Petr Hruška
30 let Tvaru
Petr Hruška

Neřvi na mě, že všechno bylo k ničemu

Poznávám ji podle chůze,
podle tašek.
Dojde na konec noční ulice
a zasměje se
jako nad propastí.

Beletrie – Poezie
Z čísla 5/2020

* * *

Svázali nám ruce za zády a odešli do předsíně. Zavřeli za sebou dveře, ale bylo slyšet, jak tam rozlévají benzín. Zapálili ho a odešli.
Bylo zapotřebí honem se vymanit z pout a šlo to docela snadno. V tu chvíli nás napadlo posbírat ještě nejdůležitější věci, než se oheň rozšíří do pokoje 
a než budeme muset vyskočit oknem. Nedařilo se to a čas přitom tak letěl. Nebylo vůbec zřejmé, jaká je důležitost jednotlivých věcí. Nakonec se přece jen podařilo cosi shromáždit a rychle svázat do rance, ačkoli jsme s výběrem vůbec nebyli spokojeni.
Náhle se mne zmocnila zlá předtucha. Přistoupil jsem ke dveřím do předsíně a prudce je otevřel. Pak jsme stáli a zírali na vyhaslé, výsměšně doutnající spáleniště.
 

* * *

Cesta trvala dlouho. Seděli jsme naproti sobě, sluneční světlo se za jízdy tázavě obracelo hned na tvoji, hned na moji tvář. Blížili jsme se. Ve stanici za městem nastoupil muž s prázdnou klecí, prošel naším vagónem a zase vystoupil.

 

* * *

Tam, kde jsme večer usínali, vyzáblé květině 
v koutě zbývaly tři žluté listy. Ráno po probuzení ležely na podlaze a byly čtyři.

 

* * *

Hádka o to, kdy vstal z mrtvých. Ale strašná. Chlap drží dveře proti celé neděli, ten druhý rozkročen s napřaženou sklenicí pod rozhoupaným lustrem. To už se nedá vydržet, ječí ženská. Ustupte! Někdo nakopl na zemi prázdný kabát. Má dost, hekne. Jak tohle skončí, ječí ženská, jak tohle může skončit? Její křik letí oknem a láme na dvoře forzýtie, které tu kvetou za každou cenu.

 

* * *

Ještě mne poznává, ale už se ztrácí v prostoru 
a čase.

Dnes odpoledne to na mne padlo. Musela jsem ven z domu, pod záminkou, že jdu pro léky, zamířila jsem k řece. Byla obvykle špinavá a netečná. Vznesl se nad ni pták, kterému jsem neuměla dát jméno. Zmizel a zase se objevil, usedal střídavě na pobřežní kameny, spletence větví a drátů, vyhozené kanystry a prasklé kýble. Dívala jsem se. Nepátral po potravě ani po úkrytu, jen měnil místa, jako by na každém velmi záleželo. Jako by vždycky na okamžik našel bod, v němž sám vyvážil všechnu tu změť na břehu.
Potom jsem se vrátila domů. On se na mne 
utrhnul, kde jsem celou dobu byla, že mezitím uběhly čtyři roky.

 

* * *

Za hospodou, v níž se hrozně pije, zařval chlap na ženskou: „Ty ostrove!“

 

Héëí

Koza na střeše chatrče.
Héëí!!
Tráva zbůhdarma se chvějící.
Na hřebíku ranní stín.
Ne, není to kdovíco.
A možná nám dnes dojdou síly.
Podle všeho už dnes,
nebo zítra.
Ale ještě jsme to stihli.

 

Finské křoví

Já která tu nejsem
toužila jsem marně po celý čas
spatřit polární lišku
ty ne
ty ji teď jenom vidíš
jak vyběhla
z nanicovatého finského křoví
zastavila se
a zvedla k tobě bílou hlavu
takhle vidíš všechno
kam přijdeš
nemůžeš si pomoct
brzy budeš plný
liščích hlav

 

Jedním kliknutím

Vyhledal na internetu ráno
se stojící sklenicí medu
vytrvalým návratem ptáků
miskou
ženiným nedopalkem
a božím záměrem

 

Vyhlídky

Živ z blum
a jablek, které vyhazovali
večer na tržnici.
Živ.
Půjčené kolo.
Lampy vyleštěné březnem.
A dál?
Vyber si –
bílý krokus nebo měsíc.

 

Noční chodkyně

Poznávám ji podle chůze,
podle tašek.
Dojde na konec noční ulice
a zasměje se
jako nad propastí.
Jako by věděla,
že dál už zase nevede nic
a ona sama
bude teď muset stvořit
celé pokračování
tohoto šíleného města,
které dopoledne vypadá tak přesvědčivě.

 

Říjen

Neřvi na mě
že všechno bylo k ničemu
to je na nic
Nesedej si
a neukazuj jizvu
co s tím teď chceš
Koukej na sebe něco hodit
padáme
Nedělej že nevidíš
támhle je slunko
a růže jak hrom

Chviličku.
Načítá se.
  • Petr Hruška

    (1964, Ostrava), pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd se zaměřením na českou literaturu 
20. století, zejména poezii. Toto téma také vyučuje na českých univerzitách. Je autorem řady sbírek poezie ...
    Profil

Souvisí