Lou_Reed
LGBTQ, Lou Reed
Aleš Kauer

Glory of Love

V písni „Nobody´s Business“ se znovu objevují Reedovy sexuální narážky naznačující exkluzivitu gay subkultury, jejíž znalost mu dává úžasný pocit nadřazenosti nad posluchačem.

Esejistika – Esej
Z čísla 20/2020

Manifest

V rámci festivalu Kvílení 4, který se uskutečnil letos v létě v Parku Gustava Mahlera v Jihlavě, jsem s básníkem Janem Spěváčkem vytvořil Instalaci nazvanou Highland Pride Europe. Manifest této instalace zněl následovně:

Jestli LGBT menšina jednou kompletně a bez zábran promluví, možná se bude většina národa-světa divit. Ještě dnes se mnohé ženy a mnozí muži, převážně z katolických pohnutek a ze strachu z předsudků, vdávají a žení, aby se zbavili labelingu a stigmatizace: buzna, gay, homo, lesba etc… Vědomě se stavíme proti homofobnímu, transfobnímu a xenofobnímu útlaku, který se objevuje v současnosti převážně v Polsku a ve východní Evropě. Budoucnost vidíme v toleranci, nikoli ve strachu, který zažívali naši předkové a stále zažívají mnozí naši současníci. Gustav Mahler bude jako bytostný hudební modernista hrdě stát vedle duhové vlajky s mnoha hesly, která odkazují k solidaritě s polskou queer komunitou a aktuálně především k aktivistce Małgorzatě Szutowiczové.

Ale že se budeme muset o pár dnů později vracet o sedmdesát let zpět a vysvětlovat, že léčit homosexualitu není tragické, ale absurdní, to nás v danou chvíli nenapadlo ani omylem.

 

Realita

Nebudu primitivně hanět katolickou menšinu (11 %), nebudu psát, že někam mají vstup zakázán, a nebudu je přesvědčovat, aby konvertovali k jiné církvi. Celá naše společnost je jako po výbuchu a mezi oběma barikádami zeje propast o mnoha raněných, proč tedy dodávat další munici? Rozdíly jsou patrné i v samotné církvi. U mladých katolíků jsou zřetelné posuny ve vnímání reality, s přijetím LGBTQ lidí nemají problém. Ta starší větev, která katolíky reprezentuje, a která je tedy i více vidět, je zastoupena nebezpečnými postavami – Dukou počínaje přes Piťhu až po onu polskou realitu. Pořád ale nedovedu pochopit, proč vlídná slova na adresu LGBTQ papeže Františka nebere Vatikán vážně. Jak je možné, že v nejkatoličtější zemi Evropské unie zůstává hlava katolické církve nerespektována?

Co by mohlo znít před pěti lety jako trapný žertík, je dnes v Polsku ještě trapnější realitou: totiž léčení homosexuality. Někteří Poláci chtějí s naprosto vážnou tváří a ve spolupráci se státem umožnit homosexuálům získat „správnou“ sexuální orientaci. Tak zní oficiální stanovisko Polské biskupské konference.

Dokument polských biskupů má sedmadvacet stran a skládá se ze čtyř kapitol. V textu se zdůrazňuje, že Polská biskupská konference rozhodla zřídit vlastní speciální léčebná zařízení a poradny „na pomoc komunitám LGBTQ“ ve všech sedmadvaceti polských diecézích. V Polsku je v současnosti přes sto měst a obcí, jež tvoří asi třetinu země a jež místní samosprávy prohlásily za „zóny bez LGBTQ“. Mimo jiné umísťováním nápisů na barech, restauracích, ale i v kinech, divadlech či v parcích oznamují, že si tam nepřejí lesby, gaye, bisexuální a transgender osoby.

 

Osobní zkušenost

Před sedmi lety jsem byl pozván na tamější festival a potkal se s řadou polských básníků a umělců. Mezi nimi byli velmi početně zastoupeni i gayové. Jejich obezřetnost vůči mně byla tragikomická. Mluvili jsme „o tom“. Zaznamenal jsem obrovský respekt k povahám Čechů, takové to naše „no a co“ tam získávalo neuvěřitelně svobodný nádech. Když se se mnou jeden z „přátel“ loučil, rozhlédl se a teprve potom mě objal a políbil. Kuriózní a mně celkem záhadná byla zkušenost, kterou jsem zažil při jiném čtení v Krakově. Po mém setu ke mně sestoupil duchovní a jako jediného mě objal a dost vášnivě políbil.

Podobně absurdní požadavek byl k výstavě v polské Nyse, kde dost úzkostlivě dbali na to, aby se tam neobjevil nějaký byť jen náznak nahého muže, chlapce, nedejbože falu.

 

Podobenství

V souvislosti s touto událostí mě napadlo propojit dvě roviny a připomenout znovu tolik opomíjenou minulost, která měla s léčením homosexuality neblahé zkušenosti už v padesátých letech dvacátého století – a sice krátkým úsekem ze života Lou Reeda, jedné z hlavních postav dějin rockové hudby.

Lewis Allan Reed se narodil v roce 1942. Už od adolescentního věku do něj starostlivá matka i otec vkládali všechny své naděje. Očekávání rodičů mladého Lewise bezpochyby dusí. Život v Americe padesátých let se vyznačoval typickými maloměšťáckými klišé, která bystrý Lou začíná brzy rozeznávat, zpochybňovat a bojkotovat. Hodnoty jeho rodičů v něm probouzejí chuť ke vzpouře. Objevuje si svoji hudbu, ale naráží, neboť jeho oblíbený rock je v puritánské, často rasistické Americe něčím téměř kacířským – vztahuje se k sexu a zároveň k černé populaci, je tedy ostudný a vulgární.

Podle rodičů Lou Reeda ohrožovala homosexualita nejen jeho, ale i je samotné, slušné židovské občany a bohaté úředníky. Homosexualita dokonce ohrožovala celý kontinent, proto ji Americká psychiatrická společnost vedla na seznamu duševních poruch. Jistý moralista B. Richard Peterson napsal roku 1960 pro časopis Christianity Today, že homosexuály lze podle něj poznat podle určitých klíčových rysů:

  • ti, kteří se narodili v nesprávném těle
  • ti, kteří se snadno poznají mezi sebou
  • impotentní muži a frigidní ženy
  • zženštilí muži a mužné ženy
  • velmi talentovaní a kreativní lidé

Zakořeněné představě o homosexualitě jako zvrácené hrozbě věřili i Reedovi rodiče, kteří svého syna chtěli z přitažlivosti ke stejnému pohlaví vyléčit konverzní či reparativní terapií, jež využívala brutální elektrošoky. Tato terapie se později stala tématem Reedovy skladby „Kill Your Sons“, původně napsané pro The Velvet Underground; kapela ji však nikdy nehrála a tato skladba se objevila až na Louově pozdější sólové desce.

Reparativní terapie spočívala v promítání barevných stimulačních snímků. Podle výrobce šokových zařízení, firmy Farall Instruments,

snímky mužů u latentních homosexuálů posilují heterosexuální preferenci tím, že jim způsobují elektrický šok, zatímco stimulační, uklidňující snímky žen šok nezpůsobují.

Lou svoji zkušenost s reparativní terapií ve státní psychiatrické nemocnici Creedmore popsal takto:

Strčí vám něco do krku, abyste se neudusili jazykem, a na hlavu vám přilepí elektrody. V Rocklandu to byl doporučený postup, který měl člověka odradit od homosexuálních představ. Výsledkem bylo, že ztratil paměť a stala se z něj živá mrtvola. Nemohl si ani číst knížku, protože jakmile došel na stránku 17, musel se znovu vrátit k té první.

Další zbraní, na které Reedův otec trval a jež měla jeho syna přimět k heterosexuální orientaci, bylo domácí elektrošokové zařízení firmy Farall Instruments, nazvané Visually Keyed Shocker. Jeho použití předpokládalo, že pokud pacient chodil na podpůrnou terapii a úspěšně si vypěstoval „návyk“, dokáže ho už upevňovat sám jen s občasným dohledem.

 

Kontext

Stonewallské nepokoje (známé také jako Stonewallské povstání nebo Stonewallská vzpoura) byly sérií spontánních, násilných demonstrací členů LGBTQ komunity proti policejní razii, šikanování a ponižování, která se uskutečnila v brzkých ranních hodinách 28. června 1969 v Stonewall Inn v sousedství Greenwich Village na newyorském Manhattanu. Pouliční bitvy trvaly několik dní, do bojů se zapojilo přes 2 000 protestujících. Jednalo se o první americké (a zřejmě i světové) vystoupení gayů a leseb v boji za jejich požadavky a je obecně uznáváno jako nejdůležitější událost, která vedla k modernímu boji za práva LGBTQ ve Spojených státech. Lou Reed to zaznamenal na albu Transformer v písni „Make Up“:

Ach, jsi tak upravená
Řasenky, tužky, oční stíny
Žlutá, zelená, oh zase jiný!
Už jdeme ven
Opouštíme pokoj
Rovnou na ulici…

Allen Ginsberg, jedna z ikonických postav hnutí, komentoval nepokoje slovy: „Buzíci ztratili svou ustrašenou tvář, kterou měli po desetiletí!“

 

Transformer

Pokud jde o situaci homosexuálů, nemohla dnes ikonická deska Lou Reeda Transformer vyjít v lepších časech, tedy v roce 1972 – v době čím dál silnějšího (již i politického) boje za jejich práva nejen v USA, ale i na rodící se gay scéně v Británii, kde Lou dočasně pobýval. Pro britské turné zaměnil Lou image drsňáka v kožené bundě za zženštilejší glamrockový vzhled, který byl tehdy dost populární, vezli se na něm všichni od Marca Bolana (T-Rex) přes Ziggyho Stardusta aka Davida Bowieho, který veřejnost nešokoval jen zjevem, ale i slovy, hrdě pronesenými do médií – jsem gay! V té době to byly velmi malé krůčky pro Lou Reeda i Davida Bowieho, který se na desce Transformer podílel jako producent, ale obrovský krok pro homosexuální minoritu, která této situace využila k posílení svého sebeuvědomění i svých práv v Británii a postupně v celé Evropě.

Vznikala řada organizací, jako Fronta za emancipaci homosexuálů nebo Kampaň za rovnost homosexuálů. Bylo vydáno průkopnické první číslo londýnského magazínu Gay News, které tehdejší distribuce ignorovala a nechtěla s tím mít nic společného, prodávalo se údajně v nezávislých trafikách. Magazín představoval nový vývoj v umění gay lidí a vedl kampaň za další právní reformy a samozřejmě proti označování homosexuality za nemoc. To vše vyústilo v první Gay Pride, jež se uskutečnila 1. července 1972.

Do širšího povědomí se v polovině sedmdesátých let dostává dnes kultovní filmový muzikál Rocky Horror Picture Show (1975). V této parodii na béčkové horory exceluje především Tim Curry jako představitel sladkého transvestity z transexuální planety Transylvánie. Tato půvabná „trans-kreace“ neztratila nic ze svého kouzla ani po tolika letech. Film jsem viděl nedávno v jihlavském kině Dukla v rámci oficiálního promítání artových filmů. Ostatně od roku 2005 je snímek ve Spojených státech uchován v Národním filmovém archívu jako kulturně historické dědictví.

 

Glory of Love

Lou Reed ale byl zase o krůček napřed. Dnes se, alespoň v rámci queer komunity, často řeší gender, tedy rod. Ale už v Reedově písni „Sweet Jane“ se objevuje záměna rodu. Totiž v letech kolem ikonického alba Coney Island Baby (1976) žil s transvestitou Rachel, respektive s Tommym. Deska byla tímto vztahem přímo ovlivněna. Hned v úvodní skladbě „Crazy Feeling“ zpívá o seznámení se s Rachel:

Jsi za dámu
za velkou dámu
vím to…

Podobně intimní je třeba „She´s my best friend“ prohlašující, že homosexuální a bisexuální muži mají potřebu svěřovat se ženám. Písnička „A Gift“ je melodický, satirický a ironický hold homosexuálům… V písni „Nobody´s Business“ se znovu objevují Reedovy sexuální narážky naznačující exkluzivitu gay subkultury, jejíž znalost mu dává úžasný pocit nadřazenosti nad posluchačem. Reed často sázel na neinformovanost tehdejších posluchačů, řada metafor byla pro heterosexuály záměrně nečitelná, a snad i proto stravitelná.

Nahrávka Coney Island Baby končí titulní písní, která mimochodem dokonale potvrzuje známou skutečnost, že Louovy texty a atmosféra písní neodkazují ke studovně, ale na nároží ulice, do města plného zážitků. Lou byl poměrně brzy považován za neoficiálního dvorního básníka New Yorku. Ale píseň sama – s onou ve výškách hluboce naříkavou kytarou – je oslavou a překvapivě nostalgickou poctou Rachel. Projevují se v ní Reedovy city k novému partnerovi i poznání, že spásná a transcendentní „krása lásky“ (Glory of Love) má vyšší hodnotu než utrpení a že i když je město „něco jako cirkus nebo stoka“, dá se v něm žít díky dobru, které láska přináší do každodenního života. Reedovo vyznání v závěru písně –

přísahám, kvůli tobě bych se vzdal všeho, Rachel

– zní v tu chvíli velmi upřímně a dojemně. Reed si svou Rachel neboli Tommyho idealizuje jako svého osobního hrdinu, jako svoji jedinou možnou lásku…

 

Quo vadis, Polsko

Závěrem bych rád dodal, že mě uráží, jak jsou pošlapávány skutečnosti a zkušenosti několika generací, jak jsou tragicky devastovány těmi, kterými by měly být přinejmenším tolerovány. Ani v nejděsivějším snu se mi nestalo, že bych měl v jednadvacátém století na základě utrpení jiných připomínat, že homosexualita není nemoc a nepotřebuje léčit! Popřít konkrétní zkušenosti i odborná psychologická tvrzení nepovedou k ničemu dobrému. Je to zákeřné vytváření chaosu, což – jak známo – vede do pekel. Quo vadis, Polsko!?

Při textu jsem čerpal z knížek Jeremy Reeda Waiting for the Man (65. Pole, překlad Sylva Ficová) a Bruno Bluma Electric Dandy (Volvox Globator, překlad Marie Přibylová).

 

Závěrečná ilustrativní fotografie:

LGBT aktivisté s duhovou vlajkou na pomníku Marie Konopnické během protestu Stonewall 2020, zdroj: Wikipedia

Chviličku.
Načítá se.
  • Aleš Kauer

    (1974)   je výtvarník, básník, performer, zakladatel bibliofilského nakladatelství Adolescent, několika avantgardních hudebních projektů, organizátor kulturních akcí a literárně-hudebního festivalu Kvílení. Graficky a výtvarně doprovodil mnoho knih a časopisů. Od roku 2002 žil ...
    Profil

Souvisí

  • Anketa s Vítem Janotou, Janou Štroblovou, Milanem Šedivým, Alicí Hekrdlovou, Alešem Kauerem, Sylvií Richterovou, Ondřejem Maclem, Miloslavem Topinkou, Marií Šťastnou, Petrem Borkovcem, Karlem Pazourkem, Natálií Paterovou, Adamem Borzičem, Jitkou N. Srbovou a Zdenou Bratršovskou

    Štvaný muž bloudí, Muso, sinými moři…

    Ptá se Svatava Antošová

    Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 6/2018
  • Kniha v tisku
    Aleš Kauer

    Giotto & xerox

    Jsme poslední generace, která ví, co je to skutečné přátelství mezi dvěma lidmi a že přátelství mezi stovkou lidi je jen chiméra.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 3/2017
  • Stanislav Dvorský
    Jaromír Typlt

    Až se tam slova stočí

    Tuším, že ten, kdo nečetl Dvorského Hru na ohradu, se tady už poněkud ztrácí. Asi by uvítal bližší vysvětlení pro „ohrady“ a „díry“: mají to být krycí jména, symboly, výtvory surrealistické obraznosti, nebo něco opravdu reálného?

    Esejistika – Esej
    Z čísla 13/2020