Každý rok máme v Tvaru jakési metatéma, které celý ročník protkává, letos je to „domov“. Jaké první asociace ti naskočí, když slyšíš tohle slovo?

Domov je pro mě tam, kde se nachází moje rodina. Takže teď je mým domovem Praha. Jinak už několik let renovuji byt po dědečkovi v Rodopech, v krásném malém městečku Devin. V něm jsem strávila své dětství a dospívání. Mám sen, že dám do pořádku i zahradu, která byla pýchou mé babičky. Je pro mě důležité si uchovat emoční paměť i pro svého syna a další generace.

Díky pandemii trávíme doma většinu času. Jsi ráda doma? Co ti nejvíc během lockdownu chybí?

Chybí mi malé kavárny, kde se ráda setkávám s přáteli, českými básníky: Avoid, Liberál, Fra nebo Vinohradská knihovna. Když jsem doma, tak si ráda čtu a občas se dívám na televizi, ale tam postrádám klasické filmy bez násilí a rozčilují mě reklamy, což je nepřetržitý skrytý útok na diváka.

O tobě lze říci, že máš domovy dva. Od roku 2000 žiješ v Praze, kam ses přestěhovala z rodného Bulharska. Začnu tvým pražským domovem, věnovalas mu svoji zatím poslední vydanou sbírku Andělé Zlatého města, která vyšla v českém překladu před dvěma roky, i když v bulharštině vyšla o deset let dříve. Změnilo se od té doby nějak tvé vnímání Prahy? Pořád je pro tebe městem andělů? Pořád je „metaforou sebe samé“, jak píšeš? Nebo už je pro tebe jiným městem?

Myslím, že i nadále pro mě Praha zůstane mým „městem andělů“, s tou svojí tajemnou krásou, se zástupem věží a kostelů, s varhanní hudbou a údery chrámových zvonů.

Jestli jsem téhle hrozné pandemii osobně za něco vděčný, tak je to za to, že se mi Praha v nouzovém režimu ukazuje zase o něco víc ze své vnitřní – magické strany. Kam se v těchto měsících chodíš ráda procházet?

Ráda se procházím v uličkách Malé Strany, ve Stromovce nebo po vltavském nábřeží.

Kdybys mohla Prahu navštívit v jiné historické epoše, ve které by to bylo? A čím bys v té epoše chtěla být?

Ráda žiju v současnosti, možná bych chtěla navštívit Prahu v Mozartově době, nebo když žil Kafka… A čím bych chtěla být? Možná lékařkou, byla bych užitečná…

Proč ses vlastně do Prahy přestěhovala? Jak tahle pouť začala?

Pracovala jsem původně v televizi, ale v době, kdy jsme teprve stáli na prahu demokratických změn, jsme s kolegou stávkovali před parlamentem. Sledovali nás a my jsme byli donuceni z televize odejít. Odešla jsem pracovat coby redaktorka a reportérka do Národního rozhlasu, do pořadu Noční horizont. Zároveň jsem psala do novin a později pracovala v několika soukromých rozhlasových i televizních stanicích. Situace se ale vyvíjela špatně a já už nezvládala živit rodinu. A tehdy můj manžel odjel za bratrem do Prahy, který zde pracoval, a my se k němu za pár let přidali. Než jsem se naučila česky, pomáhala mi ve shánění práce angličtina a ruština. A tak jsem pracovala třeba jako prodavačka a pár let jsem učila v bulharské škole. Manžel se potom musel vrátit zpátky do Bulharska, aby se staral o rodiče. A já zůstala sama s malým dítětem. Musela jsme v té době tvrdě pracovat, abych nás uživila, abych zaplatila nájem. Naštěstí jsem v té době už měla české kamarády, kteří mi pomohli překonat krizi. A ty kamarády mám dodnes. Češi jsou mírumilovní, soucitní lidé. Našla jsem zde pochopení a pomoc, na to nikdy nezapomenu!

Pověz mi trochu víc o Devinu svého dětství? A vůbec o životě v Rodopech… Přiznám se, že jsem si vyhledával v Googlu fotky a jeho krása mě zasáhla…

Moje dětství v malém městečku probíhalo jako v pohádce. Měli jsme obrovskou zahradu, byla tak veliká, že když později byla babička donucena pozemek prodat, postavili tam tři domy a každý měl svoji zahradu. Ten prostor se zdál nekonečný! Běhala jsem po zahradě, lezla po stromech, koupala se v řece, a když jsem večer usínala, slyšela jsem řeku šeptat… Každý rok jsme s bratrem slavili svátek Cyrila a Metoděje a také jsme sázeli borovice. Byla jsem hodně spjatá s přírodou. Jezdívala jsem taky za prababičkou do malebné vesnice Široka Laka, dodnes si vzpomínám na tamní čistý vzduch a chuť místní vody, na její sladkost. Tehdy jsem ještě nevěděla, že mého dědečka zavraždili na začátku komunistického režimu, že babička tolik trpěla, splácela dům a sama se starala o dvě děti. Že tatínka poslali do dolů, kde onemocněl a zemřel v šedesáti na silikózu. Ani to, že teta, jeho sestra, nemohla studovat. Nesmělo se o tom mluvit, a tak jsem nic nevěděla až do doby, než jsem začala studovat v Sofii a později se vdala do komunistické rodiny, která začala zkoumat moje kořeny.

Po dědečkovi jsem zdědila krásně vázáné knihy, byl to ale jen zlomek jeho knihovny, protože většina knih shořela. Takové to byly dějiny. Ale to se dělo každé druhé rodině…

Jaké to je pro bulharskou básnířku žít obklopená češtinou? Ovlivňuje zvuk češtiny tvé psaní? Neláká tě psát česky?

Češtinu mám ráda, je to slovanská řeč a dost se podobá staroslověnštině a starobulharštině. Ráda poslouchám, když mluví malé děti, jejich řeč zní čistě, a přitom roztomile. Psaní je ale složitější proces, nelze jej ovlivnit ani předvídat. Někdy ve snu slyším češtinu a na pomezí snového a bdělého stavu jsem napsala dvě poslední básně v češtině: „Postskriptum k Andělům Zlatého města“ a „Veletržní palác“. Jak jistě víš, básně se ukládají v podvědomí jen jednou, záleží na správném okamžiku. Podvědomí se neustále mění.

Účastníš se zdejšího literárního života. V čem se zdejší literární scéna liší od té, řekněme, v Sofii?

Zdejšího literární dění se v posledních letech se účastním ráda. Ještě jako novinářka jsem sledovala pražský Festival spisovatelů. V roce 2016 jsem byla pozvána na čtení v rámci festivalu Den poezie. Také jsem četla spolu s Guillaumem Bassetem a Zofií Bałdygou ve Vinohradské knihovně, za což vděčím básníkovi Robertu Wudymu. A jsem také moc vděčná Josefu Strakovi, že mě pozval na čtení do kavárny Liberál a na Avoid. Společně jsme v minulém roce společně s bulharským PEN klubem organizovali čtení, na němž vystoupil bulharský básník Bojko Lambowski, Josef Straka, Jan Sojka a já. Na oplátku jsem moc ráda pozvala do Bulharska oba básníky, aby četli v městské knihovně v Sofii a dále ve městech Plovdiv a Kazanlak. Nemyslím si, že se literární život v našich dvou zemích podstatně liší, v obou má poezie své věrné posluchače a příznivce.

A v čem se vůbec liší tyto dvě soudobé literatury? A jaké trendy se objevují v současné bulharské poezii? Co by měl český čtenář z bulharské literatury znát?

Trendy v bulharské poezii posoudit nedokážu, je tak různorodá, jak jsou různorodí sami básníci. Myslím, že v zásadě směřuje k pochopení sebe samé a k fascinaci životem. Český čtenář, kterého by zajímala bulharská poezie, by měl trochu znát naše dějiny, které ovlivnily náš způsob psaní. Bezesporu bych mu doporučila něco z klasické bulharské literatury, například Jordana Jovkova, zajímavého autora povídek, popřípadě symbolistické a modernistické básníky Peja Javorova, Dimča Debeljanova nebo jediného básníka nominovaného na Nobelovu cenu Penča Slavejkova. Ze současné literatury bych českému čtenáři doporučila Milena Ruskova. Myslím, že česká literatura je v Bulharsku překládána hojněji než ta bulharská v Česku. I z toho důvodu jsem tolik vděčná svému překladateli Marcelovi Černému za to, že přeložil mé básně a napsal k nim doslov, jenž je současně studií o autorech, kteří napsali verše inspirované Prahou, počínaje Ljubou Kasarovou a konče třeba Kirilem Hristovem. Tahle studie činí z mé knihy Andělé Zlatého města velmi užitečnou četbu pro ty, kdo touží poznat bulharské básníky, kteří byli fascinováni Prahou.

Ve tvé poezii, jak ji znám z Andělů, je mi sympatické cosi širokodechého, bytostně otevřeného. Jak se měnila tvoje vlastní poetika? A kam směřuje nyní?

Kam směřuji? Nepřestávají mě udivovat lidská láska a současně lidská krutost! Náš svět je ve válce a je jasné, že tuhle válku vyhrát nemůžeme, protože nelze bojovat s přírodou. A přesto se to děje, stále se to opakuje. Topíme se v plastu a ve věcech, které k životu nepotřebujeme. Míříme do vesmíru a nerozhlížíme se pořádně po Zemi. Tady na Zemi je důležitá každá květina, každý strom a každý lidský život. Takže zápasím prostřednictvím slov a snažím se najít ve světě o trochu více lásky a pochopení, a když se z této snahy zrodí báseň, cítím vděčnost.

V tvých básních se objevuje hojnost náboženských motivů, křesťanských, buddhistických, hinduistických… Jak prožíváš víru či spiritualitu?

Náboženství mě vždycky fascinovalo. Přesněji řečeno, ani ne tak samotné náboženství, jako jeho duchovní a filosofický rozměr. Četla jsem několikrát Bibli, Korán, Upanišady, Bhagavadgítu a pokoušela se porozumět jejich poslání, vizi, jejich etice a morálce. To duchovní v nich ukazuje, proč je důležité mít mravní hodnoty a víru. Míním ale obojí humanisticky, v lidském smyslu, nikoli fanatismus a slepou víru. Městečko Devin, v němž jsem vyrůstala, je v tomto smyslu dobrým příkladem, protože v něm odjakživa žijí vedle sebe bez konfliktů pravoslavní křesťané a muslimové.

O Rodopech mimochodem vznikl dokumentární film režisérky Světlany Lazarové. Jsem jí moc vděčná, protože v druhé části, nazvané „Klíč č. 5“, vystupuji a mluvím o historii dědečkova domu a městečku Devin.

V jedné básni píšeš: „Místa, která chce spatřit, nemají téměř nic společného s obyčejným zeměpisem. Řeka Virginie Woolfové či „panství“ Emily Dickinsonové, Bežeck se svými kostely opěvovanými Annou Achmatovovou…“ To jsou tvé oblíbené autorky? Kdo další tě ovlivnil v psaní?

Když jsem začala psát básně, ptala jsem se často sama sebe, zda má vůbec právo psát a co nového vlastně můžu napsat… Pokaždé když jsem měla nutkání psát a nešlo mi to, četla jsem znovu a znovu Achmatovovou, Cvetajevovou, Dickinsonovou a říkala si, že všechno podstatné už bylo napsáno. Ale ty mé nutkavé myšlenky na psaní neustávaly, tak jsem se celý rok zkoumala, než jsem získala odvahu psát a později i publikovat. Ale s publikováním to ze začátku nebylo snadné. Motivy a témata, která jsem zpracovávala, se v té době příliš nelíbily. Takže poprvé jsem vydala knihu až v devadesátých letech. A to díky tzv. „Pomoci stovce knih“, což byla soutěž, kterou jsme vyhrála.

Mám ráda celou řadu autorů, namátkou Exupéryho, T. S. Eliota, řecké básníky Seferise a Kavafise, bulharskou modernistickou a symbolistickou poezii, klasiky jako Baudelaira a Verlaina. Taky čtu ráda české autory, včetně těch současných… Mám ráda básně Holana, Miloslava Topinky, Violy Fischerové, Tomáše Míky, Hannah Čermákové, Roberta Wudyho, Petra Borkovce, Jana Sojky a Josefa Straky, mám ráda tvoji poezii. Poslední jmenované básníky jsem s pomocí Marcela Černého přeložila i do bulharštiny.

Každý skutečný autor je jedinečný, pomáhá nám lépe pochopit sebe i svět. A jsem přesvědčena, že je obzvlášť důležité číst básně, protože ty nám pokládají otázky. A dokud si klademe otázky, jsme naživu…