omluv mne, že nepřijedu
Martin Stöhr

omluv mne, že nepřijedu

Přítomný text jsem sestrojil pro literárně-hudební Paseku básníka Petra Hrušky, cyklus, který pravidelně pořádá v absintovém klubu Les.

Beletrie – Poezie
revue Ravt 6/2016

(k rukám p. h.)

ty, petře, omluv mne, vždyť víš
sám ze zlínských pasek
ale zrovna dneska v kumštu
já na paseku nepřijedu…

mám schůzku s panem dřevojanem
musím synům upéct pizzu
za oknem mi umírá bazalka, máta
javorek na dvoře prudce žloutne
a v židenicích sklízející slunečníky

petře, nebuď tetřev, nevab mě!
nepiš mi: černé město se těší
nepiš mi nic takového
mám podzim petře, nepíšu!

já pozoruju vlaky, pohyby světla
ale nic nepíšu, sotva přepisuju
leda toho hanče do notýsku:
člověk se teprve tehdy stává spisovatelem,
když napsat větu mu připadá nemožné

jen s měchatou, obskurní kamerou
víš, teď, před koncem léta
jen se svým, petře, srdcem na trní
byl jsem tak sladce sám
a pohleď, dovezl jsem v kufru věty:

pálava v jezerním obklíčení
lomy a spodní vody
hrádek sirotčí, hora stolová
operační hodiny špaččích letek
střelba na vinicích
v cukřence protéza paní nadlesní
dva motýlky na stehnech
cinknutí lžičky v kávě
kýchnutí kohouta
postulát synchronicity
listí jak zmáčené letáky marného festivalu
čas poutníka týraný auty
vůně hořká, ořechová
a podzim — dokonalý holožír
a teď vylez na ten posed
a teď čekej laňku básně

pane hajný, podejte mi pero
a co s tím chcete dělat?
bože, vole, nic…

dával jsem si tam petře candáta
v takové osamělé výletní
přišly tam dvě, v letních šatech
jedna měla vytetované motýlky
zezadu na snědých stehnech

když natočíš nejdelší osten ježka tak
aby vyčníval z klece nejširším jeho otvorem
a posuneš ježka do poloviny výšky klece
ona si nasouká černé punčochy
vždy do tří čtvrtin svojí kýty
a motýlci jí je podrží

a ona se pak jedním pohybem svlékne
a ty, pokud nezešílíš
podej mi index a já ti to napíšu

jsem docent na melancholické fakultě
do noci svítím na katedře smutku

naposled jsme se spolu ožrali
v noci, u nás na smyčce tramvají
lavička, hvězdy, lahváče, petře!
takové ty pindy v podnebesí

otevři mi úvěr na ten čas —
já ti to nikdy nevrátím…

teď mám v práci vlaky, mátu, bazalku,
světlo, co mírně uvadá
za tmy monitoruju překladové nádraží
to bys nevěřil, jak to tam skřípe a sténá

je fakt sucho, v noci tu tak divně lítaj letadla
balaštík bere lampu a chodí se na balkon bát
tak blbej teda nejsem, bojím se víceméně sebe

v kumbále, kde je lux, žije též netopýr
jak ho vypudit?
žárovka je povolena, proto
aby ho nebudila a nedráždila

z kumbálu je dílna srdcekaza
a nikdo už nenapíše
tak něžné komuniké

na míru přesně pět let od sametu
seděli jsme večer v šeré ponorce
nahoře u piva dřímal allen ginsberg
už tehdy nezajímal nikdo nikoho

dali jsme si směšné nosy za dvě dvacet
stoly se smály takové volovině
mírná dekadence v mezích naivity
věřili jsme, že jednou nasednem na vor
a dobudem ohňovou zemi

jenže tam, kde byli tenkrát lvi —
darmo, darmo něco říkat, petře

ten zelený sektorový gauč
měl tata ještě v ostravě
kterýsi prosinec po šichtě
se vrátil z práce zmordovaný
lehl si na něj a usnul
vzbudil se v pět jako vždycky
a zase běžel do vítkovic
prozřel až v rušných ulicích

a to je tak všechno, co vím…
je tolik slov a tolik netopýrů

taky jsem myslel, že prošla noc
omluv mne, že nepřijedu
neboť ta noc
trvá

Přítomný text jsem sestrojil pro literárně-hudební Paseku básníka Petra Hrušky, cyklus, který pravidelně pořádá v absintovém klubu Les. Večer 5. října 2016 proběhlo její XXIX. pokračování, jakési pásmo-pocta „ostravské kavárny“ (a několika přespolních hostů) k nedožitým osmdesátinám Václava Havla. Jelikož jsem od roku 2012, kdy vyšla moje poslední sbírka Smích ze snu, stvořil ročně v průměru 1,75 básně, což by vystačilo tak na tři minuty čtení, napsal jsem pod tlakem situace tento otevřený dopis k rukám P. H. a nevážně si pohrával s myšlenkou, že bych to tam nechal přečíst samotného správce Paseky a zůstal trčet v Brně. Replika „v kumbále kde je lux..“ pochází z prezidentských poznámek V. H. Chtělo by se mi k tomu všemu ještě ledasco dodat, ale dnes už je na to pozdě. Heslo zní: Pelyněk! Kdo byl někdy v lese, bude vědět…

Chviličku.
Načítá se.
  • Martin Stöhr

    Martin Stöhr (1970, Zlín), básník a redaktor. Vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Debutoval sbírkou básní Teď noci (Host, 1995), která stejně jako následující ...
    Profil

Souvisí