Od zfalšovaných voleb v Bělorusku, odkud pocházíš, uběhlo už dost času. A zdá se, že naděje na odchod Lukašenka a vypsání řádných voleb mizí. Jaká je teď situace v Bělorusku? Existuje ještě podle tebe možnost, že dojde ke změně?

Lukašenko si nedělal legraci, když řekl, že aby odešel sám, musí ho zabít. Volební porážka pro něj nic neznamená, protože ač je populista, lidmi a jejich názory v hloubi duše pohrdá. Moc podle něj patří tomu, kdo ji dokáže udržet. Podobně když se ho v roce 2014 zeptali, komu patří Krym, odpověděl, že tomu, kdo o něj víc stál. Zatím se mu udržet moc v Bělorusku daří, koneckonců se na to připravoval šestadvacet let, když proměňoval stát v diktaturu, kde je celý systém podřízen jeho osobním zájmům. Kdyby nic jiného, má k dispozici 150 tisíc policistů a stejně velkou armádu, takové množství ozbrojených lidí se jen tak nevzdává, nedostane-li k tomu rozkaz. Takže zatím situace skutečně vypadá pro zbytek Bělorusů dost bledě, žijí v paradoxní situaci, když jsou okupovaní vlastním státem, a za okupace nikdy není nouze o kolaboranty.

Přesto už sám fakt, že Bělorusové této nezákonné moci po celou dobu vzdorují, svědčí o tom, že se konečně přihlásili o svou politickou subjektivitu, které se už jen tak nevzdají. Takže situace je patová. To si uvědomuje i Lukašenko, když nedávno z vlastní vůle zorganizoval čtyřhodinové jednání s politickými vězni ve vyšetřovací vazbě KGB. K žádné dohodě nedošlo, protože Babaryka, Cichanouski a další s ním odmítají z této pozice jednat, Marie Kalesnikavova odmítla se setkání vůbec zúčastnit. Přesto už Lukašenko několik politických vězňů nebo zajatců propustil – aspoň těch nejmírnějších.

Domnívám se, že situace se může změnit, dojdou-li Lukašenkovi peníze na výplaty ozbrojeným složkám. Klíčovou roli bude hrát jako vždy ekonomika. Zvolená prezidentka Světlana Cichanouská vyhlásila Lukašenkovi „lidové ultimátum“: nepřistoupí-li do 25. října na její požadavky, začne (aspoň doufejme) generální stávka a něco jako „totální válka“ Bělorusů proti státu. Ty požadavky jsou stále stejné: vyhlášení nových voleb, zastavení a vyšetření policejního násilí, propuštění politických vězňů. Osobně lituji, že tyto požadavky nezazněly už v létě, že se Ciachanouská, Babaryka a ostatní stále snažili udržet v rámci legality. Ještě dnes, po všech těch zrůdnostech napáchaných běloruskou policií, se Bělorusové snaží protestovat jen nenásilně. Nevím, zda za to může národní povaha, nebo uvědomění si toho, že je tu stále nebezpečí ruského zásahu, potažmo války. A té se Bělorusové po zkušenostech s druhou světovou opravdu bojí. To je další důvod, proč se události vyvíjejí jen pomalu.

Jakou roli v současném dění hraje, případně ještě bude hrát Rusko?

Rusko je právě velkou brzdou v běloruském vývoji, protože kdyby za Lukašenkem nestály ruské peníze a imperiální zájmy, už by dopadl jako Janukovyč na Ukrajině. Mám pocit, že Rusko se ocitlo v dějinném vakuu, když přišlo o komunistickou ideologii, a v současnosti nedokáže najít jiný smysl své politické existence než jako protiváha Západu. Což už je dnes fikce, protože Rusko je jednak kapitalistickým státem, jednak kulturně patří k Západu. Proto, ač žije ze západních peněz za ropu a plyn, musí se vůči Západu neustále vymezovat, aby v obyvatelstvu udrželo vědomí vlastní velikosti. Je smutné, že kvůli této fikci je ruská vládnoucí garnitura vždy připravená zabíjet jak vlastní, tak cizí občany. Domnívám se, že Rusko nebude váhat s vojenským zásahem, pokud se situace v Bělorusku vymkne jeho kontrole. Putin sice Lukašenka osobně nesnáší, ale ideologicky to jsou dvojčata. Oběma je vlastní takový ten postsovětský fašismus, který stále usiluje o pomstu za porážku ve studené válce. Lukašenko například považuje pražské jaro 1968 za první barevnou revoluci organizovanou Američany a odchod sovětských vojsk z Evropy po roce 1989 za neodpustitelnou chybu. Stejně tak ho mrzí, že se Bělorusko ve prospěch Ruska vzdalo jaderných zbraní. Takže můžeme být nejspíš rádi, že se Lukašenko dostal do vrcholné politiky až v roce 1994. Jeho ambicí ve skutečnosti vždycky bylo dostat se k moci v Rusku a je velkým dějinným štěstím, že se mu to nepovedlo, protože trůn už byl obsazen Putinem.

Jak prožívají současnou situaci tví blízcí v Bělorusku?

To záleží na tom, kde zrovna bydlí. Moje rodina je rozházená po celém Bělorusku, a tak mám zprávy z různých míst, přímo „od zdroje“. Sestra žije ve dvoumilionovém Minsku a je stále optimistická, protože vnímá tu naprostou jednotu lidí v odporu vůči režimu. Otec v Brestu (cca 300 000 obyvatel) je už méně optimistický, ale stále bojovný, i když poté, co dostal obuškem, se na mé naléhání demonstracím vyhýbá, přeci jen už není nejmladší. No a maminka žije v městečku s šesti a půl tisíci obyvateli a tam je protestní vzepjetí v útlumu: ačkoli dřív pravidelně chodila do řetězů solidarity, teď už jen na zahrádce pěstuje bílé a červené květiny. Lidé tam o politice moc mluvit nechtějí, protože to není bezpečné, a spíše vyčkávají, co se bude dít v Minsku. Nedávno obyvatelé jednoho podobného maloměsta, Asipoviče, natočili video, kde vysvětlují, že se bojí vycházet na protesty, protože v kontextu maloměsta, kde každý každého zná, jsou moc „na ráně“. Mimochodem, v srpnu protesty v menších městech a městečkách logicky potlačovali policisté dovezení z jiných míst, místním se to moc nedařilo právě kvůli osobním vazbám.

Pro Tvar jsi připravil pásmo básní současných autorek a autorů, kteří se k situaci také vyjadřují. Jak moc se spisovatelé v Bělorusku v současnosti angažují? A existují i nějací vysloveně pro režimní autoři, jejichž tvorba za něco stojí?

Spisovatel se v běloruské situaci musí angažovat pořád. Vyplývá to z toho, že podstatou kultury je vzdorovat útlaku, a když žijete v zemi, jako je Bělorusko, a zabýváte se tvorbou, nemáte jinou možnost. Běloruští spisovatelé, sdružení v PEN centru, zahájili protestní kampaň #kultpratest (kulturní protest) už v červnu, hned poté, co byl zatčen Cichanouski: v otevřeném dopisu žádali propuštění politických vězňů. Nedávno vznikl podobný dopis běloruských kulturních pracovníků obecně, žádajících provedení nových voleb, už ho podepsalo přes 1500 lidí včetně celé řady literátů všech generací. Autorky literatury pro děti natočili vlastní videoklip s apelem proti násilí. V Minsku teď stále probíhají neoficiální koncerty v různých čtvrtích města, vystupují na nich mnozí básníci a písničkáři. Za všechny zmíním Andreje Chadanoviče, jehož běloruský překlad písně polského písničkáře Jaceka Karczmarského „Zdi“ se stal jednou z hymen revoluce. Další významnou angažovanou básnířkou se překvapivě stala literární historička a spisovatelka Hanna Sieviaryněcová, která pravidelně glosuje běloruské dění ve verších. Ze zavedenějších básníků současné události hodně prožívá rusky píšící Dmitrij Strocev. Z prorežimních autorů naštěstí neznám nikoho, jsou to většinou autoři literárního braku. Znám ovšem lidi, které jsou vůči dalšímu vývoji skeptičtí, jako třeba můj blízký přítel básník Vladimír Glazov, který je celoživotní individualista a řídí se Bukowského heslem „Dav se vždycky mýlí“. Jeho pětadvacetiletá dcera je bohužel už od konce září ve vězení za účast na protestech v Brestu, bude zřejmě obviněná i z jejich organizace.

Významnou postavou opozice proti Lukašenkovu režimu je v současnosti nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová. Jaká je její pozice? Hrozí jí pronásledování? A jaký máš vztah k její tvorbě?

Obecně nejsem fanouškem Alexijevičové, nedůvěřuji příliš její tvůrčí metodě a její knihy mi přijdou tak trochu kýčovité. Ale když někdo získá Nobelovku, pak už na názorech moc nezáleží, záleží naopak na názorech té osoby, která Nobelovku získala. Naštěstí má Alexijevičová vůči Lukašenkovi dlouhodobě kritický postoj, ostatně jako každý intelektuál v Bělorusku. Důležitá je zde osobní averze Lukašenka právě vůči ní: určitě ho mrzí, že tato světově uznávaná běloruská osobnost není prorežimní ani prosovětská. Disidentkou Alexijevičová sice nebyla ani v Sovětském svazu, ani za Lukašenka, ale když přijala pozvání do Koordinační rady, se jí definitivně stala. Je to úloha víceméně symbolická a nikdo nečekal, že se jí Lukašenko bude chtít pomstít, že ji budou vyslýchat, a dokonce se pokusí ji zatknout. Za této složité situace naprosto zachovala tvář a musím před ní smeknout. Teď je naštěstí v bezpečí v Německu, a zda bude hrát nějakou úlohu v dalším vývoji, uvidíme. Osobně bych si to určitě přál, je to jeden z nejvýznamnějších hlasů na podporu změn.

Žiješ už mnoho let u nás, co říkáš zdejšímu společenskému vývoji?

Dlouho jsem tento vývoj v podstatě nevnímal, jen ve vztahu k Bělorusku, což je typické pro přistěhovalce ve všech zemích. Nebyl jsem v žádném případě politický analfabet, to ne, ale nezáleželo mi na tom vývoji až tolik. Teprve před několika lety, když se nám s manželkou narodila dcerka, jsem ten vývoj začal skutečně vnímat, především tedy v kontextu celoevropském a světovém. Česká společnost je zvláštní, stejně jako jsou specifické české dějiny. Jsou tu pozitivní tendence: společnost už není tak xenofobní jako před 20 lety, mladí lidé jsou vzdělanější a otevřenější, chovají se víc ekologicky, mají větší smysl pro společenskou solidaritu. Jako negativum naopak vnímám obrovský vliv konspirologie, takzvaných „alternativních“ zdrojů informací; na jedné straně nekritický postoj k Rusku, na druhé neustálé zaměňování neoliberálního kapitalismu a demokracie. To je ta snaha stále uvažovat v jednoduchých dichotomiích, vidět věci černobíle. Ale to nejsou jen „české“ problémy, jsou vlastní Evropě a západní civilizaci obecně.

Píšeš bělorusky i česky. Tvoje čeština je doslova mimořádná. Přesto, nechybí ti běloruský literární kontext? A jak se cítíš v kontextu české literatury?

Já jsem si dlouho myslel, že jsem literární kosmopolita, až mi nedávno došlo, že jsem literární bezdomovec. Chci být doma všude, a nakonec nejsem nikde. Nevím, zda je to v pořádku, ale musím se s tím naučit žít. Možná se podvědomě řídím heslem Woodyho Allena: „Nechci být přijat do klubu, který stojí o někoho, jako jsem já.“ (To je dobrý vtip, který není jen vtip.) V Bělorusku jsem sice získal pár literárních cen, ale vzhledem k marginálnímu postavení běloruštiny a stále ještě nízké poptávce společnosti po bělorusky psaných dílech se nakladatelé v první řadě zaměřují na vydání knih s komerčním potenciálem. Je to doslova pár autorů, kteří tvoří literární mainstream, z mého hlediska fádní a plytký. Prosazují se v něm lidé, kteří v tom spíše umí chodit, než umí psát. Ale já si v žádném případě nestěžuji, moje básně ani prózu nikdy nebudou číst masy lidí, jakkoli by jim to možná prospělo. Já jsem navíc emigrant, nemůžu jezdit po čteních a svou literární produkci a své jméno lidem touto cestou vnucovat. To znamená, že jsem mimo a jsem nezávislý. Na vydání svých knih v běloruštině jsem rezignoval, protože je nechci dotovat z vlastních peněz, publikuji jen internetově a v časopisech. Je to takový současný underground nebo možná overground. Nejsem také členem žádné spisovatelské organizace a nechci jím být. Období, kdy jsem toužil být profesionálním spisovatelem, mám za sebou. Pokud jde o český literární kontext, myslím si, že navzdory několika vydaným titulům v něm neexistuji vůbec, tím pádem se v něm cítím dobře. Právě neznalost kontextu mě dlouho odrazovala od toho, abych psal česky, ale ani moje současná relativní znalost tohoto kontextu ze mě českého autora asi nedělá.

Přes jaké české autory se utvářel tvůj vztah k češtině?

Primárně mě zajímala česká poezie, a na té poezii právě ta čeština. Četl jsem všechno možné, Gellnera, Seiferta, Reynka, to byli moji první oblíbenci. Dnes jsou pro mě nejvýznamnější Karel Hynek, Jan Skácel a Petr Král. Z prózy mě po krátkém flirtu s Hrabalem a Kunderou učarovali Bondy a Klíma, objevil jsem je zhruba ve stejné době a zcela jsem jim propadl, je to moje „krevní skupina“. Zatímco z Klímy jsem po letech asi už vyléčen, k Bondymu se vracím stále.

V minulém roce ti vyšla česky napsaná sbírka Arytmie, existují i běloruské varianty těchto básní? Nebo sám sebe nikdy nepřekládáš?

Naopak, celý život nedělám nic jiného a naprosto to nesnáším. Ale zjistil jsem, že přelévání z jednoho jazykového kadlubu do druhého básním prospívá, ty navzájem nepřeložitelné věci se často ukážou jako nahodilé a postradatelné, jako takové vycpávky, a těch se zbavuji, znění básně se upřesňuje. Není třeba být zajatcem nahodilostí, jak napsal Lautréamont. Nejdřív jsem česky psal jen z legrace a jen takové legrácky, k vážnějším pokusům mě dohnal vlastně Petr Král tím, že pochválil po jazykové stránce nějaké mé sebepřeklady z běloruštiny, aniž by věděl, že to jsou překlady. Arytmie vznikla tedy v mnoha ohledech díky němu a kvůli němu. Bohužel, Petr nás nedávno opustil; ale už předtím jsem cítil, že mě opouští touha psát poezii. Píšu teď v podstatě jen haiku, a to většinou bělorusky. Arytmie v celkové karanténě jaksi zapadla, jakkoli jsem na ní pyšný, je to nepochybně moje nejlepší básnická sbírka. Mezitím se v češtině postupně zabydluji jako překladatel a publicista: u Pavla Mervarta se chystá vydání mého překladu běloruského románu Viktara Valtara Zrozeni pod Saturnem, jehož děj se odehrává v Praze 20. let minulého století. Také jsem v létě napsal poměrně dost článků o běloruských událostech pro česká média, možná z toho bude menší brožurka.

Zmínils Petra Krále, s nímž jste si byli blízcí. Napsal o tvé poezii, že je „bohatá a mnohovrstevnatá“. Co vás podle tebe spojovalo?

Já si myslím, že primárně to byla úcta k realitě, k její magické a básnické stránce, která předčí mnohé subjektivně imaginativní nebo jazykové vrtochy, jež se často vylévají do takového nezávazného bezbřehého plácaní. V tomto smyslu byl Petr pravý postsurrealista a k tomuto postojí se hlásím i já, ačkoli to ode mě možná zní neskromně. Když v Petrových básních občas narazím na stejnou metaforu, kterou jsem si myslel, že jsem objevil já, naplňuje mě to blahem: třeba když „starý krejčí tiskne dál s masou žehličky k prknu zaoceánskou loď “ (Návštěvy – Město je náš les, s. 231). Petrovy metafory jsou velice imaginativní, ale mají oporu v realitě, v jeho „pěší metafyzice“. Jsem nesmírně šťastný, že si Petr mé poezie vážil, ale není zdaleka tak bohatá a mnohovrstevnatá jako ta jeho, která patří k tomu vůbec nejkomplikovanějšímu, co jsem kdy četl. On byl ušlechtilý bonviván s obrovským kulturním rozhledem, čímž pochopitelně okouzloval, já jsem mnohem jednodušší, chci být jaksi zemitější a přímočarý, také proto jsem v psaní skončil u jednoduchých haiku. Další věcí, která nás nepochybně spojovala, byla zkušenost s emigrací. Dnes tomu říkám „bezdomovectví“, ale už ve své první básní, kterou jsem věnoval Petrovi, jsem to pojmenoval jako „cizorodost“. Domnívám se, že Petr nakonec nebyl zcela doma ani v Čechách, ani ve Francii, do nějakého mainstreamu se už vůbec nehrnul. Také ta situace dvojjazyčného psaní je docela podobná.

Nějakou dobu ses angažoval v Extinction Rebellion, pak jsi odtamtud odešel. Opustils jen tuhle skupinu, nebo klimatický aktivismus jako takový?

To je asi ta nejsložitější otázka ze všech. Já stále věřím, že neopustil. Ostatně starost o životní prostředí a o cítící bytosti je součástí mého buddhistického přesvědčení. Nicméně jednak teď hodně času věnuji Bělorusku, jednak je momentálně hnutí a zejména XR v evidentní krizi, kterou jsem před svým odchodem tak trochu předpovídal, ale nikdo na to nebyl moc zvědavý. Vidím, že navzdory snahám mých přátel aktivistů koncept XR v Čechách z řady důvodů nefunguje. Rád bych do ekologického aktivismu více zapojil své kamarády buddhisty, ale zatím se mi to moc nedaří.

Když už zmiňuješ své buddhistické přesvědčení, uspořádal si pozoruhodný sborník Radikální buddhismus, v němž se buddhistická témata dostávají do radikálně levicového kontextu. V čem se buddhismus a levice setkávají?

Buddhismus a levicové hnutí jsou dvě historické formy kritiky nespravedlivě uspořádané společnosti, přičemž buddhismus je z nich podle mě forma radikálnější. Zatímco utopičtí socialisté jako Mably kritizovali koncepty „moje“ a „tvoje“, tj. soukromé vlastnictví, buddhisté od pradávna kritizují „já“ a „ty“, tj. představu o „já“, átmanu atd., odhalují psychologickou a filozofickou falešnost konvenčního západního individualismu. Není proto divu, že někteří buddhisté se v dějinách projevovali jako anarchisté a že ve 20. století mnoha levicově smýšlejícím lidem, jako například beatnikům, učaroval buddhismus. Také myšlení mého oblíbence Bondyho je příkladem prolínání těchto dvou světových názorů. Momentálně mě nejvíce zajímá buddhistická ekonomie, což je jeden z mnoha současných ekonomických trendů. Už jsem řadu veřejně přístupných textů na toto téma přeložil a věřím, že z nich bude takové volné pokračování Radikálního buddhismu.

Má buddhistická meditační praxe vliv na tvoji tvorbu?

Stává se mi, že když se dostanu do určité fáze meditace, začne mi v hlavě samo od sebe naskakovat jedno haiku za druhým. Pak jde meditace víceméně do kopru, protože mě láká ty nápady promýšlet a každopádně se snažím je udržet v paměti. To všechno je z buddhistického hlediska špatné, ale bránit tomu by se také nemělo, takže já se nebráním a poslušně to pak zapisuji. Jinak pochopitelně pravidelná meditace zlepšuje intelektuální výkon obecně, v mém případě díky ní jasněji vidím realitu kolem sebe, jako by do ní už bylo přímo vepsáno to, co chci říct v básni.

Jak ti pomáhá duchovní praxe v každodenním shonu, respektive v čase krizí?

Já se pokouším o to, aby byl život jako takový duchovní praxí. Snažím se ten shon redukovat na minimum, v čemž mi karanténa docela pomáhá. Možná tím někoho naštvu, ale vůbec mi nevadí, naopak mě inspiruje. V korejštině se dlouhým meditačním ústraním říká kjolče: karanténa je takové celospolečenské kjolče, a to má být správně dvakrát do roka, v létě a v zimě. Takže během karantény jsme všichni tak trochu nechtěně praktikující buddhisté, pojďme tedy toho času buddhisticky využít pro lepší pochopení sebe a světa kolem nás.