Když jsem se dozvěděl, že mám obdržet cenu Tvárnice, vyvolalo to ve mně různé pocity. Krom jiného i proto, že jsem si vzpomněl na sérii článků vycházejících v devadesátých letech v časopise Ikarie, které byly věnovány rozšíření znalostí o americkém komiksu a které byly plné řečnických otázek typu „Je lepší film Schindlerův seznam, nebo Komando?“; a odpověď samozřejmě zněla: „Pochopitelně Komando.“ Co mě kdysi jako dětského čtenáře bavilo, je pro mě dnes symptomem (nejen) tehdejší hluboké propasti mezi mainstreamem, jehož pevnou součástí Tvar a Tvárnice jsou, a obcí fanoušků fantastiky, z jejíhož kadlubu jsem vzešel zase já. Nejedná se přitom pochopitelně o to, že by někdo vážně tvrdil, že slavný akční brak je vyšší filmařina než Spielbergův snímek – jakkoliv by spousta lidí ve fandomu jistě díky svému vzdělání roli ďáblova advokáta úspěšně zastala. Jde spíše o pocit, že komunikace je zbytečná, společný jazyk neexistuje, a když už prohrát, tak u Waterloo. Takže Komando a Avada kedavra na věčné časy, přátelé.

Osobně se pohybuji profesně i jako čtenář mezi oběma světy a snažím se onen jazyk a styčné body hledat i ve svých textech. Je mi přitom jasné, že ve Tvaru nemá smysl referovat o většině nejen české fantastické produkce. Ne proto, že by byla špatná, ale proto, že její řemeslné a referenční kvality jsou prostě odlišné a ukazovat na ně bez obsáhlého vysvětlování je kontraproduktivní. Na druhou stranu považuji za přežitou myšlenku Václava Černého, že kritik by měl mít přehled alespoň o jedné velké světové literatuře a dvou malých. Vzhledem k počtu titulů, které vycházejí, počtu jazyků, z nich se již běžně překládá, a ke stavu globalizace světa a prostupnosti popkultury si myslím, že funkčnější je mít například přehled o mainstreamu a k tomu se výborně orientovat v aspoň jednom žánru. Právě s tímto přesvědčením k Tvárnici přistupuji. A i když se snažím mít přehled také například o soudobé české poezii, nedomnívám se, že by se ode mne čekaly soudy právě o ní. Je samozřejmě možné, že mě zaujme i kupříkladu český románový debut, ale bude se jednat spíše o výjimky.

Má oblíbená fantastika navíc disponuje řadou specifik, které ji činí zajímavou i z jiných než čistě uměleckých hledisek. Jako příklad můžeme jmenovat specializované prodejny, časopisy a nakladatelství… často tvořená doslova jedním dvěma lidmi. Paradoxně dokonce, navzdory pokračujícímu bobtnání nakladatelských domů Albatrosu a Euromedie, zažívají podobná nakladatelství jakousi renesanci, často s překladateli v čele. Zmínit si zaslouží hororová Carcosa Milana Žáčka, Gnóm! Jakuba Němečka, letos vzniknuvší Medusa Romana Tilcera (hybatel Tváří překladu), ale například i Planeta9. Vzhledem k minimálnímu personálnímu obsazení, blízké vazbě na cílovou skupinu a občas úžasné tvrdohlavosti všechna přežila v relativně dobré kondici i covidové lockdowny. Zároveň má fantastika své hrdiny a hrdinky, na sklonku minulého roku například oznámila svou transici Martina Dari Antonínová. Čtení jejích knih, které byly do té doby vnímány jako odlehčené klasické fantasy s trpaslíky a trpaslicemi posedlými ctí, tradicemi a svými vousy, náhle získalo zcela jiný rozměr z pohledu společenských představ o genderových rolích nejen postav, ale i autorů a autorek. A kupříkladu obskurní reakce jejího tehdejšího nakladatele zase dala vzpomenout kvestora z knih Terryho Pratchetta a jeho myšlenku, že když pomalu končí století Ovocného netopýra, bylo by fajn se postavit čelem výzvám, které přineslo. Právě fantastika pro mě přitom zrovna tyto výzvy vždy reflektovala a nabízela.

A poměrně nedávno fandom oplakal ztrátu Egona Čiernyho. Ten zemřel ve stejný den jako například František Nedvěd a Milan Lasica. Pravda, neměl jejich věhlas, ale – slovy Andrzeje Sapkowského – Egona jsem znal osobně, což o těch dvou říct vskutku nemohu. Egon byl hlavní osobností Klubu Julese Verna založeného už v roce 1969, zrušeného 1970 a po letech neoficiální činnosti opět povoleného v roce 1984. Právě on u nás poprvé vydal povídky Roberta E. Howarda, a přivedl tak k překládání fantastiky Jana Kantůrka a především k vlastnímu psaní několik generací českých autorů. Následně měl svou podporou domácí tvorby zásadní vliv na podobu moderní domácí fantastiky. Díky němu se dočkali svých knižních debutů Jiří Kulhánek, Miroslav Žamboch, Vladimír Šlechta, Jan Kotouč nebo František Kotleta. Na Lady Řádu fantasy pasoval například Janu Rečkovou nebo Michaelu Merglovou. Mimo fandom tato informace zcela zapadla, přitom v rámci zmíněné zesnulé trojice to byl právě Egon, kdo měl na svůj obor největší vliv, jakkoliv byl většině veřejnosti neznámý.

Zpět ke knihám. Letošní rok bohužel zatím nenabídl v české tvorbě titul, který by mě skutečně nadchl, jako se to loni povedlo Pavlu Barešovi s knihou Meta. Moderním jazykem zpracovaný příběh stalkingu a toxických představ o vztahu byl věrný svému názvu nejen motivem metalidí (v podstatě mutantů ve stylu populárních X-Menů), ale i množstvím glos postav i autora k popkultuře a čtenářským předpokladům. Poprvé od vydání Vládců strachu Jiřího Kulhánka jsem měl pocit, že držím v ruce knihu, která má potenciál změnit paradigma české fantastiky. Tuto ambici má letos s největší pravděpodobností i dvoudílná kniha 0 Tu od Jakuba Hussara. Rozsáhlá space opera navazuje na autorovo dlouholeté budování vlastního fikčního světa ve stylu slavné Duny napříč médii. Bohužel jeho převratnost oproti podobně rozsáhlé, letos snad již konečně dokončené sáze Mycelium Vilmy Kadlečkové zatím (po přečtení prvního ze dvou svazků) spočívá především v tom, že se autor stylově nezacyklil už v letech sedmdesátých, ale až devadesátých. Rozhodně jsem ovšem zvědav na ohlasy mimo fantastická média, protože zároveň Hussar dokonale naplňuje chiméru mainstreamu o velkém sci-fi eposu s přesahem.

Slabší chvilku si letos vybral můj oblíbenec Petr Stančík. Ten se v románu Pravomil aneb Ohlušující promlčení ve snaze vystavět literární pomník postavě Pravomila Raichla dobrovolně vzdal podstatné části své gejzírově vybuchující imaginace. Fascinující na jeho knize nakonec je hlavně naivní romantizované vlastenectví, kterým je text prosycen a který mi v nejlepších pasážích evokoval mou babičku zpívající „Náš tatíčku Masaryku“ a vzpomínající na prezidenta osvoboditele, an jezdí na bílém koni po kraji. Pro člověka, který se ve svých nejlepších chvílích autorsky projevuje jako kocour sjetý tou nejlepší šantou, je konstatování, že píše stejně, jako moje babička vypráví, minimálně rozporuplná pochvala. Samozřejmě je to pořád lepší výsledek než Listopád Aleny Mornštajnové, další příspěvek do specifického subžánru „renomovaný autor si střihne žánrovku, nezlobme se na něj“. Zdlouhavé, nedotažené slohové cvičení dalo vzpomenout podobným excesům například Josefa Škvoreckého, který jistě věděl první poslední o detektivce, ale bohužel napsal také podivnost jménem Pulchra, nebo bizarních pokusů o postapo či vhled do duše dětí Martina Vopěnky.

Zatím nejzajímavějším českým titulem pro mě tedy jsou Vřetena Jakuba Königa. Úspěšný hudebník stvořil dystopický román, který je v podstatě dokonalým mixem Foglarových příběhů ze Stínadel a hnutí new weird zbaveného sociálních témat a politické angažovanosti. Komorní grafická úprava tak maskuje nejlepší letošní domácí young adult, o jehož kvalitách si například romány zmíněného Martina Vopěnky mohou nechat jen zdát.

Několik výsostně zajímavých titulů se ovšem našlo v překladové produkci. Opět bych zmínil i jednu knihu vydanou už v loňském roce: Gwilanina harfa; výbor z povídek Ursuly K. Le Guinové, který uspořádal a přeložil Jakub Němeček. Prosím, přečtěte si to. Jedná se o příběhy, které donutí své čtenáře přemýšlet a klást otázky. Je to kniha, u které se nestydím za patetické prohlášení, že její četba je čirá krása a lidé po ní budou možná smutní, ale lepší. Mimochodem, Le Guinová je autorkou výroku: „Realismus je takový mladý povýšenec. Máme ho tu teprve pár století, a už vykazuje známky senility.“

Zmíněné nakladatelství Planeta9 na začátku roku vydalo srdcovou záležitost překladatele Romana Tilcera Chmurný válečník, kde není realismu ani špetka. Kniha zaujme už svým designem, kterému byla věnována maximální péče. Především se však jedná o podivuhodné zpodobnění názorů skotského spisovatele Alistaira Rennieho na subžánr „meč a magie“ a jeho morálku. Řetězec brutálního násilí, bizarních tělesných deformací a obskurních způsobů boje se prolíná s metafyzickými úvahami, přepáleně barokní stylizací dialogů i monologů a vyzdvižení nihilistické atmosféry nad vše ostatní. Chmurný válečník je kniha pro velmi specifickou cílovou skupinu, ale dotaženost jejího konceptu (včetně autorem složeného ambientního soundtracku) si zaslouží plnou pozornost.

Podobně výraznou knihu si vydal i Milan Žáček v Carcose, který dlouhodobě rozšiřuje české představy o podobách hororového žánru, který je u nás stále definován především Stephenem Kingem a H. P. Lovecraftem. Písně mrtvého snivce jsou debutovou sbírkou Thomase Ligottiho, jehož filosofické názory posloužily jako zásadní inspirace pro první řadu seriálu True Detective. Povídky v knize mixují žánry často souhrnně označované jako „weird“, autor si libuje v odhalování „arogantních, přesto méněcenných realit“ a pracuje s nejistotou jedince, který nemůže věřit světu, svému vnímání, a už vůbec ne rozumu. Je to vyšší forma hororu, která není založená na atrakcích a oblíbených monstrech, ale na promyšlené práci s jazykem a pocitem méněcennosti člověka ztraceného v lhostejné existenci.

Výrazné tituly ovšem vydala i velká nakladatelství. V brněnském Hostu například sbírka povídek Teda Chianga Výdech. Komorní sci-fi příběhy, které se věnují především technologii a proměnám lidského myšlení, potažmo evoluci naší empatie. To dokazuje například novela Životní cyklus softwarových objektů. Teoreticky je věnována vývoji umělých inteligencí. Prakticky je o odpovědnosti – vychovatelů, rodičů, učitelů, ale i vynálezců. Umělé inteligence jsou zde v pozici štěňátek nadšeně nalezených pod vánočním stromečkem, a pak s lehkým srdcem v lednu vyvezených do lesa.

Nejčerstvější knihou, která mě donutila se skutečně zamyslet nad světem a sebou samým, je Podobenství o rozsévači Octavie E. Butlerové. Nepříjemné čtení z dystopických Spojených států, které podstupují celospolečenský rozklad, se bohužel stává tím aktuálnějším, čím je starší. V době prvního vydání přitom například N. K. Jemisinová, dnes několikanásobná držitelka ceny Hugo, románu vyčítala nereálnost a Butlerovou by raději viděla zpátky u příběhů o mimozemšťanech. Podobenství ukazuje důsledky neschopnosti vést dialog, růstu strachu, izolacionismu a nebezpečí hesel typu „great again“ – například i na tom, jak nepozorovaně, ale o to silněji se může znovu vynořit dluhové otroctví. Je to velmi sociální kniha, v určitém slova smyslu vystrašená, ale o to působivější, a také v naší společnosti, kde není možné racionálně vést dialog například o prekariátu a zakázkové ekonomice, se jedná o důležitou knihu. A určitě nabízí řadu ponaučení a popostrčení – jaké si z ní kdo vezme ponaučení nebo popostrčení, je ovšem samozřejmě ve hvězdách.

Já osobně jsem trochu zapochyboval o svém rozhodnutí koupit si za honoráře z Tvaru PlayStation místo kurzu přežití v přírodě. Ale nenechte se znervóznit, u nás je určitě všechno fajn a nic nám nehrozí. Ani rozklad společnosti, ani třeba… tornáda jako v Podobenství.