V Ostravě
jsou ulice tiché i v poledne
Zvonkohra na Černé louce
Ataka, migréna, překouření
V Elektře hosté zuby cení
Od rána hlava
ve džbánu u dveří
V loutkovém divadle
nikdo mi nevěří
Petrovi H. se zase zdá
jak s Janem B. ponese
koberec k neznámé adrese
Jdou napříč ulicí, zavazí
ale kolem nikdo není
Jen prázdná tvář
lednového větru
na ně zuby cení

Jak padá tma, ožívají armády komínů,
sténají mosty, nýty, řeka plyne jak boží vůle.
Den končí melancholickou procházkou.
Periferie je chlapský revír. V torně dvě
žárovky, sny o zdroji. V prodejně
Domácí dílna je šťastný i romantický muž.

Zapálil jsem si cigaretu
v nádherném poledni
v slunečném předjaří
v krmítku městské zahrady
se popelil ptáček
vzlétl a zmizel
viděl jsem to v oblaku
obětního kouře
ten prostý obraz
nikdy jsem nenapsal
tak krásnou báseň
nežil jsem co bylo
ale co by mohlo být
jenom bílé plátno
táhlý teskný tón

Bylo to dávno
ve čtvrti za městem
skoro jako na ostrově
říkali tomu tam Berlín
všude sněhu po kolena
pod náma ležel Frýdek
jak převrácený vrak
Byli jsme tři trosečníci
v jednom kuse připití
Ti dva seděli u karet
já si bez přestání četl
J. občas popadl uhlák
a odešel do kůlny
ukrást uhlí cigánovi
E. se rychle svlékla
vyřídili jsme to hned
Nikdy nevíš že už
jsi byl na Věčnosti
Ani to nestojí za řeč