Z doslovu k monografii Daleko do ničeho – básník Ivan Wernisch, která zanedlouho vyjde v nakladatelství Host

Knihu Daleko do ničeho, zabývající se tvorbou Ivana Wernische, jsem psal do počítače. Proces vzniku textu byl zhruba následující: když jsem zapsal formulaci a nebyl s ní spokojen, napsal jsem před ni jinou, a tak pořád dál, až jsem se dopracoval ke sdělení, s nímž jsem se nacházel jakžtakž v souladu. Při takovém způsobu psaní narůstá po čase „na chvostu“ textu hromada nepoužitých formulací, které se slévají a mísí s překlepy všeho druhu, letmými pracovními poznámkami, omyly, písmeny a číslicemi, které napsala kočka procházející se po klávesnici a podobně. Vždy když jsem chtěl po dopsání kapitoly tento chaotický a náhodně vznikající slepenec smazat coby nepotřebný odpadek, začetl jsem se do té skrumáže. A nejednou ustrnul nad podivuhodnými vzkazy, které z blábolivých hromad prosvítaly. Připadalo mi, že zatímco jsem se dřel s precizními formulacemi, tady, na periferii vědomého jazykového úsilí, se spontánně vytvářelo cosi, co vypovídalo o podstatě Wernischovy poezie, již jsem hledal, možná mnohem ostřeji a přiléhavěji. Kromě směšnosti svého interpretačního úsilí jsem si začínal uvědomovat, že celý jev vlastně zrcadlí paradoxní povahu poezie jako takové — ta také nespočívá ve faktu, že báseň přesně dosáhne středu svého cíle, ale v tom, že ho přesně mine.

Zmatené jazykové míchanice jsem tedy nemazal, přišlo mi líto těch zdánlivě „havarovaných“ slov a vět. Ukládal jsem je jako samostatný soubor, jenž postupně doznal značného rozsahu. Představoval jsem si, že by — poctivě vzato — měl vytvořit samostatné vydání jako rovnomocný (byť bezděčný) způsob interpretace Wernischových básní. Pro takovou šílenost, jejíž možnou výpovědní hodnotu jsem jen občas tušil, bych však nakladatele našel stěží… Rozhodl jsem se alespoň vyjmout z tohoto slovního magmatu pár útržků a složit je v kolážovitou báseň. Na závěr „spořádané“ monografie ji publikuji jako pokus o ještě jeden výklad zkoumaného díla pro ty, kteří na předchozích stránkách neshledali nic podstatného. A také coby trhlé poděkování tomu, jenž svými verši způsobil, že mne práce po celou dobu nepřestávala vzrušovat.

OBRAZEM ZVYHÝBÁ DOVYSLOVENÍ
Ivanu Wernischovi

fantast je na hoty vzdálen, což bývá mnohdy něco úplně jiného, než byla představa.
velice vzdálen, chceme-li:
poezietext v textu přítomen pro zlé děti. Pravá hodnota těchto knih je která se však ne nepodobná té našíkterá však není        Nejvíce si asi mnul obsah, zpracováním krutost — učební hůl
        Přece však převažuje obraz oží. smrt mění smrt. Na staré nápěvy se píší nové         písně.
        se píší na staré            nebo tak nebo            takto

        a nepopřávají mu svobodnopohádkové končiny u ojářů —
jinde zase až hororově a hrozba proporůzných světů Akt ovládání   ovládání   nehybnost a ovládavost, určit že nás neustále cosi ovládá, v groteskní krea nic
        vzpomínkové cesty    mezi usedlostmi jsou absurdky Už dříve jsme si povšimli
        převrácené pohádky, které pění, tak jak doKozla textů        hoří        celé stařeny, mracipochvůry    nakladatle ničeho
        dětství komplikované do dalších vrstev iluzí ivních rovin ivních rov

snů

jednoduše jinotajné    ,    psát psát spát    zbavená india diktovala poslušně    ,    jak má vypadat vezdejší rozhodující        rok politických čistek, lidéválek    divadlem    je kdosi svázaný či podřezaný Kázáno do času budoucího                istickému fanati
        i zapomnění. kruté výjevy bez zjevných původců i bez ů, á němota mimo báseň namítali, že spojitost básně
namítali, že spojitost básně

snů

nebyly souvislosti 
kdesi jeviště        a moci tak vidět území jinak. Všichni nakonec zůstávají na místě, Básník, citový člověk,        je ve většině případů darmojed, egoista… nad tím ším
        mohl utíkal    jako rošťák, z matečného louhu z toho místa, kde by měl umilnost středobodem zase Jan Neruda Hálka
    děti ocitají        jakoby zbacitají, loutky musívsunuty do sebevšechno stejně pravdivé i klamné, opět v bludném kruhu svých    co další násilnický aspekt. se slil do jednostejné kašejednostejnosti, obě tendence živačnosti z osmdesátých let působí dojmem lověka.
verš píše:
novégermánské, francou německé, ruské a čínskanglosaské, záběr je stejně velkorysý
zní na samostatné straně ztráty plicitnosti, užale zaznívá    z kmene básní co když se jen vrátím —         slovní hráchaře        orientáje slávy žen
znovu vše zarostlé a vodní hrady

snů

    a dvoukolku! Česká literatura je malá. Tak málá, že se nám do ní větší autoři zpravidla nevejdou celí. Něco jim vždycky čouhá. Ivan Wernisch: Ať žije svoboda!
    jako by se potkával s bezprostřední předmětností cýny, poskládaná městečka Princip koláže sám autor pociťuje komikoza    za obrazy za malíře truchlosměr války budepovede za domnělou uslšchtilstí
    Apokalypsa se nachází vedle
    66666666666666666666666666666666666666666666666je často nebezpečně blízko znepokojivé sku