PETR ČERMÁČEK
první morušky za polárním kruhem
obrůstaly losí lopatkovou kost
La Calavera Catrina zbloudilá v tundře
kontrapunkt pro Petra
který jsem mu zapomněl vyprávět
opakuji si jako litanii
Rubus chamaemorus
Rubus arcticus
Rubus saxatilis
Rubus capricollensis
chybí mi vícehlas
staccato jmen, lokalit
řapíků, čnělek
*
VÁCLAV KAHUDA
Takhle si ho budu pamatovat: Bítov, setkání spisovatelů a básníků, druhá polovina devadesátých let… Na křižovatce lesních cest přistupuje k naší skupince usměvavý černovlasý třicátník. Má na sobě tmavomodré sako se zlatými knoflíky. Jako by to byl velvyslanec nějaké středomořské země. Mí kolegové ho nadšeně vítají, já hledím se zájmem na toho neustále hovořícího muže. Je plný vroucí radosti a témata jeho řeči se větví a košatí jako atomový výbuch… Stojí tam ve slunci a přímo září. Cítím k němu přátelskou příchylnost.
Později, když vypito jisté množství vína – stojíme na cimbuří nějaké hlásky nad Vranovskou přehradou, kdosi nám jmenuje vulgární maďarská slova, a my všichni sborem, Petr pak nejvíce, voláme do údolí: „Lobogóóó…!“
V noci pak. V jedné z chatek, mumraj pohlavních emocí. Petr pronáší temné, enigmatické proroctví k lidstvu, těžkým jazykem hledá slova, milosrdný spánek nakonec vše obestřel…
Spisovatel, básník, hudebník, botanik a přítel japonské kultury – to je stručný výčet oblastí jeho hlavního zájmu. Všemu se věnoval s vášnivou opravdovostí a nevyčerpatelnou láskou ke komplexitě a detailu. Vypjatá maskulinita starého japonského samuraje, ryzost dítěte překvapeného krásnou květinou, valící se oceán syntezátorové hudby – to vše na pozadí gigantických zpětnovazebních registrů jeho lékařské mysli. Jako by se jeho existence v tomto světě zúčastňovalo několik dalších mozků umístěných hned vedle, v nějakém soukromém nadprostoru. Přesně tak, jak to napsal ve své autobiografické knize Kosti, maso, tekutiny:
Posléze jedeme někam vlakem a já líčím ostatním medikům a medičkám Slunce, které je vlastně pitvora a ve své vícečetné existenci se dělí do mnoha tříd a skupin. Není to Slunce, nýbrž Urufárium. Snad více sluncí, ale rozhodně vždycky Urufárium, „které“ předstírá, že je mimo jiné i jedno obyčejné slunce. Nějaký občan, snášející naši přítomnost ve vagoně, to po chvíli nemůže vydržet a okřikne mě: „Mlč už!“
Petr Hrbáč byl nejstarším žákem-evangelistou a přítelem svého profesora latiny, básníka Víta Slívy. Vedle Roberta Fajkuse a Norberta Holuba sedával v hostinci Bajkal, vyrážel na botanické výpravy do širokého okolí Brna a nakonec, v posledních letech, se vydával na odvážné cesty na druhý konec světa, do Japonska. Jeho mysl obsáhla celý svět. Miloval…
Petr Hrbáč – studna potopeného srdce.
*
VÍT SLÍVA
(Cento)
In memoriam Petra Hrbáče
V den svých devětašedesátin,
vyzvednuv z muničáku dalšího molotova,
pohlédl jsem do Tvých oken.
A zastesklo se mi.
Po Tobě,
a po všem.
„A Petříčku!“
Ale vím,
že „věčným okénkem“
dlouho už na Tebe mrkat nebudu.
Můj život opanovali Kozorozi.
Džošua narozeniny předevčírem.
Něco na té astrologii je.
Mám to i v nyní již více jak
sedmisetstránkovém textu
o Džošuovi…
…Bryan Highsmith, jehož dědeček z matčiny
strany
hrdinně padl na normandské pláži –
tedy padl a zůstal ležet živ,
neboť uklouzl na krabovi,
a tím pádem to od Germánů schytal
vojín Peacock z Connecticutu,
který byl hned za ním…
* * * Joshua.
Všechno dožijeme,
všechno dotrpíme.
Amen. MILUJU HO!
_ _ _
Jsem rád,
že je Bubnování/Trommeln věnováno
Tobě na prvním místě…
Co Ti na to DNES mám říct?
Srdcem a duší jsem v Texasu.
Jsem utajený,
přifařený k rodině Escalera.
Kvůli němu.
Je to šílené mystérium.
Zajisté o mně Amerika ví.
Ničeho nelituji.
Joshua,
Joshua,
Joshua!
Samozřejmě že to bude pokračovat až k totální
sebedestrukci…
Petrovi
Cestou ze školy
stáli jsme a rozmlouvali
pod akátem na Malátce.
„Milenci!“
smály se vpovzdálí dívky.
Co jim zbývalo,
když nemohly rozumět?
Smysl a hodnota uměleckého díla má procesuální charakter, děje se
v rámci procesu recepce.
Rap je uměním zpřítomnělé poezie, a nejvýraznější interprety tedy zákonitě vede k bezprostřední reflexi současnosti. Taková poezie opouští bariéry literárních kaváren a vychází „ven“.
Jak kouzelně mi zní ta doba v uších. Sám obklopen umělohmotnou, cajkovou přítomností. Jak mě občerstvuje ten čas, kdy v krajině duněla železná těla.
K letošnímu 80. výročí úmrtí Karla Čapka jsme připravili anketu, ve které jsme se zeptali jak českých spisovatelů, dramatiků či veřejných intelektuálů, tak i několika zahraničních bohemistů, zda a nakolik podle nich rezonuje Čapkovo dílo i v současnosti.
