Kritik má snít o literatuře
30 let Tvaru
Pavel Janoušek

O vzniku Tvaru…

Nikdy také nezapomenu na Alexandru Berkovou vášnivě přesvědčující Karla Šiktance, že musíme dát státu, který je teď přece už konečně také náš, šanci, aby spisovatelům obratem a jen tak pro začátek, jako ukázku své dobré vůle, poukázal nějaký ten pakatel.

Drobná publicistika – Tvarování Tvaru
Z čísla 5/2020

… rozhodl rozhovor mezi mnou, Michaelem Třeštíkem a Dášou Sedlickou, jenž se mohl odehrát v pátek 5., či spíše možná 12. ledna 1990, přibližně v 16:23. A to na Národní třídě, v baráku kdysi patřícím nakladatelským firmám Topič a Borový, přesněji řečeno v prostorách Klubu spisovatelů, který těsně po sametové revoluci fungoval jako pohrobek rozkládajících se komunistických časů, nicméně se již naplno otevřel i spisovatelům dříve zakázaným. Proto se v něm také už od prosince mohla scházet rada nedávno ustavené Obce spisovatelů.

Michael Třeštík, vnímaný jako autor pozoruhodného románu Zdi tvé, byl do této rady navolen, stejně tak ostatní, kteří se jejích prvních jednání účastnili, tedy Saša Berková, Milan Jungmann, Petr Kovařík, Eda Kriseová, Jana Štroblová, Milan Uhde či Jaroslav Veis. Já však byl kooptován, neb jsem se při vzniku Obce významně podílel na utváření stanov a „bylo usouzeno“, že bude nejlepší, když započaté dílo dovedu až k definitivnímu znění. Nutno naopak také zmínit, že někteří z těch, co byli zvoleni, na jednání nedorazili, nebo se ho účastnili jen zpočátku – Petr Placák přišel jen jednou, a to jen proto, aby dal demonstrativně najevo, že se nehodlá na fungování instituce tak zbytečné jakkoli podílet. A jiní naopak zájem spoluformovat podobu nově vznikajícího spisovatelského spolku měli. Tuším, že se toho aktivně účastnil Ivan Klíma, jenž v listopadu řídil zakládající schůzi, ale také například Ivan Kříž či Jan Trefulka, kteří střídavě dojížděli z Brna, aby hájili zájmy tvůrců mimopražských. A protože Václav Havel, který byl na zmíněném ustavujícím shromáždění Obce 3. 12. zvolen jejím předsedou, již vykonával nějakou jinou, celkem důležitou funkci, v čele rady se z jeho pověření ocitl Karel Šiktanc.

Úkolem rady bylo navrhnout optimální podobu spisovatelské organizace čili způsob jejího začlenění do bouřlivě se proměňující české společnosti. Vycházeli jsme přitom z – jak následující desetiletí posléze ukázala – velmi naivního přesvědčení, že se obrozující země bez spisovatelské organizace neobejde, a to nejen proto, že umělci vládnoucí písmem a myšlenkou budou i do budoucna významným kulturním a politickým aktérem sociálního dění, ale také proto, že taková instituce bude moci účinně hájit jejich zájmy vůči státu. O faktu, že teď budou spisovatelé psát a nakladatelé vydávat jen knihy hodnotné a mnoha čtenáři s chutí čtené, nikdo nepochyboval, proto se hlavně zdůrazňovalo, že se nová organizace bude muset starat o to, aby náležitě vysoké honoráře spisovatelům umožňovaly důstojný život. Převažovala představa, že Obec musí být něco tak mocného jako dosavadní svaz, jen nesmí sloužit zájmům politiků. Musí se stát organizací profesní, ba odborovou, pracující pro blaho všech spisovatelů, a to bez ohledu na jejich názory a poetiky, byť klíčové postavení v jejích orgánech přirozeně získávali především ti, kteří si v posledních dvaceti letech nezadali s předchozím režimem, respektive byli jím pronásledováni.

Z odstupu času mi tehdejší schůzky rady Obce splývají. Nicméně paměť mi evokuje spory nad tím, kdo to vlastně je spisovatel, a kdo má tedy právo se stát členem; přesněji: stačí, či nestačí ke členství v Obci, když člověk napíše a případně i zveřejní jednu knihu? Diskutována byla ale také potenciální mnohost rozmanitých tvůrčích aktivit a s nimi spjatých dílčích literárních spolků, které by Obec neměla ovládat, ale zaštiťovat a financovat, jakož i vztah mezi Prahou a organizacemi v krajích, čehož výsledkem byl projekt kolektivního členství. V souvislosti s tím se pak probíraly problémy finanční a „hmotné“.

Pamatuji si například celkem jednotně odhlasované prohlášení, že se rada jménem českých spisovatelů jednou provždy zříká zámku Dobříš. A pamatuji si i následné protesty, které to vyvolalo v literární veřejnosti: výhrady proti tomuto „unáhlenému kroku“ přitom přicházely nejen od těch, kteří v minulém období byli součástí oficiálních struktur, ale i od tvůrců zakázaných, kteří na Dobříš jezdili „jen“ v letech padesátých či šedesátých. Už příští zasedání rady proto původní gesto tiše revokovalo: do restitucí bylo ještě poměrně daleko, a tak zvítězilo přesvědčení, že by to byla velká škoda, kdybychom o možnost mít svůj „náš zámek“ nadobro přišli.

Nikdy také nezapomenu na Alexandru Berkovou vášnivě přesvědčující Karla Šiktance, že musíme dát státu, který je teď přece už konečně také náš, šanci, aby spisovatelům obratem a jen tak pro začátek, jako ukázku své dobré vůle, poukázal nějaký ten pakatel. Dejme tomu deset patnáct milionů, co si s nimi beztak neví rady a které my báječně použijeme na naši činnost. A nezapomenu ani na následnou reakci poradkyně prezidenta republiky Edy Kriseové, která Saše stejně vášnivě oponovala tvrzením, že v nové době nesmí spisovatelé po státu chtít vůbec nic, protože by tím ztratili svou nezávislost. A hlavně: přestali by nás podporovat zahraniční, zejména američtí, multimilionáři. Karel Šiktanc tenkrát obě vyslechl a s rozvahou požádal příslušné ministerstvo kultury – tuším – o zhruba tři sta tisíc na nejnutnější výdaje, přičemž ve výsledku jsme dostali zhruba polovičku. Ideály a naivní vize tak poprvé narazily na rodící se novou realitu.

Proč to ale vyprávím? Inu proto, že onoho 5., či spíše 12. ledna 1990, který je pro vznik Tvaru tak důležitý, byl na programu rady i dotaz redaktorů literárního časopisu Kmen, zda by se Obec nechtěla stát jeho vydavatelem.

Pro vysvětlení: Husákův režim považoval spisovatele za jedny z hlavních viníků roku 1968. Dobře si pamatoval, že mezi zrádci „věci socialismu“ bylo nemálo literátů, co začínali jako přesvědčení komunisté a svůj vliv na národ získali jen díky tomu, že publikovali v povolených časopisech. A co hůř: ideoví odrodilci mezi spisovateli literární periodika, původně zcela oddaná komunistické straně, postupně proměnili v centra škodlivého revizionismu. Pro pravověrné bolševiky to znamenalo jediné: spisovatelům není možné nikdy věřit, a to ani těm, co se tváří, že jdou s námi. Důsledkem toho bylo vybití všech tiskovin spoluformujících šedesátá léta, respektive navazující rozhodnutí pro formu povolit jen jeden jediný literární časopis s dlouhou periodicitou a redakcí, která se postará, aby se angažoval tím, že se nebude angažovat jinak než jen chválením normalizační reality a autorů ochotných jí sloužit. Výsledkem byl Literární měsíčník, lidově přezdívaný měsíční krvácení české literatury. Teprve o deset let později dospěli odpovědní komunističtí funkcionáři k myšlence, že spisovatelé jsou už natolik neškodní, že by snad bylo možné jim při náležitém dohledu znovu svěřit nějaký ten týdeník. Svazu českých spisovatelů tudíž bylo povoleno podílet se na vydávání časopisu Kmen, pro jistotu ovšem vycházejícího jako stálá příloha komunistického týdeníku Tvorba. A trvalo dalších šest let, než v souvislosti s gorbačovovskou perestrojkou došlo v roce 1988 k jeho osamostatnění.

Kmen byl časopis relativně čtený a populární, měl potenci v rámci politicky dané regulace poskytovat prostor pro širokou škálu autorů a názorů. Ostatně i já sám jsem se stal literárním kritikem především díky textům publikovaným na jeho stranách. Bylo to dáno faktem, že Kmen sice programově reprodukoval a šířil prorežimní výklad světa, společnosti a literatury, nicméně současně v něm publikovali autoři z tzv. šedé zóny, jejichž postoje kýženou jednoznačnost tohoto výkladu problematizovaly. Navzdory zdánlivému normalizačnímu bezčasí se přitom postupně i Kmen musel vyrovnávat se skrytým, státem i autocenzurou potlačovaným, nicméně postupně narůstajícím voláním po společenské změně.

Problémem Kmene ale bylo, že jeho podobu určovala generace tzv. pětatřicátníků, tedy spisovatelů, kteří se – na rozdíl například od generačně jim blízkých divadelníků – v normalizačních poměrech pohodlně zabydleli a vnímali je jako normální. Za což také sklízeli náležité prebendy, a to zvláště poté, co se jim od počátku let osmdesátých dařilo obsazovat klíčová místa v orgánech Svazu spisovatelů. Politické uvolňování druhé poloviny osmdesátých let tudíž vnímali jako problém: pohyb, který by stávající literární hierarchii mohl převrátit, například tím, že by na „náš jejich úkor“ začal preferovat autory dosud zapomenuté, trpěné či zcela zakázané. Pětatřicátníci proto byli ostražití vůči všemu, co by mohlo změnit či překreslit jimi preferovaný „objektivní obraz“ české literatury. Důkazem toho může být i celostránková diskuse, která v Kmeni vyšla v předvečer sametové revoluce, tedy 16. listopadu 1989. Petr Prouza, Pavel Frýbort a Ondřej Neff se v ní přeli s Janem Schneiderem o to, zda má Pavel Janoušek právo na svůj pohled na současnou českou prózu. Zatímco Schneider mi je přiznával, ostatní jmenovaní odsoudili kritický „subjektivismus“, s nímž jsem podle nich falšoval a zkresloval – jimi – uznávané „pravdy“.

Vzorovým reprezentantem generace pětatřicátníků, respektive na konci osmdesátek už spíše pětačtyřicátníků, byl ostatně sám šéfredaktor Kmene Karel Sýs. Ano, onen významný Karel Sýs, kterému o třicet let později prezident Miloš Zeman za jeho bolševicky vyhraněnou básnickou tvorbu napadající polistopadový kulturní a politický vývoj poděkoval udělením státní ceny. Sýse fakt, že gorbačovovská perestrojka otevírá prostor pro spontánně narůstající vzdor české společnosti vůči stávajícímu statu quo, připravoval o všechny jistoty. I zdálo se mu, že přítomná doba „začíná šílet“, neboť zpochybňuje vše dobré, co (mu) stará dobrá normalizace přinesla. Viz bizarní emociální hořekování v článku Sýsem nazvaném „Vymknuta z kloubů“ (Kmen 1988, č. 21), v němž štkal nad nepochopením, které aktivity jeho generace sklízejí, a varoval před nepřáteli vyvolávajícími škodlivou politickou změnu. Ve výsledku, měřeno škálou tehdy vycházejících kulturních a uměleckých časopisů, od Scény až po Tvorbu, byl Kmen pod Sýsovým vedením politicky nejzaprděnější.

Po událostech 17. listopadu tak byla Sýsova pozice šéfredaktora v Kmeni prakticky neudržitelná, což si prý uvědomil i on sám a z vedení redakce tiše vymizel.

Ať už si jednotliví redaktoři o probíhajících změnách mysleli cokoli, již od prosince 1989 se snažili profil Kmene proměnit a dát ho do služeb nové situaci, především se v souladu s obecnou náladou obrátili k doposud tabuizovaným tématům, názorům a osobnostem. V tiráži pak již časopis nebyl definován jako „týdeník Svazu českých spisovatelů“, ale jen jako „týdeník českých spisovatelů“ – odtud pak už nebylo daleko k myšlence pokusit se přesvědčit radu Obce, že by mohla časopis vydávat.

Nicméně reakce rady byla jednoznačně negativní. My přítomní jsme se totiž celkem snadno shodli, že rodící se spisovatelská organizace nemůže být spjata s žádným z mnoha časopisů, které nyní nepochybně vzniknou, neboť toto by z něho učinilo periodikum privilegované. Ti snivější přitom argumentovali přirozeným, velkým a trvalým zájmem české veřejnosti o literaturu, který teď, když už jsme svobodní, ještě naroste, čehož projevem bude i vznik spousty nezávislých a různorodých literárních periodik, reprezentujících rozdílné tvůrčí programy. Ti praktičtější nadto poukázali na fakt, že v brzké době budou bez záštity Obce obnoveny Literární noviny, tedy legenda organicky navazující na zlatá šedesátá. Proč by tedy Obec měla vydávat právě normalizační Kmen?

Dagmar Sedlickou, která během jednání netrpělivě čekala v předsálí, toto zamítnutí zklamalo, neboť byla přesvědčená, že bez pomoci zvenčí je s Kmenem konec. Ze zoufalství pak začala vyprávět, jak to v redakci po nedávných dramatických událostech vypadá, zejména pak o tom, co se stalo, když se personální krizi pokusil vyřešit Petr Prouza. Ten přišel do redakce a v roli tajemníka Sdružení českých spisovatelů (tak se tehdy pár dní nově jmenoval Svaz spisovatelů) všem rázně oznámil, že novým šéfredaktorem je Ondřej Neff. Očekával vděk a nadšení, neboť bylo zjevné, že kdyby redakce měla ze svého středu vybrat někoho, kdo ji může úspěšně vést, nenašla by lepší řešení. Neffovy aktivity v následných desetiletích jsou ostatně důkazem, že by toho nepochybně byl schopen a snad by Kmen také zachránil. Stanout v jeho čele mu však nebylo dáno, neboť i redaktory Kmene prostoupil duch času a lidové vzpoury: „Proč si šéfredaktora nemůžeme vybrat sami a je nám kýmsi shora nadiktován, aniž bychom se k tomu mohli vyjádřit?“ A proto se okamžitě sešli, poradili a zaprotestovali – Ondřej Neff pak tváří v tvář nečekanému vzdoru redakci do hodiny opustil a už se nikdy nevrátil. A teprve pak bezpochyby všem zbylým a opuštěným došlo, že někoho do té funkce potřebovat budou…

Netuším, kolik kandidátů redakce Kmene, či přímo Dáša Sedlická, během následujících dní a týdnů oslovily, nicméně tehdy, na počátku ledna 1990 v prostorách Klubu spisovatelů, už bylo dost patrné, že tu na zemi leží něco, co stačí jen zvednout – tedy, pokud má někdo zájem a chuť. A byl jsem to asi já, kdo se obrátil na Michaela Třeštíka se sugestivní otázkou, která snad mohla znít nějak jako: „Chceš být šéfredaktorem?“ A Michael na to celkem spontánně odpověděl: „Chci – ale to bychom z toho museli udělat něco jiného než Kmen.“ A Dáša kontrovala: „Proč ne?“ Smysl našeho rozhovoru byl přitom jasný: nebylo sice možné pokračovat ve vydávání časopisu, jenž byl výrazem minulé doby, současně jsme si však uvědomovali, že by bylo výhodné využít jím danou stávající kapacitu pro vytvoření časopisu nového. Už proto, že to znamenalo spolu s Kmenem převzít i 40 000 jeho tehdejší odběratelů a čtenářů.

A tím bylo o vzniku Tvaru rozhodnuto. I pozval nás Michael k sobě domů na Letnou, kde jsme k překvapení jeho ženy Heleny začali dojednávat praktický postup, jak záměr učinit realitou. Doba byla revoluční a tomu také odpovídal projekt jednotlivých kroků. Logicky jsme vyšli z toho, že šéfredaktorem za daných okolností se může stát jen ten, koho akceptuje redakce, respektive touto redakcí přijatá redakční rada. Na místě jsme proto sestavili návrh na její nové složení, v němž byli zastoupeni především naši přátelé a kamarádi, tedy členové na sklonku listopadu vzniklého recesistního sdružení s názvem Hejno českých spisovatelů Mamut, ale i další důvěryhodné osobnosti. Dagmar Sedlická si pak vzala na starost přesvědčit redakci, aby na rozhodující zasedání přizvala právě tito lidi – a naopak, aby se na něm neobjevil nikdo, kdo by převzetí časopisu komplikoval.

Podařilo se to skvěle. Také proto, že pro náš záměr získala rovněž stávajícího předsedu rady, populárního novináře Josefa Velka, zakladatele hnutí Brontosaurus, který již neměl zájem se aktivněji na Kmeni podílet, protože cítil příležitost naplno se věnovat ekologii. (A nemohl tušit, že již o pár měsíců později, v dubnu 1990, utone v Rudém moři.) Velek tedy přijal úkol první schůzi nově ustavené redakční rady řídit, a to kýženým směrem. Rozhodující jednání se konalo v prostorách redakce sídlící, stejně jako dnešní Tvar, v domě Na Florenci 3, někdy okolo 20. lednu 1990. Kromě Michaela, Dáši a mě se jej zúčastnili – pokud si dobře vzpomínám, mohu se ale mýlit – Saša Berková, Jiří Dědeček, Mirek Huptych, Lubor Kasal, Vladimír Macura, Jirka Rulf, ale i sociolog Miloslav Petrusek. A také reprezentanti redakce, kteří už byli zjevně ochotni přijmout cokoli, co jim bude nabídnuto.

Díky dobré přípravě vše proběhlo v pohodě: zúčastnění se rychle dohodli na tom, že zásadní proměna časopisu je nutná a budou se na ní podílet. Nejdřív je ovšem třeba vyřešit otázku personální, a proto musíme teď hned vybrat nového šéfredaktora. A pak někoho zcela spontánně a náhodou napadlo, co kdyby se toho ujal… kupříkladu tady Michael? A Michael Třeštík nečekanou nabídku zvážil a přijal. Já pak byl zvolen předsedou redakční rady, což je víceméně funkce, kterou navzdory všem proměnám vykonávám po třicet let.

1. února byly tyto změny oznámeny v tiráži, 8. března 1990 pak z trosek Kmene povstalo první číslo jiného časopisu. O tom, proč se jmenoval Tvar, příště…

Chviličku.
Načítá se.
  • Pavel Janoušek

    Prof. PhDr. Pavel Janoušek, CSc. je český literární historik, vědec a teoretik. Ve své práci se zaměřuje na historii a historickou poetiku české literatury, teorii literatury a divadla a na ...
    Profil

Souvisí

  • 30 let Tvaru
    Jáchym Topol

    Nejkrásnější slunce

    Zaútočíme na krysí tunel v rohu boudy tak úspěšně, že prokopneme ztrouchnivělé dřevo podlahy, prkna se pod úderem rozsypou, z hlubiny, kam dřevěná drť padá, vane syrový sklepní pach.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 5/2020
  • Typlt-2018-fotoAT-cb
    30 let Tvaru
    Jaromír Typlt

    Tah po tahu

    Jak teď poskládat svůj zmatek
    aby z toho byla aspoň hra
    a protihráč mohl táhnout
    nečekaně ostře?

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 5/2020
  • 30 let Tvaru
    Milan Děžinský

    Proč kruhoústí?

    Světlo kolem proudí, jako by z galerie vlály vlasy
    a natahovaly se po jiskřícím prachu, s nímž padám
    do prostoru

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 5/2020