Pár měsíců po vašem narození uchvátili moc komunisté a velkou část dětství jste prožil ve stínu teroru padesátých let. Jaké máte vzpomínky na dětství? Jsou spíše privátní, nebo je v nich výrazněji přítomna i ona doba? Mluvili rodiče před vámi o tom, co se děje?

Ze zpětného pohledu nějakých šedesáti pětašedesáti let se všechna dětství asi podobají a zůstává tam spíš jen ta dětskost. Samozřejmě nebyla to jenom privátní poloha, o politické situaci se u nás hodně mluvilo, protože se dotýkala i naší rodiny, takže jsem věděl, o co jde, a tu tíseň, která tehdy panovala, tu zpětně trochu cítím i ve vzpomínkách. Ale už je to dávno.

Takže převažují vzpomínky na „rajský čas dětství“?

Já si nemyslím, že dětství je zrovna rajská doba, protože dítě má spoustu problémů už proto, že je dítě. Pamatuju si, jak jsem byl často „nemocný“, protože jsem si chtěl doma číst, pak jsem ale neuměl, co se ve škole učili, bál se tam chodit, protože jsem neměl úkoly nebo neuměl vyňatá slova nebo ztratil pastelky. Autentický život začíná, až když už člověk chodí za školu kouřit a už je to klukovství, ne dětství.

Na gymnáziu jste, jak jsem se dočetl, začal psát básně. To byly juvenilie, které skončily s maturitou, nebo jste se poezii věnoval i poté?

Moje máma byla velmi charismatická osobnost a dovedla vzbudit lásku k poezii úplně u každého, takže ji vzbudila i u mě. A od té doby poezii čtu. Na gymnáziu jsme založili divadlo poezie a literární časopis, jehož stopy existují dodneška, jmenoval se Divoké víno. Byli jsme tři, kteří jsme ho zakládali a psali do něj básně a já i svoji první výtvarnou „kritiku“. Dodneška je mi trošku líto, že nejsem básníkem, ale naštěstí vím, že to nejde. Že je k tomu potřeba jiný typ osobnosti, jiný typ obraznosti, vnímání a podobně.

Dočetl jsem se také, že se vaše maminka přátelila s básníky Karlem Tomanem, Jaroslavem Seifertem a Františkem Halasem. To nejsou ledasjaká jména…

Máma byla jednak velice vzdělaná a velice vnímavá vůči literatuře, takže její hlas měl váhu, přestože byla žena, a jednak byla krásná. Takže jak Toman, tak Seifert se do ní zamilovali. S Tomanem to pak skončilo nějakým nedorozuměním, u Seiferta jednak změnou poměrů po heydrichiádě, kdy se omezily společenské styky a všichni se uzavřeli do sebe, jednak mámě vadilo, že moc pil. Na to byla přísná. Takže asi měla radši Halase. S tím se stýkala hodně. Například když psal Naši paní Boženu Němcovou, tak ji s ním hodně probírala a ukazovala mi pak, která slova mu měnila a jak postupoval, když mu nějaké slovo navrhla, jak ho opakoval a opakoval, nejdřív samo, pak s celým veršem a pak ho tam teprve napsal. Jenže Halas sice nepil, ale po osmačtyřicátém začal psát to, co psal, a začal se kamarádit s lidmi, s kterými se kamarádil, a to zas máma neodpouštěla, protože na to byla taky přísná. Psal jsem o tom v knize Chceš-li rozesmát pánaboha, včetně citací dopisů nebo básní, které Toman nebo Seifert na mámu psali, a dost mě překvapilo, že nikoho z odborné veřejnosti to nezaujalo, že nikdo nechtěl vidět ty originály nebo znát větší podrobnosti.

Po gymnáziu jste šel na architekturu, a pokud dobře počítám, jako čerstvě vystudovaný architekt jste se ocitl na prahu beznadějně šedého období normalizace… Jak jste ty dvě dekády prožil?

Zatímco dneska víme, jak to dopadlo, tehdy jsme to nevěděli, takže jsme měli pocit, že je to definitivní a nadosmrti. A s tím se například pojilo rozhodování, jestli tu zůstat, nebo nezůstat, jak se nenechat koupit, ale přitom se aspoň nějak realizovat, jak smysluplný život tady budeme umět nabídnout vlastním dětem. V architektuře si člověk za normalizace moc kreativity neužil, tak jsem aspoň začal psát a několik let se babral s románem Zdi tvé. Když nakonec vyšel, byl docela úspěšný, takže jsem dostal stipendium na další román a rok toho stipendia vlastně končil sametovou revolucí, takže jsem jim stipendium vrátil a pustil se do života na volné noze.

Vy říkáte, že ten román byl „docela úspěšný“, ale to bych rád upřesnil: desetitisíce prodaných výtisků, Wolkerova cena a loni vyšel počtvrté… Co bylo vnitřním impulsem k jeho napsání? Proč zrovna román? Proč zrovna takový?

Spisovatelem jsem chtěl být od dětství. Konkrétně od roku 1954, kdy Hemingway dostal Nobelovu cenu za Starce a moře. Máma mi vysvětlila, co to je Nobelova cena, a já jsem si prohlížel tu knížečku a připadala mi tenká, že by to vlastně šlo, že to tak těžké nebude. Tak jsem do sešitu napsal příběh o dvou klucích, který se shodou okolností odehrával u moře. A protože jsem věděl, že pokud to má být dobrá literatura, musí být smutná a ideálně špatně skončit, tak jeden z těch kluků se tam utopil. Ale dějiny literatury jsem tím nijak neposunul, protože jsem sešit zapomněl v dětské léčebně Tajga v Karlových Varech, kde jsem byl po žloutence. To jsem byl v páté třídě.

To jste asi nesl těžko, že jste to tam zapomněl, což?

To ano, ale pak jsem se seznámil s architekturou Brasílie od Oscara Niemeyera, s těmi krásnými křivkovými tvary. To jsem zase chtěl být architektem a to už mi zůstalo. Ale napsal jsem ještě takovou novelu o architektovi, který vyprojektoval celé nové město, tam už do děje vstupovala žena a novela se jmenovala Vášeň. Tu si zase půjčil jeden kamarád a už mi ji nevrátil, protože se mu v ní líbily milostné scény, z dnešního pohledu ovšem naprosto nekompetentní.