kauer
Jiří Karásek ze Lvovic
Rozhovor s Alešem Kauerem

Po dobrém umělci by nemělo zůstat jen dílo, ale i energie

Ptá se Svatava Antošová

Ekologie dnes musí být na prvním místě. Zisk nás nespasí, když chceme na této planetě žít, nikoli jen přežívat.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 14/2021

Pane Kauere, ještě pořád vám připadají beatnici „moc ukecaní“, jak jste se vyjádřil v roce 2012 v rozhovoru publikovaném na webu protisedi.cz, nebo se to s postupem času změnilo?

Poezie beatniků je přímá, nebo spíš rozvolněnější, méně intelektuální a na její popový lesk se chytilo hodně mladých lidí. Mám s tím osobní zkušenost. Dnes bych to takto rozhodně neformuloval. A hlavně ono to o tom vůbec není. Pokud se chcete široce nadechnout, máte co říct a tušíte jak, tak je vše v pořádku.

A potom mě fascinuje, jak dokázali vrátit poezii mezi lidi. Dnes, kdy je téměř vše dostupné na YouTube, často poslouchám Allena Ginsberga. Úžasná je třeba performance s Paulem McCartneym – A Ballad of American Skeletons. Allenovi tady bylo skoro sedmdesát let, a jak to s ním šije! Důkaz, že smysl pro rytmus s věkem nemizí.

Viděla jsem vás na ČT art číst báseň „Palette Color“, kterou lze vnímat jako parafrázi na Ginsbergovu báseň „Kvílení“ či jako hold autorovi, byť v ní de facto píšete o své matce, a název Kvílení nese také literárně-hudební festival, který už několik let pořádáte v Jihlavě… Podle mě máte k beatnikům možná blíž, než jste ochoten si připustit. Mýlím se?

Beatnikům jsem paradoxně propadl až později. A došel jsem k nim oklikou přes hudbu. Přes Patti Smithovou, Boba Dylana, Lou Reeda… V Divadelním klubu v Jihlavě jsem zorganizoval už asi pět večerů s beatnickou poezií. První tři večery byly doslova natřískané studenty z gymnázia. Z textů beatniků interpretovaných mladými lidmi šla velmi silná energie. Snadno tomu propadnete. Chtěl jsem tu energii přenést do vnějšího prostoru. Chtěl jsem, aby poezie byla slyšet z centra města. Když tady mohou dvakrát do roka vyřvávat kolotoče, proč by jednou nemohla „kvílet“ poezie? A to se mi snad povedlo. Vystřídalo se tady už tolik básníků, prakticky se z toho stal největší literární festival na Vysočině. Přestože je velmi skromně navštěvován. Letos 20. srpna proběhl již pátý ročník.

Ale zpět k otázce. Mám rád především méně známého Roberta Duncana, který je k beatnikům řazen, ač je jeho poezie silně intelektuální. U nás vyšla jediná jeho sbírka nazvaná Potrava pro požár (Mladá fronta, 1969) v úžasném překladu Stanislava Mareše.

Jak se vám coby nonkonformní osobnosti v Jihlavě žije? Musíte asi dost trčet…

V Jihlavě se pohybuji mezi svými. Vnímám se jako součást Horáckého divadla. V současné době dělám v divadle grafika „home office“, byť externě. Ale i předtím jsem zde organizoval řadu projektů. Mám tu Blueroom Gallery, kde nabízím prostor výtvarníkům. Na konkrétní výstavu navážeme většinou nějakým happeningem nebo promítáním filmu, který se odehraje v přilehlém Divadelním klubu. Tady se potkáváme, mluvíme, čteme, vystavujeme, hrajeme. Faktem je, že se točí stále dokola pár stejných lidí. Tím chci říct, že prakticky nevnímám, zdali trčím, nebo ne. Jsem mezi samými umělci a tam asi trčíme všichni. Ale tuším, na co se ptáte. Na loňském Kvílení jsme rozbalili duhovou vlajku hned vedle sochy Gustava Mahlera. Byl jsem ostražitý, co se stane, jak to zdejší okolí přijme. Vše naštěstí proběhlo v poklidu. Snad jen jediné auto přibrzdilo, nějací sekuriťáci, svalnatí muži stáhli okénko a křičeli něco o buzerantech. Nás tam ale bylo víc.

Jihlava je taková jakoby normalizovaná. Je-li tu něco provokativního, tak je to Mezinárodní festival dokumentárních filmů. Ten je na tomto principu vyloženě postaven. Ale to je projekt na evropské úrovni. Jinak nic. Nechci se chlubit, ale naše Kvílení je v tomto poměrně hodně progresivní. Na plakátech máme podporu projektu Jsme fér, loni nás mediálně podpořili Extinction Rebellion nebo Deník Referendum.

Narážíte nebo jste narážel při svých aktivitách na tzv. českou malost?

Otázkou je, co myslíte českou malostí. V Jihlavě existuje takový fenomén, který jsem ani předtím v Šumperku nezaznamenal – snad proto, že Šumperk je na Moravě. V pátek odpoledne velký počet jihlavských obyvatel odjíždí na chalupy a vrací se v neděli večer. Ale to snad ani není malost. Každopádně vám v Jihlavě na akci přijde víc lidí třeba ve čtvrtek. Minimálně to poukazuje na nějakou lhostejnost.

Neuvěřitelná a svým způsobem směšná je i zdejší „ospalost“. Zkusím to ilustrovat na jednom happeningu, který jsme uskutečnili v roce 2018. Náměstí v Jihlavě je jedno z největších v Evropě, ale jeho spodní část slouží výhradně jako parkoviště aut. Přišlo nám to nehorázné, chtěli jsme na to vedení města a spoluobčany upozornit. A tak jsme rozvěsili kolem parkoviště typické trojúhelníkovité praporky, které mívají autobazary, dále několik velkých billboardů a nazvali to Autobizár. Manifest zněl nějak takto:

Žádáme zastupitele města, aby se zasadili o změnu dolního náměstí, po kterém se projde snad každý turista, co do Jihlavy zavítá. Je snadné si představit, jak lze architektonický odkaz předků využít ke spokojenosti domácích i turistů, kteří nepřijíždějí proto, aby si prohlíželi náš vozový park. Přejeme si, aby na Masarykově náměstí, jednom z nejstarších míst v Jihlavě, žili lidé. Žádáme odpovědné představitele města, aby se zasadili o aktivaci záchytných parkovišť u vstupů do města Jihlavy a o posílení MHD spojů.

Mysleli jsme si, že nestihneme nainstalovat ani dvě řady praporků, že nás policie chytí hned u prvního činu, neboť náměstí je prolezlé kamerami. Ale kdepak. Oni nás „to nechali“ celé nainstalovat, natočit, posedět, vysvětlit lidem okolnosti, podepsat petici… Panika se strhla zhruba za půl hodiny od instalace. Křičel vrchní policajt, křičel primátor, jeden druhého si zvali na kobereček, ale parkoviště tam je dosud. Pokuty jsme nedostali. Dnes máme na radnici nové vedení a všechno postupuje, otevírá se, vnímáme se, komunikujeme… Uvidíme. Vše se zdá být na dobré cestě. Ale jde to hrozně pomalu.

Tou „českou malostí“ jsem myslela spíš takovou tu hospodskou zlobu ve stylu: Nemám žádné vzdělání, nikde jsem nebyl, nic pořádně neumím, ale všechno vím nejlíp – a nějací umělci, nedejbože homosexuálové, kteří žijí z mých daní, akorát roupama nevědí, co dělat. Na tohle jste nikdy nenarazil?

Vím tady o dvou hospodách, které jsou latentně rasistické. Poznáte to už při vstupu, přestože se na vás servírka usmívá, přestože si všichni vyholení svalnatí muži hledí svého piva nebo televize, tak to pnutí cítíte. Jednoduše tam nechodím.

Měl jste někdy chuť zkusit žít v nějaké metropoli, třeba i v zahraničí? Co vás drží na Vysočině?

Foto Zdeněk Stejskal

Chviličku.
Načítá se.
  • Aleš Kauer

    (1974)   je výtvarník, básník, performer, zakladatel bibliofilského nakladatelství Adolescent, několika avantgardních hudebních projektů, organizátor kulturních akcí a literárně-hudebního festivalu Kvílení. Graficky a výtvarně doprovodil mnoho knih a časopisů. Od roku 2002 žil ...
    Profil
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Jiří Karásek ze Lvovic
    Aleš Kauer

    Slunce a vášeň a vichr!

    Karásek byl za své básně dokonce souzen, byl nucen je obhajovat a hrozilo mu, že přijde o své místo poštovního úředníka, což mu značně komplikovalo životní situaci.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 14/2021
  • Nad knihou
    Karel Hvížďala, Jiří Přibáň

    O viru absolutní moci

    Reflektuje Svatava Antošová

    Sečteno podtrženo: Potřebujeme nějakou novou renesanční revoluci.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 14/2021
  • Mezi uměním a pornem
    Anketa s Alžbětou Stančákovou, Zbyňkem Fišerem, Elsou Aids, Romanem Krištofem, Karlem Škrabalem, Bořkem Mezníkem, Vítem Kremličkou, Františkem Dryjem, Zuzanou Lazarovou, Adamem Borzičem, Olgou Stehlíkovou, Janou Orlovou, Kamilem Bouškou, Tomášem Míkou, Annou Beatou Háblovou, Viktorií Rybákovou, Svatavou Antošovou, Petrou Strou a Ondřejem Hanusem

    To nejsou prázdné řeči, ale nádherná, vlhká pravda

    Ptá se Milan Ohnisko

    K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 13/2021
  • 02_rozhovor
    Rozhovor s Annou Luňákovou

    Poezie vytváří červí díru pro myšlenku

    Ptají se Adam Borzič a Svatava Antošová

    Poezie umožňuje vytvořit něco jako červí díru pro myšlenku – umožňuje nechat ji proklouznout do kontextu, ve kterém zasvítí prudčeji a rychleji.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2021