S Alešem jsme se seznámili na hřišti. Vrazili jsme do sebe potom, co nás nejspíš rodiče vysadili do písku. Muselo to být hned po přestěhování do Dejvic, protože pískoviště plné uječených dětí mi připadalo neznámé a obrovské. 
Hned jak mě tam prskli, hnal jsem se okamžitě zpátky, popadnout mámu nebo snad tetu z baráku, které mě svěřili, za ruku. Aleš se taky rozehnal za mámou nebo to byla Leona, ale už jsme je nenalezli a při tom úprku, kdy jsme ztracení natahovali moldánky k řevu, jsme do sebe vrazili, byl to čelní náraz, čelo třísklo o čelo.

Když jsem se za chvilinku probral, leželi jsme na písku jeden přes druhého. Aleš smrděl jídlem, potem a čuránkama, jako já. Měl tričko a tepláčky s jednou kšandou, docela jako já. Ležel na zádech vedle mě a v jedné ruce svíral lopatku, v druhé kyblíček. Taky jsem mu asi voněl dobře. Měl bouli na čele a všude možně veliké, zajímavé strupy. Hned jsme se začali 
očmuchávat, plácat si písek do vlásků, v náznacích se prát a pak jsme se, blažení jeden z druhého, zase do toho písku svalili a koukali vzhůru, tam, kde mezi baráky vnitrobloku zrovna putovalo nebe s uhánějícími, jako peřiny nadýchanými mraky.

Brzy jsme spolu vyhrabali a zasypali desítky tunelů, na prolejzačkách se věšeli normálně i hlavou dolů. Byli jsme si blízko. Tak blízko, že jsme si ani nezáviděli, kdykoli jeden z nás přerušil hru, zasnil se, vybíral z nosu holuby, pojídal je. 
Bydleli jsme ve stejné dejvické ulici, v jednom bloku. Labyrinty dvorků a vnitrobloků, sítě domovních prádelen, kočárkáren, sušáren a kdoví čeho. 
A někde pod námi tepalo Vítězné náměstí, střed Dejvic, každý večer se tam rozžíhaly ohromující zelené, žluté a modré žahavky pouličního osvětlení, po Evropské třídě se řítila auta i busy, svištící na letiště, v podzemí dunělo metro a všude tam syčela Praha.

Naše ulice se ale otvírala do stráně a ne do dalších ulic, připadalo nám, že je to poslední ulice ve městě. Do rokle to odsud bylo kousek. Vyráželi jsme tam, sotva jsme odrostli pískovišti. Běhali jsme do rokle s Alešem za partičkou starších kluků, a když nám samotným nastala škola, hned po vyučování jsme tam utíkali zas. 
Dejvická rokle je divočárna, zem nikoho s dýmající skládkou, plnou podezřelých žlutých a modrých střepů, ve zpustlém sadu v trávě kopce trčí stromky, dál mezi zvlněnými svahy, porostlými křovím, teče strouha, tam mizíme ve vysoké trávě, jinak nikde nikdo, žádný asfalt, žádný hlídač.

Z Vítězného náměstí se až k nám táhnou dlouhatánské, většinou krásně přehledné a vzorně čisté ulice, obývané vojenskými a úřednickými kádry. Kolem Dejvické rokle ale zůstala stará zástavba, náměstíčka i ulice tu jdou trochu šejdrem, co chvíli jsou rozkopané, domovní vchody zastavěné popelnicemi, před výčepy se večer potloukají kluci jen o něco starší než my a všude se tu roztahují hašteřivé klany, které prý nedávno přitáhly z venkova.

S Alešem jsme zůstávali venku, i když ostatní odtáhli. Tu a tam k nám, ztraceným ve hře, se soumrakem dorazí nějaká matka, poněkud už soptí, vyleze na stráň a volá: Zuzóóó, Romanééé, véééčeřééé… nebo nad námi vztekle a úsečně zaburácí večerním pivem nařasený bas: Honzo, padej už!, a z naší party se vydere kluk a maže dom. S Alešem z toho nahánění máme akorát srandu. Naše rodiče, pokud jsou vůbec v dosahu, nějaké pozdní příchody vůbec netrápí.

V zimě v rokli s ostatními sáňkujeme, v létě kramaříme na skládce, rácháme se ve strouze, rozdíráme trička a tepláky o trní, domů se vracíme zmazaní a uštvaní. Nám se kolikrát domů ani nechce!
Hele, mít tu tak stan, zůstaneme tu nafurt, viď… vykládáme si s Alešem. A pak najdeme boudu.
Museli jsme kolem ní projít už mnohokrát. Objevili jsme ji ale náhodou, skoro o ni zakopli. Bouda je nevysoká, zarostlá vysokou travou a popínavým plevelem, prkna, ze kterých je sbitá, jsou natřená černou barvou, krčí se v prohlubni mezi velkými balvany. Ze střechy pučí dvě břízky. Aleš kamenem urazí rezavý zámek, strčíme do dveří, prudce se otevřou.

Okna jsou zakrytá dehtovým papírem, strháme ho. A zíráme. Z hřebů podél prkenných stěn visí gumáky, rezavé svítilny a další harampádí. Co tu ještě je? V kotoučích prachu, co vydupáváme z prkenné podlahy, vidíme mrňavý stolek v rohu, pár pokácených židlí, kovovou postel. Skočíme na ni, je pevná, vlhkostí mokvající matrace a hadry v nejvyšším stupni odpornosti nakopeme ke vchodu. V jednom z budoucích večerů je, vysušené sluncem a větrem, spálíme. Pátráme dál. Hromádka matic a šroubů, rezavé kramle, kýbl se zaschlým vápnem, koště se zlomenou násadou, krumpáč a rýč. Zrovna pozvedáme nástroje, když tu nám pod nohama proběhne krysa a bleskem zmizí v podlaze, jako by se tam zaťala. Zaútočíme na krysí tunel v rohu boudy tak úspěšně, že prokopneme ztrouchnivělé dřevo podlahy, prkna se pod úderem rozsypou, z hlubiny, kam dřevěná drť padá, vane syrový sklepní pach.
Držíme se za ruce, nahýbáme se, co to jde, díra v podlaze je pořádná, zeje jak jeskyně, mrkáme, až v šeru vidíme dno, je tam hlína, mokro a slizko.
Máme boudu! A máme jeskyni! Radujeme se celou cestu z rokle a tušíme, že se sem budeme vracet a vracet. A tak to bude.

Ve škole jsme s Alešem chodili do stejné třídy. V zimě jsme do školy vyráželi za šera, po ledovce co noha nohu mine, navlečení do bund, čepice na hlavách, zpátky jsme se sunuli odpoledním soumrakem, nad námi mraky napité vlhkou tíží. Vyprávěli jsme si, přeháněli, chechtali se, od pus šla pára. Čas nám zatím úplně bezbolestně a nepozorovaně sklouznul po zádech a je zas léto, to máme kraťasy, trička, tašky na zádech, loudáme se podél plotů anebo zpoždění letíme o překot.
Bydlíme kousek od sebe, k Alešům ale nechodím. Párkrát jsem tam byl, ale mám vítr z Alešovy mámy i ségry Leony. Když venku prší nebo se tam vytřásá chumelenice, občas se zasekneme u našich dveří. Nechceme ale riskovat, že tam bude táta v mizerné náladě. Vlastně tam nechceme nikdy, pokud tam je.
Třeba má vztek a šůruje byt s mopem a kýblem, protože je máma nepořádná, nebo je naopak veselej a tahá z ledničky lahváče, nic mu nevadí, mluví o překot a pořád se na něco vyptává. Kolikrát se radši od našich dveří odlípneme a jdeme se někam courat. Pokud je venku opravdu hnusně, dřepnem si v baráku na schodech na tašky a meleme. Náš rozhovor bývá nekonečný. A zvlášť intenzivní řeči jsme vedli, když se nám začaly líbit holky. Stejně se nám většinou líbila ta samá Míša nebo Zuzka.

Nejvíc jsme se s holkama setkávali na školní chodbě, v šatnách. U nejšťastnějších docházelo k sbližování právě tam. Ve třídě jsme byli moc na ráně a pod kontrolou. Jít někam na rande, to jsme si ještě netroufli. Courat s holkou po ulici, možná, ale vzít ji někam do kafáče? To bylo mimo představivost.
Šatny, drátěné koridory s věšáky a botníky se táhnou podél celé školní chodby. Světlé třídy jsou naproti. V šatnách je stálé šero, přítmí. Převlíkali jsme se tu a přezouvali hned po příchodu. Pořád tu někdo cirkuloval, celé třídy přicházely a odcházely, loudali se tu opozdilci, rozchechtané partičky i zahloubaní samotáři.

Odmala víme, co tu dělají starší kluci a holky. Zamilovaný párek se může hravě ulít pod visící bundy, kabáty, nejrůznější háby, bývá tam tma a teplo. Ještě si sám nedokážu představit, že jednou vezmu holku za ruku, ale v šatnách kolikrát vidím vlnit se pod věšáky látkovou stěnu, protože se tam objímají kluk s holkou. 
Jednou jsme s Alešem v šatnách našli kus pijáku s načmáraným vzkazem: Tomášku, už moc tě miluji a chci s tebou chodit, Anděla. Svorně jsme řvali smíchy, sotva jsme vzkaz dočetli, a piják jsme roztrhali na kousky a ty nabodali na věšáky. Řvát, rvát se, podrážet holkám nohy a tahat je za tašky, aby si nás všimly, to nám šlo s Alešem výborně. Taky jsme ale každý chtěli být s holkou o samotě. Jen jsme nevěděli, jak to udělat. A co si s ní pak počneme, to jsme netušili vůbec.
Na Jarušku jsem čekával vždy ráno, sundávala si botky a nazouvala se do přezůvek jako ostatní holky, ale byla tak milá i krásná, že sebemenší její pohyb byl jak posun kontinentu. Zíral jsem na ni a rudnul. Nemohl jsem si pomoct. Jednou, když šly holky na vaření, oblékala si Jaruška přes sukýnku vyšívanou zástěrku a já ji najednou viděl mezi všemi zářit, jako výšleh živoucí energie, docela jako malé rozpálené sluníčko. 
Jindy jsem ji zas hltal pohledem, zatímco si zavazovala tkaničku. Konečně se na mě podívala. Hloupej kluku, řekla. To byl náš jediný kontakt a moje slunce zašlo.