Myšlení, které zužuje
Mayrová nepíše o této ontologické nicotě, ale o nicotě sociální, a ta před nás staví nikoliv možnost, ale nemožnost.
Mayrová nepíše o této ontologické nicotě, ale o nicotě sociální, a ta před nás staví nikoliv možnost, ale nemožnost.
Ve stejný den, kdy britský parlament přiřkl ženám právo volit, obdržela protagonistka knihy Vlastní pokoj od Virginie Woolfové dopis: zemřela její teta a odkázala jí nemalé dědictví. Nejenže se žena napříště mohla soustředit výlučně na psaní, udála se ještě jedna revoluce. Najednou se mohla prostě jen dívat na svět. Peníze jí daly prostor a čas, tedy svobodu zamyslet se nad tím, co vlastně chce. Dědictví proto označila za „nekonečně důležitější“ než volební právo.
Tomu, že peníze mění myšlení, se věnuje i sedmadvacetiletá novinářka Anna Mayrová. Pracuje v týdeníku Die Zeit, kde píše skvělé eseje – ten poslední věnovala tomu, jaký alkohol se hodí k zimní karanténě – a v knize Bídníci (Die Elenden) reflektuje své dětství. Název napovídá, v čemže je problém: Mayrová je potomkem rodičů, kteří jsou trvale na podpoře. Autorka nepochybuje o tom, že její myšlení utrpělo, navíc to nepovažuje za nijako překvapivé. Své dětství označuje za šťastné, ale i tak poznamenává:
Všichni rodiče své děti nevyhnutelně ničí.
Odmítá pozici oběti i hlasy, které uznale pronášejí, že se z té díry vylízala. Jednak nebylo, z čeho se vylízat, protože ji rodiče milovali stejně, jako milují své děti bohatší rodiče. A jednak se z ničeho nevylízala. Dodnes se nepřenesla přes určitý styl myšlení. Třeba si neumí nic přát. Má za to, že nakupovat lze vždy jen to nejlacinější, zato však v co největším množství. A že by se tato zvláštnost nepromítla i do jiných oblastí jejího života?
Špatně taky nese řeči o tom, kterak se „my bohatí obyvatelé západního světa“ musíme omezit – méně masa, oblečení, cestování. Je nechuť k této rétorice daní za chudobu? Možná. Ale zas na druhou stranu: Co když je ideologie odříkání vadná? Copak není zjevné, že omezování dopadne na ty, kteří mají skvělou ekologickou stopu už nyní, a to prostě jen proto, že si toho nemohou moc dovolit?
A co je vlastně nezaměstnanost? Začít je třeba u zaměstnání – skrze ně definujeme náš život – ten se stal rukojmím práce, takže práci a životní smysl chápeme jako synonyma. Možná nám proto nepřipadá pobuřující, když je konkrétní práce nesmyslná. Vždyť již disciplína, kterou na nás uvaluje, je smysluplná. Prací navíc vyděláváme peníze a díky tomu můžeme konzumovat, a díky konzumu jsme tím, kým jsme. Nezaměstnaný postrádá smysl i identitu.
Nezaměstnaný není ničím, leda bychom jej chápali jako ztělesnění nicoty – nicoty, která se týká každého z nás. Všichni můžeme zítra přijít o práci. Mayrová je mimochodem dcerou nezaměstnané filosofky. A filosofové k nicotě mají co říct. Třeba Søren Kierkegaard ji spojil s úzkostí a propastí. Pohlédneme-li do propasti, rozevře-li se v nás propast, uvědomíme si, že visíme v nicotě, že svobodu z nás nikdo nesejme.
Mayrová nepíše o této ontologické nicotě, ale o nicotě sociální, a ta před nás staví nikoliv možnost, ale nemožnost. Neukazuje nám budoucnost, ale její absenci. „Cože je úzkost? Zítřek,“ píše Kierkegaard. Jenže v tváři nezaměstnaného zítřek nevidíme. Nemůže si koupit to, co nakupujeme my – dovolenou, vzdělání, vzhled, třeba i potomky. A možná nám chudoba ukazuje ještě něco: takové myšlení, jež se úzkostí nerozevírá, ale jež člověka zužuje. Možná se chudý do propasti nedívá, protože ta se ukazuje jen z pozice relativní jistoty. Pocit nejistoty – ani ten není zadarmo?
A jakkoliv neupíráme hodnotu vědeckým objevům, přece jen je jejich poznání zvláště omezeného typu. Že jsou dnešní vědecké pravdy zítřejší omyly, je banalita. Zato Oidipús nezestárl.
Podle Williama S. Burroughse uspokojuje pobyt na baru všechny potřeby, hlavně tu nejvyšší: touhu po možnosti.
Taková podstatná bezvýznamnost nás nepředchází, ale je čímsi, v co bychom měli vyústit. Nejvyšší mocí by byla ta, jíž se její původce sám uzávorkuje – moc zbezvýznamnění.
A tak mě napadá: Co když je Facebook tak úspěšný ne proto, že jsme zmetci, kteří chtějí jízlivými komentáři ubližovat druhým, ale z očí do očí to neriskují? Co když nás Facebook přitahuje spíše proto, že druhé rádi „lajkujeme“, ale tváří v tvář cítíme rozpaky?
Jenže není předmoderní pozitivní vztah k slzám také záhadou? Zatímco si od potu, krve či dokonce výkalů zachováváme distanci, slzy z tohoto odporu vyjímáme.