Jak se to stane, že člověk spojí i svůj profesní život s knížkami? Rozum jste bral hlavně v devadesátkách, kdy lidé nové doby neměli na čtení čas, protože podnikali a cestovali, vysmívaným se stalo nevýdělečné humanitní vzdělání, o kultuře se mluvilo především v kontextu nekončících trablů s jeho financováním. Kultura se stala trpěným chudákem, co si na sebe ani nevydělá.

Já si nedovolím tvrdit, že bych bral rozum kdykoliv, natož v devadesátkách. Jejich úderem pro mě ale začalo pravé bradburyovsko-kingovské dětství. Osmdesátky si totiž nepamatuju, jen že jsem šokoval jednoho soudruha tím, že až vyrostu, chci být mladší princ, protože ten nic nemusí, nebojuje s draky ani jinými princi a dostane horu smaragdů (na těch jsem trval, v tu dobu jsem to měl jasně nastavené: čert vem princezny, ale smaragdy budou moje). A po roce 2000 už jsem měl takovou tu, no… pozdní pubertu, a pak vejšku a práci a vůbec nuda nuda šeď šeď.

Ale devadesátky… to byly bouřky s ozónem, vůně hojného jídla, pobíhání venku a bezpečí doma, předstírání, že na potoce stavíme přehradu – roky před tím, než jsem četl To… A k tomu všemu patřilo čtení a historie. To první hlavně díky babičce, která mi buď něco vyprávěla, nebo neustále četla Vinnetoua a pohádky, dokud jsem se nenaučil to dělat sám. A to druhé díky rodičům, kteří… ups… začali podnikat v cestovním ruchu. A jak jsem jezdil s nimi, tak jsem furt slýchal o láskách Přemysla Otakara II., o účesu na pancíř, o velkých bitvách, krásných zámcích… i ty smaragdy tam byly. Takže jsem vyrůstal v příbězích a postupně si k nim hledal vlastní přístup. Nějaký programový zájem o kulturu se ale nikdy nekonal. Dokonce jsem vždycky počítal s tím, že ať se děje co se děje, vždycky můžu dělat průvodce (to jsem se loni nasmál!).

Bral jsem to jako ideální práci, u které má člověk čas číst, co ho baví. Takové nutné zlo kvůli placení složenek, protože představa, že bych se živil jako středoškolský učitel, což mám vystudováno, byla směšná vždycky. Ale postupem času jsem začal dostávat peníze právě za to, co mě bavilo: první recenze, korektury, redakce. A dneska už to mám obráceně. Profesně se zabývám knihami a průvodcování je… občasný přivýdělek a důkaz, že svět je nádherně absurdní místo. Jak zjistíte, když vám pár hodin před akcí během rekonstrukce uherského povstání roku 1848 postřelí zadovkou druhého šoféra, což se tedy naposledy stalo snad při pravé bitvě u Hradce Králové, za zády vám na odpočívadle před Florencií hoří autobus a vy se vybavujete přes Google Translator v mobilu s dvěma nádherně oháklými, enormně šik a totálně zmatenými carabinieri…

Život je evidentně žánrová směs. Jak moc jsou vlastně žánry v post-postmoderní literatuře posedlé aluzemi, citacemi, pastišemi a dekonstrukcí kdečeho důležité? Před Listopadem například sci-fi poskytovala mnoha autorům určité útočiště před ideologizovaným psaním – smetla tento a podobné fenomény kulturní amerikanizace, která tu po revoluci také propukla naplno?

Chybí mi odstup, ale třeba zrovna ve fantastice je ta amerikanizace pro mou generaci narozenou v osmdesátých letech spíš mýtus. Jistě, po roce ’89 začala vycházet celá řada titulů právě americké provenience, ale mně chybí ta ostrá hranice před a potom. Naopak si uvědomuju, že jsem mohl číst cokoliv, a pokud mě něco převálcovalo, tak to bylo objevení žánru fantasy (a až po něm sci-fi), bez ohledu na zemi původu. V roce 1992 jsem udělal zásadní životní rozhodnutí a místo do hodiny akordeonu jsem šel do jediného knihkupectví ve městě, které bylo zároveň videopůjčovnou a krámem s kazetami a elpíčky v jednom, a tam jsem si za kapesné původně určené na svačiny koupil ne novou mayovku, ale fialovou knížečku Říše fantasy. Díky ní jsem poprvé četl Tolkiena, Howarda, ale i Morressyho a především Raye Aldridge a jeho Ocelovou smečku – povídku, u které jsem poprvé brečel. Jen o chvilku později přišly první zaklínačské povídky A. Sapkowského.

Abych to shrnul, přišel jsem k bohatě prostřenému stolu, kde byla Amerika hodně znát, ale byla organicky doplněná o Sapkowského, Pratchettovu Zeměplochu… a jen o pár let později dodali dezert Holdstock a Gaiman. Nakonec u nás je ve sci-fi a fantasy hodně znát spíš britská škola než ta americká, ještě s příchutí hongkongských akčních opusů a pod monstrózním vlivem Sapkowského. Stačí se podívat na styl lidí, kteří začali publikovat v devadesátkách nebo na jejich konci. Navíc v devadesátých letech na poli čistě brakovém vládly krom Howardových epigonů dva nekonečné francouzské sci-fi seriály: Mark Stone – Kapitán Služby pro dohled nad primitivními planetami, ke kterému později vznikla i řada pokračování napsaných českými autory, a Ledová společnost nebo německé sešitové legendy jako Perry Rhodan. Takže na poli fantastiky je ta amerikanizace spíš mýtus. Nebavím se pochopitelně o číslech, amerického braku tu vycházely tuny.

Nakonec ale obstojí asi jen ten Howard se svým Barbarem Conanem, který se ale u nás šířil už v osmdesátých letech. A i toho nám rychle přefiltroval Sapkowski (který ho nenáviděl) a Pratchett (který postavou barbara Cohena definitivně zabil možnost, že by dnes bral nové conanovky kdokoliv vážně). Celá devadesátá léta byla spíš tavicí kotlík. Je třeba si uvědomit, že jsme ve stejný čas získali jak Conana, tak Moorcockova Elrika, který byl jeho antitezí, ale pro nás to byla prostě hrdinská fantasy.

Ten historický kontext žánrového vývoje si u nás osvojujeme až zpětně – a vznikají díky tomu bizarní, ale kouzelné žánrové hybridy typu Ken Wood. Toho údajně J. W. Procházka napsal na základě přednášky Ondřeje Neffa o Conanovi. A přitom stvořil něco, co je z hlediska hrdinské fantasy dokonalý průnik avantgardy a pulpu ve stylu Flashe Gordona. Stejně jako se zbavujeme jen zvolna představy, že Dragonlance je skvělá tolkienovská fantasy. Ne, není, je to derivát, ve kterém jsou konzervovaná všechna klišé od barbarského válečníka po fetiš draků dělených podle barev. Tímto způsobem postmoderna žánry spíše rozvíjí, než že by je rozkládala. Nebo nám dává nástroje, jak je konečně adekvátně zpracovat.

Stará poučka říká, že není blbý text, jen blbé otázky, které mu klademe.

Na žánrové literatuře mě taky odjakživa fascinuje do jisté míry výlučná komunita víceméně zasvěcených čtenářů.

Ano, existence fandomu je určující. Sekta lidí žijících ve stínech, kteří věří v to, že jediné, co je lepší než číst sci-fi a fantasy, je povídat si o nich s dalšími nadšenci. A tahle víra vedla k úžasným věcem už v osmdesátých letech. A nakonec i já, kluk z malého města, kde žánry snad ani nikdo jiný nečetl, jsem se o všem podstatném dění dovídal díky Ikarii. Tenhle časopis nemůže být nikdy dostatečně vynachválen. Nejde jen o to, že jsem díky recenzím začal už na základce vyhledávat knihy s předmluvami a doslovy bez ohledu na žánr, ale i o vhledy do světa literární teorie, které publicisticky zprostředkoval díky Ivanu Adamovičovi. Miluju Tolkiena, ale zároveň nedám dopustit na článek Michaela Moorcocka, kde označuje pana profesora za klerofašistu. A s trochou nadsázky, právě díky Ikarii a jejímu představení queer konceptu vím, že o homosexuálech se nemusí mluvit jen jako o buznách. Mám podezření, že na své základce jsem byl dlouho jediné děcko s tímto poznatkem.

Lidi dodnes rádi zdůrazňují, že sci-fi a fantasy je brak, že tam vznikají nehorázné blbosti. No, vznikají, jako všude. Ale také je to neuvěřitelně otevřené prostředí, kde třeba v knihách Lynn Flewellingové dva homosexuálové nakopali Temného pána dlouho před Zkrocenou horou. O tom, že všechno, co potřebujete vědět o rasismu a předsudcích, načerpáte z Pratchetta, ani nemluvě. Tahle představa o tolerantních žánrech a jejich příjemcích už dnes samozřejmě neobstojí, ale pro mě byla určující a pořád to beru tak, že dokud nikoho nepohoršovaly sexuální scény a počet pohlaví v Imajice Cliva Barkera, byl svět ještě v pořádku.

Každopádně žánrová literatura obecně je universalistická a schopná načerpat inspiraci ze všeho možného. Takhle je dobré k ní přistupovat, protože se člověk naučí dobře pracovat se zdroji, filiacemi, kontextem… a ještě se u toho skvěle baví.

Nakonec ale i fandom je zmítán souboji konzervativnějších čtenářů, řekněme vyznavačů bílých mužů s meči nebo v létajících strojích, s postoji generace „woke culture“, která si všímá řady předsudečných schematizací i v žánrech. Neprobíhá tedy i zde nějaká paradigmatická revoluce?

Kniha Evropa před zrcadlem španělského historika Josepa Fontany tvrdí, že evropská identita byla vždy vytvářena vymezováním se vůči Jiným. Rád bych věřil, že literatura a fantastika zvlášť jsou naopak vedeny poznáváním Jiného. Nebo alespoň nás samotných v kontaktu s Jiným. Ve fantastice – sci-fi i fantasy – považujete za normální, že se setkáváte s bytostmi různých tvarů, schopností, barev, skupenství, pohlaví, orientace… Takže teoreticky by čtenáři a autoři těchto žánrů měli být tolerantní a liberální. Teoreticky. V oněch devadesátkách se zdálo, že to tak minimálně u nás je. Jenže to bylo tím, že prakticky všichni – autoři, čtenáři i nakladatelé – sdíleli étos konce komunismu a spousta liberálních postojů byla prostě klišé, jak ukazuje třeba nástup protiimigrantské rétoriky u některých autorů, kteří se zdáli ještě před pár lety být zastánci diverzity a odmítači násilného řešení problémů s Jinými.

Dnes už víme, že i my máme své staré bílé muže křičící (nejen) na mraky, hudrující, že se do jejich světa cpe sluníčkářská propaganda, multikulti a kdesi cosi. Což jen ukazuje, jak moc nám chybí těch čtyřicet let kontaktu se západním prostředím včetně žánrových debat. Víme, že Moorcock nesnášel Tolkiena a že na jeho nenávist navázal i China Miéville. Víme, že někteří autoři podporovali válku ve Vietnamu a jiní ne. Ale jsou to jen zlomky, pořád si odmítáme přiznat, že politika, ideologie a společenská i emancipační agenda byly i v žánrové literatuře odnepaměti. Leda tak trekkies (fanoušci Star Treku, pozn. EK), se svou pýchou na polibek kapitána Kirka a poručice Uhury, to mají nějaké zažité. Jinak se náš fandom občas zmůže na nějakou pseudodebatu o feminismu, nějaké to křísení obrozenecké rétoriky a samozřejmě na výsměch a nadávání jakémukoliv vtělení (ne)slavné Akademie SFFH, tedy „Akademie science fiction, fantasy a hororu“. Je to paradox, ale ta „revoluce“ je více reflektována mimo fandomové struktury díky lidem, jako jsou třeba Antonín Tesař nebo Matěj Metelec. A třeba i váš kolega Zdeněk Staszek, redaktor webového H7O, mi dal prostor psát o několika aktuálních zahraničních „kauzách“: například o sporu o odkaz Johna W. Campbella, což byl slavný a vlivný editor a taky evidentní slušně řečeno zmrd, který (de)formoval fantastiku právě v duchu vznešeného úsilí bílého muže o kolonizaci vesmíru.

Sám za sebe jako fanoušek zase sleduju debaty kolem adaptace ságy Kolo času a argumenty pro i proti obsazování herců a hereček různé barvy pleti. A je fascinující, jak dlouhou historii podobné spory mají. Hodně mě zaujala třeba pozornost věnovaná setrvačnosti zobrazování postav na obálkách fantastiky jako bílých, přestože to třeba nemá žádnou oporu v textu, prostě proto, že většina lidí, kteří o obálkách rozhodují, je bílých a v podstatě podprahově, dost možná často i nevědomě retušují vše, co automaticky nezapadá do jejich každodennosti. Už Le Guinová blahé paměti by mohla vyprávět, jak málo lidí postřehlo, že v jejím Čaroději Zeměmoří nejsou běloši. A pak je tu až děsivá množina lidí, kteří odmítají jakoukoliv empatii nebo pokus o ni, jak ukazují nenávistné komentáře na adresu seriálu Lovecraftova země (protože knihu u nás bohužel skoro nikdo nečetl), který zajímavě přepisuje „žánrovou“ historii barevných hrdinů i čtenářů, nebo na adresu v zahraničí oceňované trilogie N. K. Jemisinové Zlomená země o křivdách a institucionalizaci násilí a otrokářského myšlení.

Na druhou stranu u nás dorůstá nová generace a v ní jsou některá hodně zajímavá jména, která mají ten liberální – nebo přinejmenším antikokotovský – postoj v krvi. Jakkoliv jsem třeba čtenářsky fanoušek jiných podob fantastiky, enormně oceňuju škatulku „young adult“. Popularita těchhle knih ukazuje, že u mladého publika se jedná o otázky, které je zajímají a baví. A knihy jako Meta Pavla Bareše zase ukazují, že máme autory, kteří s tím umí pracovat, aby to nevyznělo lacině. Ale moc bych nespoléhal na to, že staré předsudky (nebo spíše mentální pohodlí) „vymřou“. Jak říkal strojvedoucí židovskému cestujícímu za protektorátu: jsme na tom dobře, vašnosti, dokonce hodně dobře, ale tak dobře, abyste jel prvním vagonem, tak to teda ještě ne.

Byla tu řeč o tom, že knihy jsou dnes vaší obživou. Jak vnímáte ekonomickou stránku existence v literárním provozu?

Pár let jsem dělal na faktury a dohody a to bylo psychicky zničující. Dělání knih prostě není žádná romantika nebo koníček, ale pitomý příklad toho, že „struggle is real“, a pokud máte smůlu, tak peníze, respektive neustálá finanční nejistota nakonec definují všechno vaše konání. Bůh proto ochraňuj každého nakladatele a médium, kteří platí včas. Schválně neříkám „dost“, ale „včas“.

Jako zaměstnanec mám nyní pokryté složenky, ale upřímně: abych si mohl vyskakovat a zaplatit svému kocourovi kvalitní krmivo, veterináře nebo hračky, dělám na poloviční úvazek ještě zástupce šéfredaktora časopisu Pevnost (šéfredaktor mimochodem nedávno pracovně přesídlil do Temelína, takže je super, když mi o půlnoci volá a vyděšeným šeptem mi sděluje, že máme vážný problém…). Ve volném čase pak rediguji cizí texty nebo třeba sestavuji antologie. A někdy mám tak kolem třetí ranní pocit, že recenze píšu stejně hlavně proto, že kdybych četl svoje oblíbené knihy zadarmo, tak neomluvitelně šidím rodinu.

Schválně, pokud nejste někde v nějakém periodiku zaměstnaný, jak se chcete uživit psaním o literatuře? Vždyť honoráře se pohybují od čtyř stovek za recenzi po třeba tři tisíce za větší článek nebo rozhovor… Kolik textů by člověk musel měsíčně vyprodukovat? Deset? Patnáct? Jenže kdy pořádně načíst deset knih nebo nastudovat materiály – a opět mnohdy načíst knihy – k rozhovoru? A to se nebavíme o tom, že tu ani není tolik mediálního prostoru, kde by se to dalo všechno publikovat.

A když už jsme u peněz, jak vnímáte systém státní podpory literatury, kde se granty na původní českou tvorbu rozdělují například i podle kritéria nekomerčnosti – a tudíž daleko vyšší šanci získat státní podporu má nekonzistentní blábol než dějově propracovaná sci-fi, jež by snad mohla už v zárodku hrozit komerčním úspěchem? Podobné je to i s podporou časopisů, kde žánrový znamená komerční.

Tak lidi spojené s fantastikou asi dlouhodobě ani nenapadlo, že by granty zkusili. Myslím, že je to taková hrdost „my jsme jiní a nepotřebujeme vás“. Ale určitě to má dopad na to, že v podstatě neexistuje evoluce žánrové publicistiky, která se drží zuby nehty své amatérskosti… Naprostá většina mladých, kteří by mohli nějak kultivovat diskurz, se recenzím věnuje jen ve volném čase na vejšce před zkouškovým… a pak dostanou diplom a jdou dělat marketing.

Nejsem ekonom, takže nemám recept na řešení, ale je jasné, že většina profesí navázaná na literaturu bez ohledu na žánr jede po hraně propasti, nad kterou ji drží jen láska k oboru. Třeba iniciativa Tváře překladu, která se snaží bojovat za férové podmínky pro překladatele, je jednou z možných cest – náprava splatností a výše odměn, ale i uvádění jména překladatelů na webech obchodů jsou konkrétní věci, které lze tlakem změnit. Jenže to je jen jedna profese z mnoha.

Zároveň tu není mnoho prostoru pro reflexi literatury a kultury. Ani deníky nebo kvalitní společenské týdeníky stále nenacházejí uspokojivou podobu kulturní publicistiky, čest výjimkám, jakými jsou třeba Deník N nebo Salon Práva, jakkoliv si dovedu představit, že ty rubriky budou dvoj- či trojnásobné. Kupodivu je asi čtenářsky (nebo spíš pisatelsky?) atraktivnější osmistý padesátý devátý komentář ke každému prezidentskému jedovému pšouku než o tom, co se děje nebo neděje v literatuře… Mezitím sociální sítě vygenerovaly zástup bookloverů, knižních influencerů apod., kategorii lidí rekrutujících se převážně z marketingových oddělení nakladatelství. Možná se jim daří udělat z literatury zase trochu cool snobárnu (myšleno v dobrém), ale vystačíme s tím? Nebude nám chybět snad někdy trochu akademický, ale analytičtější a poučený vhled?

Někdy kolem roku 2002 existoval projekt Ramax, časopis narvaný recenzemi na fantastiku a ničím jiným. S tím, že jeden titul tam měl libovolný počet ohlasů, podle toho, kolik přispěvatelů zaujal. Pro mě to bylo naprosto dokonalé, ale evidentně bylo stejně naladěných čtenářů málo, protože projekt záhy skončil. Bohužel kulturní rubriky jsou obecně bity, ale zase různé „kmeny“ generují díky internetu zajímavé možnosti, třebas krátkodobé.

Jeden čas jsem zásoboval recenzemi komiksů a filmů web, který byl primárně zaměřený na techno (a sem tam metal). Vůbec první zakázku (tehdy ne za peníze, ale za vypálení kompletního Star Treku) jsem dostal od spolužáka na vysoké, který vydával elektronický magazín. Byla okolo toho tehdy krásně obskurní komunita „magerů“. Někteří se zbláznili, jiní odjeli studovat do Vatikánu, někteří zdegenerovali v manažery, ale vzpomínky zůstaly.

Pak jsem se dlouho pohyboval okolo amatérských webů o fantastice, přičemž některé existují dodnes a mají dvacetiletou tradici, ba i antologii na svou počest. Takže já pořád věřím, že zájem je. Jak říkám: je skvělé sdílet s někým názory. A vyvíjet se. Proto se mi líbí třeba Nezletilí kritici. Proč se smát mladým, že napsali blbost? Tím jsme si prošli všichni. Pracujme s nimi. Tchyně zase vede malou knihovnu a je radost se s ní bavit nejen o konkrétních knihách (jakkoliv to není akademické), ale i o čtenářích a o tom, jak a co vnímá jako trendy, protože tím prostě žije. Takže klidně ať někdo založí Seniorní kritiky.

Problém spíš je, že vítězí představa, že recenze má být krátká, protože svět je rychlý. Bla bla bla. Proč bych měl ztrácet svůj čas čtením něčeho, co má dva odstavečky? Právě proto, že je svět rychlý, chci věnovat čas něčemu, co za to stojí.

Co se týče těch „novot“ a „influencerů“, mám pocit, že poslední úspěšný knižní influencer byl Koniáš. Anebo Šalda. Aby bylo jasno, já proti influencerům nic nemám. Dokonce pár takových sleduji, ale nikdy mě zatím nepřesvědčili, abych si nějakou knihu koupil. Jejich role je spíš v tom, že už se lidi nestydí za čtení, není to už obskurní činnost společenských vyděděnců. Třeba díky nim nějaký jakože kluk neřekne svý jakože holce, proč že sakra čte za chůze (jako se stalo v Mlíkaři A. Burnsové).

Příznačnou „událostí“ na poli literární kritiky byla smršť recenzí na Novákova Kunderu. K literární biografii se najednou vyjadřovali publicisté, kteří kritiky ani recenze běžně nepíšou, protože ten ahistoricky zpolitizovaný životopis Milana Kundery najednou vyprovokoval zájem o knihu, která se stala především záminkou ke společensko-politické reflexi současnosti. Říká ten případ něco o vztahu společnosti–publicistiky–literatury? Kde je vlastně porušen komunikační kanál? Jsou čtenáři nekulturní? Nebo literáti píšou nezajímavě a o nezajímavých věcech? Nebo všechno kolabuje kvůli médiím, pro které se kulturní publicistika stala zbytnou?

Víte, že já ten životopis ještě nečetl? Jen ty ohlasy, včetně vašeho textu. A získal jsem pocit, že čtením té knihy bych ztratil čas. Ale ta debata byla přesto skvělá!

Líbí se mi myšlenka, že knihy by v nás měly vyvolat lásku nebo nenávist. Možná tohle současnému psaní o kultuře chybí – minimálně v literatuře. Nedostatek textů, které vyvolají emoce. Tím neříkám, že mají být podbízivé nebo za každou cenu útočně negativní. Ale ať mají šmrnc, duši, osobnost. Osobně jsem proto moc rád psal nekrology, to je hořkosladkej, ale supr žánr, protože tam je ten váš vztah s něčím konkrétním a nemusíte se za něj stydět. Samozřejmě, zase narážíme na problematiku peněz… na nějakou osobnost si mohl hrát zmíněný Šalda, my většinou musíme vytvářet „obsah“. A ten bohužel čtenáře moc nepřitáhne, takže proč na kulturní rubriku uvolňovat peníze? Bludný kruh. Když se někdo objeví, je to v podstatě systému navzdory.

Pro mě je zajímavé sledovat třeba debaty kolem nové podoby CSFD. To je platforma, kde narazíte na výkřiky do tmy i erudované texty od amatérů i profesionálů (účty tam má řada kritiků nastoupivších po roce 2000), kteří berou své tamní komentáře třeba jako základ poznámek pro pozdější analytický text. Něco podobného literatuře chybí. A není to v tom, že CSFD má galerie a trailery. I knihy přece mohou mít doplňkové materiály jako ukázky, proma, vývoj obálek a ilustrací. Ale ten hlavní problém je, že například na Databázi knih nemáte koho sledovat, nebo aspoň já o nikom nevím. Je to pole, které zajímaví, podnětní lidé úplně ignorují nebo se v případě mladší generace vyskytují na Goodreads, čímž se dostávám k dalšímu plus těchhle projektů: udržujete se v kontaktu se zahraničím.

Samozřejmě, že i CSFD má svoje problémy a zrůdy, ale to každý dost velký projekt. Možná, jakkoliv jsem výše hudroval na tu mantru „stručnosti“, se psaní o literatuře pořád zbytečně uzavírá do klasických formátů recenze definovaných tiskovou stranou v médiu posléze prodávaném na dvou místech v zemi vždy první čtvrtek po úplňku. To si pak ty influencery a influencerky zasloužíme.

Mimochodem máte účet na Databázi knih? Začal bych sledovat.

To tedy nemám, s odkazem na výše řečené: ve svém věku zadarmo už ani znak, to jdu raději na procházku. A platí to oboustranně – jistě, influencery lze sledovat kdekoliv a „zdarma“, čemuž ten jejich obsah ale odpovídá. Kdo chce víc, musí zkrátka ekonomicky hazardovat s předplatným tradičního média. Pokud tedy nechce první čtvrtek po úplňku běžet s tajným heslem do elfy respektovaného knihkupectví ve Stínadlech. Nebo kde všude dnes sledovat dobrou kulturní publicistiku? Podcasty? Blogy?

Život je jinde! A všude. Já si vyhledávám oblíbence napříč médii a formáty. Jako čtenář mám nejraději formát doslovu, takže apeluju na všechny nakladatele: zadávejte je!

Ve fantastice se mi líbí třeba portál provozovaný nakladatelstvím Tor, kde vycházejí skvělé články (nedávno třeba k traumatu a vytěsňování v Kingově To), ale také tam dělají něco, co pořád u nás hodně chybí: budování vztahu k textům. Pravidelné seriály připomínající epizodu po epizodě seriály nebo kapitolu po kapitole knihy. V tomhle ale uznávám, že má třeba fantasy výhodu. Pokud čtete nějakou fantasy ságu třeba pět let (a existují série, které vycházejí i desítky let – ve formě samostatných příběhů i opulentních ság), tak prostě máte k těm postavám a světu jiný vztah, než když nárazově přečtete třeba Tučkovou. U nás v tomhle ohledu odváděl skvělou práci Martin Šust na webových stránkách časopisu XB-1.

Obecně je nejdůležitější vzbuzovat lásku ke čtení (sledování filmů, návštěvám divadla, výstav). Sebezávažnější a sebelíp zpracované téma je nanic, když nemáte publikum, které číst chce. A tedy ano: většinu české produkce se mi číst nechce.

A když se odkážu na vaši cenu Tvárnice, existuje recept na dobrou kritiku?

Kdybych tohle věděl, hned by bylo na světě líp. I když bych si to třeba v rámci kritického darwinismu nechal pro sebe a podělil se maximálně s lidmi, co mají kočky. Každopádně ale pomůže dobrý editor, což souvisí s tou „tvorbou obsahu“ – někdo prostě vezme, cokoliv napíšete, zatímco jiný si s tím dá ještě práci.

Ale můžu se podělit, kdy jsem se dotkl svatého grálu. Před pár lety jsem napsal pro Zdeňka Staszka komentář o toxickém prostředí v komiksové komunitě a dodnes jsem na jedné facebookové stránce ztělesněním nelidského monstra – a jako takový jsem se v podstatě stal součástí identity jejích uživatelů. Kdyby mě neměli, jejich život by byl úplně prázdný. I když je fakt, že když o mně psali, že mám vztah s jedním knižním redaktorem, tak se to mé ženy hrozně dotklo, proč musím mít já ty nejhezčí kluky. Takže jsem na sebe musel jako správný hospodyněk začít dbát i v téhle oblasti.

Už nějakou dobu mám pocit, že tři ze čtyř literárních recenzentů mají kočku. A ano, někteří se i stali nelidskými monstry.

Kočky mají prostě vkus, proto si nás vybírají. A teoreticky to platí i opačně… Ale je to zajímavá filosofická otázka: je možné se kriticky, opravdu upřímně shodnout s někým, kdo má psa? Jak se liší kritika kočičích lidí od psích, o papouščích nemluvě?