Houština
Jak kouzelně mi zní ta doba v uších. Sám obklopen umělohmotnou, cajkovou přítomností. Jak mě občerstvuje ten čas, kdy v krajině duněla železná těla.
Jak kouzelně mi zní ta doba v uších. Sám obklopen umělohmotnou, cajkovou přítomností. Jak mě občerstvuje ten čas, kdy v krajině duněla železná těla.
Nejvýraznějším zjevem české poezie vycházející za hranicemi je Ivan Jelínek. Verše Ivana Jelínka bych chtěl již nyní, dopředu, kvalitativně oddělit od textů ostatních básníků, o nichž se zde zmiňuji.
Až když se pak rozpustil Svaz spisovatelů, tak nezbylo nic jiného, než ten Tvar převzít i vydavatelsky na sebe, takže já jsem ho pak vydával jako soukromá osoba a všechno účetnictví a dotace šly na Třeštíka.
Nikdy také nezapomenu na Alexandru Berkovou vášnivě přesvědčující Karla Šiktance, že musíme dát státu, který je teď přece už konečně také náš, šanci, aby spisovatelům obratem a jen tak pro začátek, jako ukázku své dobré vůle, poukázal nějaký ten pakatel.
Zaútočíme na krysí tunel v rohu boudy tak úspěšně, že prokopneme ztrouchnivělé dřevo podlahy, prkna se pod úderem rozsypou, z hlubiny, kam dřevěná drť padá, vane syrový sklepní pach.
Poznávám ji podle chůze,
podle tašek.
Dojde na konec noční ulice
a zasměje se
jako nad propastí.