každá vlna životem
Červená i bílá
Lom světla
Cherubínský zpěv
Sluneční vlnobití
Nádech a výdech
Osvobozená průzračnost