03_karasek
Jiří Karásek ze Lvovic
Aleš Kauer

Slunce a vášeň a vichr!

Karásek byl za své básně dokonce souzen, byl nucen je obhajovat a hrozilo mu, že přijde o své místo poštovního úředníka, což mu značně komplikovalo životní situaci.

Esejistika – Esej
Z čísla 14/2021

 

Ať svět pln ke mně je zloby,
já nechám klidně ho být.
Já z jiné přicházím doby.
A doufám do jiné jít.

 

Před pěti lety, k dvojímu výročí Jiřího Karáska ze Lvovic, jsme uspořádali happening k uctění jeho památky. Pieta na pražských Malvazinkách však nebyla pouhou návštěvou hřbitova, bylo to mnohem víc. Stáli jsme tam jako zástupci téměř všech básnických generací – jako by se naše dosavadní životy proťaly právě v tomto symbolickém setkání s mrtvým básníkem. Mirek Kovářík, který zastupoval generaci nejstarší, mi k tomu později napsal:

… každý si mohl v té nejkrásnější podobě obnažit duši! Dojal mě Jirka Hromada – ani v nejbujnější fantazii bych nevymyslel, s čím přišel on! S gestem láskyplného návratu, tedy obložit básníkovu mramorovou desku památečními tisky z let jeho bojů za právo ‚hlasu menšiny‘, […] což tam mělo spolu s jeho poezií své místo! Já nosíval při těch hřbitovních cestách ke Karáskovi nejrůznější dárky – květiny, růže (vždycky jen bílé), ale také mušle nasbírané na břehu Tyrhénského moře, kamínek z amfiteátru v Delfách, vylisovanou ratolest z keře pod Akropolí…

Pět let je dlouhá doba a já jsem s přibývajícím věkem čím dál víc nesvůj, když mám přemýšlet o tom, co by mělo být v jednadvacátém století vyřešené, dokonce o tom psát nebo mluvit – o možnostech lidské sexuality. Vadí mi odpudivé označení homosexuál, zavádějící gay, ale i módní queer. V souvislosti s připomenutím našeho prvního revoltujícího básníka Jiřího Karáska ze Lvovic, jenž minoritní sexualitu obhajoval už před sto třiceti lety (!), mi to připadá absurdní. Společnost toto kastování ale zřejmě stále potřebuje – jako nějaké bójky v rozbouřeném moři světa nebo vlastního života. Minority jsou jako lakmusový papírek, jakmile se trochu okyselí prostředí, budou to právě ony, jež to odnesou první. Vlny nepochopení, nenávisti, intolerance, které se k nám ženou východní zkratkou, jsou alarmující a velmi nebezpečné.

 

Opakovat, opakovat, opakovat

Vraťme se znovu na začátek, buďme trpěliví, opakujme a třeba i srovnávejme. Obzvlášť dnes, kdy se doba proměnila v jakési radikální bezčasí. Od smrti Jiřího Karáska ze Lvovic uběhlo letos 5. března sedmdesát let, od jeho narození 24. ledna let sto padesát. A to je velký důvod k oslavě a hrdosti a připomenutí, že umění velmi často vyvedli z pout konvencí právě homosexuálové. Je tedy načase podívat se znovu na jeho obraz a připomenout, kým Jiří Karásek ze Lvovic byl.

V každé učebnici je použit pojem dekadent, což je v případě jeho osobnosti nejednoznačné slůvko. Pro mě má mladý Karásek kultovní status pre-punkového buřiče. Opovrhoval měšťáckou společností za nadvládu banality a za necitlivost k estetickým hodnotám. Převracel naruby většinu dobových, obecně platných hodnotových kritérií. Jeho básnická sbírka z roku 1897, nazvaná Sexus necans a patřící k prototypům české literární dekadence, byla zakázána.

Karásek byl za své básně dokonce souzen, byl nucen je obhajovat a hrozilo mu, že přijde o své místo poštovního úředníka, což mu značně komplikovalo životní situaci. Císařem byla naštěstí udělena „milost tiskovým delikventům“, a týkala se i Karáska.

Bude třeba jíti nejníže,
v šero, tam, kde tmy jsou,
bude třeba jíti v noc,
abych vás vyvedl na den,
z loží poskvrněných hříchem, abych vás uvedl

v chrámy,
plné světlo abych dal vašim zrakům

poloosleplým v temnotách.
Bude třeba vrátiti vás pozemským barvám,

rozestříti nad vámi duhu […]

 

Moderní revue

Jako protagonista české dekadence předjímal Karásek módní pózu své doby, ale také myšlenkové a ideologické proudy v Moderní revue, časopise, který inicioval s Arnoštem Procházkou v devadesátých letech 19. století. V Moderní revue mimo jiné najdeme i výroky o „volné lásce“, která by umožnila osvobodit „pohlaví“ z pout manželství a hříchu, což považoval teprve za jakýsi ideál. Boj mezi intelektem a instinktem, mezi mužem a ženou přirovnával k dramatickému bytí v umění. Karásek v roce 1895 navíc inicioval vydání speciálního čísla, které bylo věnováno Oscaru Wildovi. A to pouhý měsíc poté, co anglické soudy v květnu téhož roku poslaly Wilda na dva roky do vězení. Což je dodnes považováno za první veřejnou obhajobu homosexuálů v české literatuře.

Zajímavý a svým způsobem kuriózní je fakt, že Moderní revue vycházela třicet let (1895–1925). Přes všechny ty „tajemné dálky“, „pozdní rána“ a „zlomené duše“ bylo možné také poprvé v české literatuře zaslechnout, že i v naší poezii existuje láska mezi bytostmi stejného pohlaví. Láska, jejíž hlas vůbec nebyl upozaděný! V ukázce z básně „Bakchanál“ je dokonce slyšet průvod, jakési první řinčení hrdosti, a to se psal rok 1897:

To bude vášeň davů proudících o slavnostech

ulicemi,
v řežavých barvách splynutých v hlomozu

barbarských hudeb,

v úderech vlašských bubnů a kotlů

a v chřestotu kastanět,
v rachotu cimbálů, ve hřmotu tamburín,

v řinčení činel a sister!

Život chci! Opojení! Slunce a vášeň a vichr!
Vření krve a změnu bez přestání, věčně.

Planoucí oči a pálící čela a žehnoucí tváře,
vlající vlasy a zdvižené ruce a v dupotu nohy,

drsné chci, brutální a atletické druhy,
vysmahlé gymnasty svalnatých, obřích údů…

Časopis Moderní revue se stal tribunou symbolisticko-dekadentního směru české moderny devadesátých let a některými články i obhajobou homoerotických umělců. Nešlo o pouhé buřičství proti maloměšťácké mentalitě, ani „jenom“ o boj za právo na sexuální vyjádření, ale o pokus řešit tento „problém“ šířeji.

A nejen že se o „problému“ mluvilo, on byl i přijímán! Jak je to možné, vysvětluje norský literární teoretik Roar Lishaugen:

Dekadentní poetika vyzývala k překračování tabu a pohrdala konvenční buržoazní morálkou. Tím nabízela umělcům alibi. V rámci dekadentní poetiky se mohlo básnit například o homosexualitě a počítat s tím, že na to bude nazíráno jako na součást dekadentní stylizace. Proto mohla ‚sexuální většina‘ Karáskovy knihy číst a milovat a nezahazovat je se znechucením…

Co mi z dnešního pohledu připadá téměř neskutečné, je fakt, že Karásek byl přijat ve své době katolickou obcí zcela bez problémů. Angažoval se kupříkladu tím, že přispíval do katolické revue Týn, kterou pak v roce 1920 redigoval. Od „antiklerikální“ Moderní revue do ryze katolického Týna to byl hodně radikální přechod. Údajně to nebyla jediná Karáskova konverze; v roce 1923 rediguje Okultní a spiritualistickou revue.

 

Listy a hlasy pro sexuální reformu

Moderní revue končí smrtí zakladatele Arnošta Procházky, tedy v roce 1925. Jiří Karásek se pár let poté seznamuje s českým knihkupcem, nakladatelem, tiskařem a spoluzakladatelem časopisu Bibliofil Josefem Hladkým. Po čilé korespondenci se rozhodli vydávat také knižní erotickou edici, kterou nazvali Anakreon – podle řeckého básníka poloviny 6. století př. n. l. Josef Hladký psal Jiřímu Karáskovi:

Mně samému jako vydavateli nedá spáti, abych se nepokusil o vydání edice ze sféry homoerotické

– a předložil mu svůj plán s tím, že

kdyby se jej podařilo uskutečnit, bylo by to skoro unikum v celé světové literatuře.

Josef Hladký měl představu, že nejdříve vydá Kněze a ministranta od Oscara Wilda. Ediční plán pak změnil několikrát během krátké doby. Zřejmě mu Karásek navrhl, aby se obrátil na českého autora. Prvním svazkem nové edice se tedy stalo romaneto Václava Kršky Dionýsos s růží. Po Krškovi chtěl vydat knihy Dva přátelé od Georgese Duhamela, Zmatek citů od Stefana Zweiga, Semeno větrem rozváté od André Gida, Escal Vigor od Georgese Eekhouda, Sodoma a Gomora od Marcela Prousta a Wildův Obraz Doriana Graye. K tomu ovšem už nedošlo. Edice Anakreon se nedočkala ohlasu, nebyl valný zájem, což především souviselo se společenskou situací a strachem před koupí a vlastnictvím „takových knih“. Po Krškovi ale přece jen Hladký vydal ještě dva tituly – Duhamelovy Dva přátele (1933) a Náhražku lásky (1933) od dvojice Willy a Ménalkas (tj. Henry Gauthier-Villars a Suzanne de Callias). Těmito knihami edice skončila, situace byla finančně neúnosná.

Mimo tyto edice se stal Josef Hladký v letech 1932–1934 majitelem a vydavatelem měsíčníku Nový hlas s podtitulem List pro sexuální reformu. Jiří Karásek zde působil jako redaktor a publicista. Teprve tady, mimo literární kontext, našel odvahu napsat přímo:

Dívejte se na naši lásku zkrátka jako na něco spíše rozkošného než tragického, jako na něco spíše přirozeného než úchylného. Neboť my sice nejsme sexuální většina, ale proto nejsme ještě výjimka a patologie.

 

Touha po rodové identitě

Výrazným motivem próz u Karáska byla kromě městské scenérie, mystičnosti a tajuplnosti Prahy také androgynie či spíše jakási reinterpretace genderu: „Ta krása byla teď zpola mužská, zpola dívčí, nebo přesněji, směšovala všechny krásy.“ Čteme v Románu Manfreda Macmillena. V idylických kulisách Smíchova a Malé Strany se nesměle a pokorně odehrává jiný archetypální příběh, který se dnes v moderní literatuře běžně nazývá coming out. Karáskův román Ztracený ráj se od desítek podobných románů liší tím, že autobiografický hrdina, chlapec Viktor, přezdívaný pro jemnost a dívčí rysy „Viktorka“, řeší

záhadu, o níž ani mamce nikdy neřekl, záhadu, pro niž myslil, že jest jediný na celém světě…

Jeho sebeuvědomování urychlí příchod mladého muže, který už vlastním coming outem prošel. V novele Ganymedes se Karásek snaží dostat hlouběji k psychologii mladého, androgynního, homosexuálně orientovaného hrdiny Radovana: „A ta duše ženy je tak silná a vítězná, že časem i tělo přetvořuje, a Radovan se cítí i tělesně vším – jenom ne mužem.“

Katica Ivankovićová, chorvatská docentka bohemistiky na Univerzitě v Záhřebu, tvrdí: „Jiří Karásek od začátku svého spisovatelského působení vyjadřoval jisté pohrdání vůči heterosexuálnímu schématu a rozhodl se pro třetí pohlaví jako sexuální identitu, která by ty, kteří se s ní ztotožňují, oddělila od obvyklých rodových společenských rolí.“ A dále pak pokračuje:

Karásek si vytvořil ideálního erotického partnera, který byl středem jeho světa a od SodomyRománům tří mágů popsal jeho vášnivé a nadřazené, artistní chování. Dnes to připomíná hru s kýčem a umělé chování, jaké se pěstují v camp umění, ale je tam také přítomen eroticko-existenční ráz, jenž je vlastní queer umělcům. Karásek si vytvořil sexuální identitu v rámci svého uměleckého kréda. Jde o téměř ideologickou konstrukci, ve které svůj světonázor spojil se svou erotickou touhou.

 

Nedobojováno!

Jiří Karásek ze Lvovic umírá 5. března 1951 v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem na následky zápalu plic. Svět ale ve svém nepochopení pokračuje dál. Tam, kde se dříve stačilo ukrýt pod sofistikovanější metaforu nebo dekadentní pózu, šlo ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století doslova o život. Na řadu totiž přišla léčba homosexuality pomocí kardiazolových šoků (1940), elektrošoků (1949), inhalací kysličníku uhličitého (1950), mozkové chirurgie čili stereotaktických operací (1955). Většina těchto pokusů skončila osobní a rodinnou tragédií.

Přes ohromný kus cesty, který jsme ušli, přes všechny vzpoury a pokusy narovnat záda, počínaje Stonewallskými nepokoji [násilné demonstrace členů LGBTQ+ komunity proti policejní razii, která se uskutečnila 28. června 1969 v gay baru Stonewall Inn v New Yorku – pozn. red.] a konče letošním srpnovým Pražským Pridem, tu stále existují země, jako je například Rusko, kde dosud žádná podstatnější reforma neproběhla a kde jsou gayové běžně zatýkáni. Čečensko v roce 2019 obnovilo represe proti gayům, lesbám a bisexuálům: Policisté je bijí, mučí elektrickým proudem, znásilňují a vyzývají jejich rodiny k „vraždám ze cti“. V Gruzii nedávno způsobil kontroverzi film Dokud se tančí, který velmi jemně zobrazuje dva tanečníky a jejich něhu. Ve své zemi vyvolal paradoxně paniku, nenávist a násilí. V Maďarsku bylo zahájeno tažení proti transsexuálům se snahou je právně „vymazat“. Arogance a zpupnost katolické církve v Polsku a její provázanost s vládou, její nenávistné výpady vůči ženám, menšinám a slabým jsou odpudivé. Tyto hlasy jdou od jednotlivců přes všemožné samozvané rodinné organizace až k samotné církvi. Jako bychom museli znovu ubezpečovat svět, že sexuální odlišnost sama o sobě neubližuje, že je jen další alternativou.

Dekadence je nadčasová! V poslední době jsem se cítil (v predikci) jako lost generation, když jsem se sám sebe ptal: Budu se moci, zejména profesně, vrátit do normálního života?! Po roce uzavření téměř všeho (a uzavřenosti mnohých) jsem si skoro neuměl představit návštěvu koncertu, galerie, divadla… A bude posezení v kavárně stejné jako před rokem?! A nebude návrat k původnímu jakési podivné Pyrrhovo vítězství? Nežijeme právě dnes tu nejdekadentnější dobu? Karáskovými slovy:

Přál bych si, aby mladá naše literatura k tomu přihlížela a vylíčila jednou naši lásku tak, jak je. Bez zásvitů pekelných, […] prostě, lidsky, se smutkem nebo ještě raději s veselostí, vždyť v té naší lásce je často tolik čisté naivnosti, někdy zase tolik bezděčné komiky, že nemusíme se na ni dívati stále jako na drásavou tragédii, že nám může býti někdy i tragikomedií, ne-li komedií.

Chviličku.
Načítá se.
  • Aleš Kauer

    (1974)   je výtvarník, básník, performer, zakladatel bibliofilského nakladatelství Adolescent, několika avantgardních hudebních projektů, organizátor kulturních akcí a literárně-hudebního festivalu Kvílení. Graficky a výtvarně doprovodil mnoho knih a časopisů. Od roku 2002 žil ...
    Profil

Souvisí

  • LGBTQ, Lou Reed
    Aleš Kauer

    Glory of Love

    V písni „Nobody´s Business“ se znovu objevují Reedovy sexuální narážky naznačující exkluzivitu gay subkultury, jejíž znalost mu dává úžasný pocit nadřazenosti nad posluchačem.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 20/2020
  • Anketa s Vítem Janotou, Janou Štroblovou, Milanem Šedivým, Alicí Hekrdlovou, Alešem Kauerem, Sylvií Richterovou, Ondřejem Maclem, Miloslavem Topinkou, Marií Šťastnou, Petrem Borkovcem, Karlem Pazourkem, Natálií Paterovou, Adamem Borzičem, Jitkou N. Srbovou a Zdenou Bratršovskou

    Štvaný muž bloudí, Muso, sinými moři…

    Ptá se Svatava Antošová

    Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 6/2018
  • Kniha v tisku
    Aleš Kauer

    Giotto & xerox

    Jsme poslední generace, která ví, co je to skutečné přátelství mezi dvěma lidmi a že přátelství mezi stovkou lidi je jen chiméra.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 3/2017