Hluboce se omlouváme Petru Onuferovi za to, že jsme ho v Tvaru 16/2020 (editorial, s. 2; Policajti nebo rošťáci, s. 8) nařkli z vědomé a záměrné spoluúčasti na podlé zákulisní akci, jejímž cílem bylo zkompromitovat literární cenu Tvárnice.

Petr Onufer je v tom zcela nevinně, neboť se stal obětí něčí nehorázné manipulace s jeho e-mailovou adresou. A my jsme bohužel byli příliš naivní, než abychom si dokázali představit, že by se někdo mohl k takové ubohosti snížit.

– redakce

***

Vážená redakce Tvaru,

nedá mi to, abych nereagoval na vaše texty z minulého čísla, v nichž jste vznesli nepěkná a nepravdivá obvinění na mou adresu. Mezitím jste je uvedli na pravou míru na Facebooku a na vašem webu a omluvili se mi za ně. Jsem za to rád, chtěl bych ale k vašemu úhlu pohledu přidat i ten svůj.

K celé věci jsem přišel jako Pilát do Kréda: když jsem se před třemi lety dozvěděl, že jsem mezi nominovanými na nově zřízenou cenu Tvárnice, mávl jsem nad tím rukou, i když se mi ten podnik dvakrát nezamlouval. Netušil jsem tehdy, že mě tahle liknavost přijde draho.

V listopadu 2019 mi z Tvaru napsali na soukromý e-mail, že mi děkují „za hlasování v ceně Tvárnice“ a že mám potvrdit svůj hlas. Nikam jsem nehlasoval, a tak mě zpráva zcela zmátla (napřed jsem ji dokonce považoval za nějaký zvlášť rafinovaný phishing a samozřejmě jsem své neexistující hlasování nepotvrzoval). Pak jsem si řekl, že to bude nějaký nepovedený žertík, a opět jsem to nechal být. Humor mě ovšem přešel, když podobný e-mail z Tvaru přišel týden nato mojí manželce a chvíli poté i jednomu mému příteli, slovutnému literárnímu vědci (netřeba už asi dodávat, že pro mě nehlasoval ani jeden z nich – a ani jeden z nich ono potvrzení neodkliknul). Týž problém mi pak nahlásili ještě další dva lidé. To už mě napadlo, jestli v tom nebude něco závažnějšího, ale v pracovním shonu jsem neměl ani čas, ani energii to nějak řešit. Mea culpa, měl jsem se tehdy aspoň ozvat redakci Tvaru. Zanedlouho z Tvaru napsali, že jsem Tvárnici za rok 2019 získal já. Opět jsem si říkal, jestli nejde o nějakou koordinovanou akci, neměl jsem ale pro takové podezření žádné důkazy, a tak jsem cenu jen zdvořile odmítl a měl za to, že tím bude věc uzavřena a já už od ní budu mít navždy pokoj. (Samozřejmě jsem se tehdy rozčileně vyptával po přátelích a známých, jestli nevědí, kdo by v tom mohl mít prsty, ale nic určitého jsem se nedozvěděl.)

O tři čtvrtě roku později se loňské Tvárnici coby vskutku žhavé aktualitě věnoval pořad Akcent na stanici Vltava, v němž jsem taky vystoupil, za okolností, jež jsou podobně trapné jako předchozí a následující dění v celé kauze: na Vltavu jsem byl pozván k povídání „o podobách (literární) kritiky“. Že bude řeč také o Tvárnici, jsem se dozvěděl těsně před natáčením a nenašel v sobě dost duchapřítomnosti, abych svou účast zrušil. Z natočeného rozhovoru byl pak použit jen zlomek věnovaný právě Tvárnici, další probíraná témata (současný stav české literární kritiky, kunderovská biografie Jana Nováka) padla za oběť střihu. Stejně tak mi nikdo neřekl, že budou v pořadu mluvit další lidé – tím méně, že jedním z nich bude pan Flaišman, s nímž bych si vzhledem k jeho prapodivnému angažmá v celé věci rozhodně v jednom pořadu vystupovat nepřál. Když jsem pak tu opičárnu slyšel ze záznamu, nebylo mi veselo – a opět, měl jsem to nějak řešit, minimálně o téhle své nepříjemné zkušenosti napsat někam na blog. Následovaly zmíněné texty v Tvaru, k nimž už se vracet nebudu, a jako příznačná coda bizarní prohlášení Jiřího Flaišmana na webu Kanon.

Co říct závěrem? Pro sebe z toho všeho vyvozuju banální poučení: člověk se má veřejně ozvat, když se mu něco nelíbí, byť se mu sebevíc nechce a byť se podnět k nelibosti zdá sebemalichernější – stejně si možná nakonec bude připadat jako pitomec, ale aspoň se s tím pokusil něco udělat. Tvar ať si vyvodí poučení, jaké uzná za vhodné. A původci celé věci by se měli stydět.

– Petr Onufer