Nad knihou
Karel Hvížďala, Jiří Přibáň

O viru absolutní moci

Reflektuje Svatava Antošová

Sečteno podtrženo: Potřebujeme nějakou novou renesanční revoluci.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 14/2021

Autoři knižního rozhovoru, o němž bude tentokrát řeč, tedy zpovídající Karel Hvížďala a zpovídaný Jiří Přibáň, se začali scházet už před patnácti lety. Tehdy vedli dialog o právu a spravedlnosti, který vyšel v knize Tyranizovaná spravedlnost (Portál, 2013), a o pár let později se zaměřili na téma historie a kolektivní paměti, jež také doznalo knižní podoby pod názvem Hledání dějin (Karolinum, 2018). Nyní tedy přicházejí s posledním titulem původně nezamýšlené trilogie nazvaným Hledání odpovědnosti (Karolinum, 2021) a vydávají se v něm na tenký led odpovědnosti, jakou by ve světle etiky měly disponovat politici, občané, univerzity a další subjekty významné pro chod demokratické společnosti.

 

Motto:

Použil byste někdy sousloví

žijeme v post-odpovědné době‘?

Ne, nikdy.

 

Tuto Hvížďalovu otázku a Přibáňovu odpověď předesílám jako vstup do úvah o odpovědnosti, která ani pro jednoho není cizím, natož sprostým slovem – na rozdíl od jiných veřejných osobností. V předmluvě oba připouštějí, že kdyby do jejich disputací nezasáhla pandemie covidu-19, vypadala by výsledná podoba knihy pravděpodobně jinak. Tak silné „inspiraci“ se ale nemohli vyhnout. Jeden neviditelný virus totiž dokázal vysvléknout do naha všechny politiky, kteří najednou začali nejistě a vystrašeně balancovat mezi promyšleným marketingem, nezodpovědným chvástáním a laciným podlézáním – podle toho, co by jim pomohlo udržet si na své straně voliče. Proto začnu kapitolou „Evropa a covid-19“, jež je sice zařazena až v druhé části knihy, ale pro svou aktuálnost si zaslouží přednost. Slovy Jiřího Přibáně:

Současně s virem přicházejícím z lůna přírody a připomínajícím nám, že nejsme jejími pány, ale jen součástí, se tak objevil mnohem nebezpečnější virus pocházející z lůna společnosti, totiž virus absolutní moci. Společnost s oslabenou demokratickou imunitou mu může snadno podlehnout.

A bohužel proti němu neexistuje vakcína, dovolím si dodat. Rozhlédne-li se člověk po světě, má spíš pocit, že naopak existuje „vakcína“, která nákazu absolutní moci roznáší, a má nutkání nazvat si ji jen tak pro sebe „SputnikPlus“. Nejvíc náchylné k ní pak jsou postkomunistické země s mladými demokraciemi, což je sice otřepané tvrzení, nicméně příklad Maďarska a Polska ho jen dokládá.

 

Odpovědnost politiků

O viru absolutní moci, který „napadl“ Viktora Orbána a Jarosława Kaczyńského, už bylo napsáno mnohé – stejně jako o snaze Evropské unie dostat oba politiky do kolen podmíněním dalšího toku financí z evropských fondů dodržováním principů vlády práva (na našich stránkách toto téma zevrubně rozebral politolog Jacques Rupnik už ve Tvaru 19/2019). Co však nezaznívá příliš často, je Přibáňův důraz na obrovské německé soukromé investice ve střední Evropě, jejichž zájmy činí ze zdánlivě zásadových kroků EU jen bezzubé hašteření. Čili: Ať zaznívá z EU sebeprincipiálnější hlas, Orbán i Kaczyński mohou být v klidu, neboť „německý Brusel“ si dobře rozmyslí, zda chce riskovat ohrožení svých investic. A jsme u politické odpovědnosti, kterou řada evropských politiků postrádá, a naopak se s Orbánem veze v tom, když „hrubším způsobem říká a dělá to, s čím oni v duchu souhlasí, i když by to na veřejnosti nikdy nepřiznali“. Podle Přibáně se to týká části konzervativců v Rakousku, Bavorsku i jiných částech Německa, pro něž je Orbán v podstatě ideologickým spojencem. Tiše našlapují kolem jeho dekretů, jež mu umožňují ničím a nikým neomezené vládnutí, s údivem přihlížejí, jak maďarská armáda obsazuje klíčové podniky a provádí v nich čistky, bojí se položit si jasnou otázku, jestli je s členstvím v EU slučitelná diktatura, byť odpověď znají; a pak se diví (což už kniha nemohla reflektovat, neboť k tomu došlo po jejím vyjití), když Orbán vyrukuje s ostudným zákonem, který delegalizuje šíření materiálů zobrazujících homosexualitu mezi mladšími 18 let.

Ale nemylme se, také u nás má „orbánismus“ své stoupence. Jak připomíná Hvížďala, Orbán se těší popularitě jak u českého premiéra, tak u české pravice, načež Přibáň zcela nekompromisně reaguje, že česká konzervativní scéna

si musí rozmyslet, jestli chce být pravicí populistickou, které je sympatické, že armáda řídí byznys a diktuje, co bude na trhu, nebo jestli chce být pravicí liberální, která naopak bude respektovat tržní svobody a nebude hospodářství ukládat politický diktát.

Naše štěstí v neštěstí však tkví v tom, že ani čeští politici neoplývají odvahou, takže váhají, zda Orbána odsuzovat, či podporovat. Kam se sakra ten neliberální vlak do budoucna vydá? A je výhodnější do něj rychle naskočit, anebo ho raději nechat ujet a počkat si na nějaký další, v němž bude ještě volné místo v první třídě? To naše přešlapování na perónu pomyslného nádraží ovšem „neznamená, že na této cestě rozkládající samu podstatu liberální demokracie již nejsme. Jsme tam již nějakou dobu a vedeme zápas o konkrétní osoby a posty, které zastávají, zrovna tak jako o obecného ducha naší ústavní demokracie a jejích zákonů“, bere nám jakoukoliv iluzi Přibáň.

Co je však otázkou neméně důležitou, přestože se ji zdráháme naplno vyslovit, je otázka možného hospodářského kolapsu v důsledku covidových lockdownů a náporů na státní rozpočty jednotlivých zemí. Toto riziko je totiž obrovské a žádný evropský stát si s ním nebude schopen poradit sám. Představa, že takový kolaps může vyřešit oprášený ekonomický nacionalismus, je nejen nesmyslná a naivní, ale především krajně nezodpovědná.

 

Odpovědnost občanů

Život bez odpovědnosti vypadá jako něco velice snadného, ale ve skutečnosti je to utrpení. Zbavit lidi odpovědnosti předpokládá, že budou zbaveni svobodné vůle i ducha.

Tato slova Jiřího Přibáně lze považovat za jádro kapitoly, v níž se oba protagonisté zamýšlejí nad odpovědností občanskou, a jsou reakcí na Hvížďalovu připomínku, že se dnes neustále volá po delegování odpovědnosti na experty či silné (nebo sílu předstírající) alfasamce. Tato připomínka však nevisí ve vzduchoprázdnu, ale je pevně ukotvena v naší minulosti; v minulosti, se kterou jsme se nedokázali vyrovnat – a tak se teď ona vyrovnává s námi. Stále tu s námi sdílí středoevropský prostor duch normalizace, kdy jsme byli smířeni s pasivitou a s tím, že všechno za nás udělá či rozhodne někdo jiný. A tak dnes podstatné části voličů vůbec nevadí, že „to za ni dělá a rozhoduje“ někdejší normalizační kádr, který měl díky pouhé ideologické fasádě možnost začít si hromadit majetek ještě za komunismu, úspěšně v tom pokračovat i v „divokých devadesátých“ a stát se oligarchou, později premiérem. Na druhé straně máme oproti Maďarsku a Polsku štěstí, myslí si Přibáň. Andrej Babiš totiž ani dnes nemá žádnou ideologii, z níž by vyplýval nějaký plán na změnu ústavního a politického systému. Opravdu? Můžeme si tím být jisti, zvláště vyhraje-li v říjnu volby znovu? K vykročení na tuto cestu „bezzákonnosti“ na úvod stačí, když se otevřeně vysmívá ústavě a zákonům, které má reprezentovat a hájit, na Hradě sedící prezident – což je znak despocie, a nikoli právního státu a demokracie. Ba co víc, jím jmenovaný trestně stíhaný Babiš do funkce premiéra se stal zároveň jeho vazalem, takže se hlava státu nemusí obávat, že by jí v něčem překážel. V této souvislosti stojí za ocitování Přibáňův výrok, jímž naprosto bez obalu charakterizuje fungování současné hradní kliky:

Nikdo před Zemanem si neudělal z prezidentského úřadu takovou soukromou agenturu, která podlézá mocnostem otevřeně nepřátelským vůči českému státu, aby neohrozila zisky soukromých donátorů prezidentské kampaně.

K tomu není co dodat.

Každopádně je také na nás, co zvoleným politikům vzešlým z demokratických a svobodných voleb dovolíme. To zdůrazňuje i Jiří Přibáň, když mluví s obdivem o sérii protibabišovských demonstrací, které začaly v roce 2019 a ukázaly,

že vládní moc neomezuje jen ústava a zákony, ale také občanská vůle a ochota akceptovat tuto moc. […] Pro mě tak byl rok 2019 okamžikem změny, kdy se ukázalo, že u nás občanská společnost existuje a je silnější, než si mnozí mysleli. To neznamená, že by občanské iniciativy mohly vládnout, ale určitě to neznamená, že moc může vládnout bez ohledu na občanskou společnost.

Jenomže – máme už rok 2021 a při vší úctě k Milionu chvilek pro demokracii ve mně sílí pocit, že z oněch demonstrací se stal jen jakýsi zaběhaný bonton nesoucí napůl znaky performance, napůl happeningu, což je sice příjemnější, než kdyby docházelo ke krvavým střetům s policií, zapalování aut či rozbíjení výloh, ale ke změně, po níž se volá, to nevede. To jakoby jinou, opatrnější, neboť právnickou mluvou rozvíjí dál i Přibáň:

Občanství totiž neznamená jen státní příslušnost nebo politickou identitu či právní status, ale také představuje zvláštní společenskou sílu a režim odporu proti rozpínání vládní moci.

Jaký by ale ten „režim odporu“ měl být, aby dosáhl svého, a přitom nesklouzl k násilí a rabování? Kde je ta hranice?

 

Odpovědnost univerzit

Není náhoda, že výše zmíněné demonstrace zorganizovali mladí lidé podobně jako klimatickou rebelii. Titíž mladí lidé, z nichž většina prochází univerzitami a hledá své místo v životě; univerzitami, které světově uznávaný profesor práva z velšského Cardiffu podrobuje zdrcující kritice. To když je přirovnává ke středověkým klášterům, jež ve své době sice byly prosperujícími a privilegovanými komunitami, ale současně to byly

továrny na kulturní jednotu a konsensus, proti kterému je obtížné se postavit, a ve zbytku společnosti vyvolávaly zášť, závist i nenávist.

Nejen svým bohatstvím a vzdělanostní nadřazeností, ale i přesvědčením o svém civilizačním poslání. Tímto přesvědčením se podle Přibáně opájejí také současné univerzity, čímž se z nich stávají jen jakési normalizační a disciplinizační aparáty. Zatímco dříve hájily právo na disent, nyní chrání společenský konsensus a hodnoty, jež samy vyznávají.

Namísto kritického myšlení dnešní univerzity často prosazují kulturní politiku, a ta v důsledku vždy znamená cenzuru.

Silná slova! Nebo že by se původní „dobro“ univerzit působením dějinné ironie proměnilo v současné „zlo“ podobně jako touha „po novém řádu, novém paradigmatu, které by všem pomohlo a hlavně ulehčilo život“, jak o tom ve své recenzi píše Petr Fischer (Lidové noviny, 19. 6. 2021)? Zřejmě to druhé, což o pár stránek dál potvrzuje i Přibáň, když říká, že univerzity vnímají samy sebe jako někoho, kdo do společnosti vyzařuje absolutní dobro. I jejich profesoři filosofie a humanitních věd se podle něj považují za ty, kteří mají nad laickou společností morální převahu – stejně jako si to o sobě mysleli mniši ve středověku. Sečteno podtrženo: Potřebujeme nějakou novou renesanční revoluci.

A co na to Karel Hvížďala? Posune debatu k těm, kteří z univerzit vycházejí, tedy k absolventům studia. A trochu si – s prominutím – naběhne, neboť Přibáň nepřipouští, že ze sebestředných univerzit mohou vycházet nesebestřední jedinci. Naopak – i oni si přece musejí myslet, že jsou konečně generací,

která už definitivně procitla z intelektuálního a morálního spánku lidstva, a proto může poučovat všechny ostatní, kteří jsou ospalí nebo toto historické procitnutí zaspali.

Univerzity i jejich absolventi však mají ještě jednu tvář; tu, kterou do nich vytesal jev zvaný „tyranie výkonu“. Nejvyšší funkce na univerzitách dnes zastávají nikoli vědci, ale manažeři, kteří tlačí ostatní k honbě v publikování, nastane-li krize jako ta v roce 2008, jako první zruší málo ziskové kurzy (filosofie, lingvistika), pod rouškou inkluze zavádějí čím dál horší pracovní podmínky pro zaměstnance, „zatímco sami pobírají platy, za které by se styděli i ostří hoši a děvčata z investičních fondů“. A jaké je východisko z tyranie výkonu, která se netýká jen univerzit, ale celé společnosti, již dělí na vítěze a poražené?, ptá se Hvížďala. V ochotě a vůli umenšit diktát ekonomického zisku, jimiž zatím disponují pouze populisté,

a tím obnovit rovnováhu mezi systémem hospodářství a politiky a omezit moc dnešních hospodářských oligarchií. Když to neudělají demokraté, udělají to za ně autokraté,

uzavírá Přibáň.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jiří Přibáň

    (1967) je právní filosof, na britské Cardiff University vyučuje sociologii práva, právní teorii a konstitucionalismus a je zakládajícím ředitelem tamního Centra pro právo a společnost. V češtině mu vyšly např. tituly Disidenti práva (SLON, ...
    Profil
  • Karel Hvížďala

    (1941) je novinář a esejista. Vydal více než třicet knih rozhovorů (např. s V. Havlem, V. Bělohradským, K. Sidonem, J. Rupnikem, E. Jiřičnou aj.), několik próz, rozhlasových her a knih o médiích. Loni vyšlo ...
    Profil
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Ekologie, Nad knihou
    David Abram, Derrick Jensen, Andreas Weber, Hildegarda Kurtová, Freya Mathewsová

    Zamilovat se ven!

    Reflektuje Adam Borzič

    Sborník Vše kolem mne jako já žije, cítí… přináší svěží a revoluční pohled na vztah lidství a přírody, autentickou vizi, která by mohla obnovit svět.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 8/2021
  • Nad knihou
    Theodor W. AdornoProtokoly snů

    Zapisovat pavoučí vlákna

    Reflektuje Anna Luňáková

    Když srovnám své sny s těmi Adornovými, vidím, že jeho oficiálně nekorigované zápisy jsou podivuhodně přesné a střízlivé. Když bere do ruky pero, jeho psaním zkušená ruka nebloudí nazdařbůh – na rozdíl od mých, často krajně nečitelných poznámek.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 7/2021
  • Nad knihou
    Paul Collier

    Budoucnost kapitalismu

    Reflektuje Svatava Antošová

    Jak tedy přenastavit kapitalismus na základě morálních principů, o nichž je tu řeč? Jde především o to, aby kapitalismus nebyl v rozporu s hodnotami, jež vyznáváme, ale aby s nimi byl v harmonii.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 5/2021
  • Nad knihou
    Peter Pomerantsev

    Tohle není propaganda. Válka proti realitě

    Reflektuje Svatava Antošová

    Má-li Peter Pomerantsev pocit, že Rusko je dnes všude kolem něj, je to zřejmě i proto, že se tato metoda účelového vytváření volebních „většin“ promítla i do událostí v jiných zemích.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 4/2021
  • Nad knihou
    Buddy LevyLabyrint z ledu

    Ďáblova symfonie

    Reflektuje Svatava Antošová

    Ulovit nějaké zvíře a přilepšit si tak čerstvým masem se jim podařilo málokdy, zčásti i kvůli tomu, že na lov už neměl nikdo z nich sílu.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 2/2021