06_nekrolog
Nekrolog za Jiřinu Šiklovou

Hlas, který náhle utichl. Jiřina Šiklová (17. 6. 1935 – 22. 5. 2021)

Vzpomíná Svatava Antošová

„A víte, že ty vaše otázky nebyly tak úplně blbý?“ řekla, když jsme s rozhovorem končily. V očích měla zvláštní světýlka, která signalizovala spokojenost, snad i naplnění.

Drobná publicistika – Nekrolog
Z čísla 12/2021

 

Jděte do háje s těma vašima pitomejma otázkama! To i hajzlbába na hlaváku by se zmohla na lepší!

Takhle začal náš rozhovor pro Tvar v roce 2012 v jejím prostorném bytě v Klimentské ulici, sotva jsem se zkusila ptát. Utrhla se na mě tak pobouřeně, že i můj diktafon se leknutím zastavil. Na pár vteřin se mezi námi rozhostilo napjaté ticho a mně hlavou prolétla myšlenka, že by snad bylo lepší zvednout se a odejít, nelámat nic přes koleno. Stává se, že některý rozhovor se prostě nepovede – jenže tomuhle to hrozilo, aniž se uskutečnil. Uhnula jsem někam nazdařbůh očima a zabodla je do jakýchsi novin, ledabyle pohozených na lenošce. Když jsem zaostřila, rozpoznala jsem titulek článku „S Jiřinou pod jednou peřinou“, titulek poněkud bulvární. Moje adeptka na rozhovor ten pohled zachytila a okamžitě přesměrovala své pobouření ze mě a mých otázek na obsah článku. V novinách teď prý píšou samé kraviny. Pak mi zničehonic nabídla bonbon a s potutelným úsměvem utrousila:

No tak se ptejte, no…

V té době jsme se s Jiřinou Šiklovou znaly už řadu let, byť nijak důvěrně. Potkávaly jsme se v knihovně Gender Studies, na různých kulturních akcích či debatách o feminismu. Zvlášť dobře se pamatuji, jak někdy koncem devadesátých let přijala pozvání i na jeden z ročníků festivalu lesbické kultury Aprilfest; nesmírně mě tehdy zaujala její přednáška, kterou podbarvovala břitkou analýzou filmu Nikity Michalkova Lazebník sibiřský (1998), přičemž věhlasnému ruskému režisérovi dávala co proto. A v paměti mi utkvěl i velmi zajímavý dokument České televize z roku 2015 nazvaný LSD Made in ČSSR, který byl svědectvím o pokusech Stanislava Grofa s LSD v šedesátých letech. Tyto pokusy byly posvěceny mocí vládnoucí v tehdejším socialistickém Československu, neboť její represivní složky si od používání LSD zejména při výsleších mnohé slibovaly. O svých zkušenostech s kyselinou lysergovou v něm hovořily různé významné osobnosti – psycholog Jan Srnec, mim Boris Hybner, herec Petr Oliva, surrealista Roman Erben, malíř Jiří Anderle či patafyzik Ivo Medek Kopaninský. Koho by mě nenapadlo mezi nimi hledat, byla Jiřina Šiklová. Nejen že otevřeně mluvila o svých vizích, které se dostavily po užití LSD, ale také roztomile a s bezelstností sobě vlastní naprášila, jak přijel na jistou chatu experimentovat s touto psychotropní drogou jeden mladý sympatický prognostik, a jak na něj vůbec nepůsobila. Ten prognostik se jmenoval Miloš Zeman. A stejně bezelstně odhalila před televizní kamerou i svou tajnou skrýš, kde „lysergovky“ schovávala, aby nepadly do rukou StB.

K vizím se ovšem v průběhu svého života vyjadřovala i v jiných kontextech, především v souvislosti s budoucností (jedince, lidské společnosti, světa), což bylo jedno z témat našeho v úvodu zmíněného rozhovoru – však se také jmenoval „Mít si kam promítnout svou vizi“. Vedly jsme jej v době, kdy se západní Evropou šířily protesty mladých lidí, vyvolané útlou knížečkou francouzského diplomata Stéphana Hessela Rozhořčete se!, a Jiřině Šiklové tehdy připadalo, že

všem těm protestům a vzpourám v současném světě chybí nejen výrazní protagonisté, ale i jasný cíl, co vlastně chtějí. Účastníci těchto protestů považují sami sebe za rozhořčené, ale samotné rozhořčení nebo naštvání není program, to už přece nějakých pár let víme. A považují se ovšem také za vyloučené. Jestliže se ale považuji za vyloučenou z něčeho, na čem ostatní participují, pak to také znamená, že chci dovnitř. Jsem-li vyloučena z blahobytu a konzumu, potažmo z povrchní spotřební společnosti, chci patřit dovnitř, abych se na tomhle všem mohla také podílet. Jinými slovy: Tito dnes demonstrující mladí lidé např. ve Španělsku nebo na Wall Streetu se vlastně chtějí mít stejně dobře jako ti bohatší. Chtějí se podílet a sdílet. Je to pak ještě revoluce, tedy změna současného pořádku? To není zamítnutí současného, ale jen žádost o vstup do téhož. Ti lidé svoje vyloučení považují za nespravedlivé. Je to pak ale ‚revoluce‘?

O revoluci, přesněji o reformu stávajících pořádků, usilovala Jiřina Šiklová už v době, kdy byla ještě členkou KSČ, do níž vstoupila v roce 1956. Koncem šedesátých let patřila mezi reformní komunisty, angažovala se na podporu Literárních novin, jejichž vydávání bylo v roce 1967 zastaveno, o rok později podepsala manifest Dva tisíce slov a v roce 1969 ze strany vystoupila. Následovalo propuštění z FF UK, kde učila, což v jejím životě znamenalo i existenční zlom – musela se živit jako uklízečka, dokud nenašla místo sociální pracovnice na geriatrickém oddělení pražské Thomayerovy nemocnice. V sedmdesátých letech se zapojila do disentu, podepsala Chartu 77, a když bylo potřeba najít někoho, kdo by se staral o distribuci tiskovin ze zahraničí do Československa, bez váhání to vzala na sebe. I ona měla „odvahu ke svobodě“ stejně jako Jan Sokol, kterého připomínáme na jiném místě tohoto čísla Tvaru. Za svou činnost pak byla v roce 1981 obviněna z podvracení republiky a uvězněna. Svědectví o jejím pobytu v ruzyňské věznici podává kniha dopisů a úvah nazvaná Omlouvám se za svou nepřítomnost (Kalich, 2015), kde například píše:

Vězení je něco takového jako umřít na pár let. Jenomže skutečný nebožtík se – v našem typu kultury – nevrací, stále nepřipomíná. Vím sama, že sice jsem na svého otce po smrti často vzpomínala, ale po krátké době mě obtěžovalo chodit pravidelně na hřbitov. Vězení, to je analogické domovu důchodců. I přes pěkný vztah to mladé zatěžuje, teď ne, ale časem bude. Na hřbitov i do domova důchodců vydrží chodit na návštěvy jen ta samá generace lidí. Tedy bez pocitu povinnosti. Mám ráda děti, jsem jim moc vděčná, zvláště holka mne psychicky táhne, ale přece to nemohu od nich vyžadovat léta.

Aktivní život vedla dál i po změně režimu v roce 1989. Vrátila se na FF UK, kde přednášela sociologii, ve svém bytě založila neziskovou organizaci Gender Studies, která se později rozrostla v subjekt s širokým záběrem v oblasti rovných práv žen a mužů, v roce 2009 kandidovala za Stranu zelených ve volbách do Evropského parlamentu, veřejně vystupovala, psala knihy… Jiřiny Šiklové bylo zkrátka všude plno. A to její pobouření? Ono se pokaždé jednalo spíš o zaujetí pro věc samu a o absenci lhostejnosti, o přímost a otevřenost v jednání a v komunikaci s druhými – vlastnosti, které ji provázely celý život.

A víte, že ty vaše otázky nebyly tak úplně blbý?

řekla, když jsme s rozhovorem končily. V očích měla zvláštní světýlka, která signalizovala spokojenost, snad i naplnění. Přepsaný rozhovor ani nechtěla autorizovat; když jsem jí to nabídla, mávla jen rukou a se slovy „já vám věřím“ mě propustila. Její hlas vrhající se s nepředstíraným zájmem a vášní do každé odpovědi ve mně dozníval ještě řadu let, kdykoliv jsem ji potkala nebo zachytila nějaký její komentář současného dění. Občas byl k „zaslechnutí“ i v jejích recenzích, které jsme ve Tvaru tu a tam tiskli. Ten hlas bohužel 22. května náhle utichl. Před patnácti lety uspořádal k jejím 70. narozeninám Vilém Prečan knížku a nazval ji Kočka, která nikdy nespí. Kdyby někdo uspořádal podobnou knížku dnes k jejím nedožitým 86. narozeninám, jež by oslavila letos 17. června, mohla by se jmenovat Kočka, která tu zůstane zadrápnuta – napořád.

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • 02_rozhovor
    Rozhovor s Annou Luňákovou

    Poezie vytváří červí díru pro myšlenku

    Ptají se Adam Borzič a Svatava Antošová

    Poezie umožňuje vytvořit něco jako červí díru pro myšlenku – umožňuje nechat ji proklouznout do kontextu, ve kterém zasvítí prudčeji a rychleji.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2021
  • Nad knihou
    Paul Collier

    Budoucnost kapitalismu

    Reflektuje Svatava Antošová

    Jak tedy přenastavit kapitalismus na základě morálních principů, o nichž je tu řeč? Jde především o to, aby kapitalismus nebyl v rozporu s hodnotami, jež vyznáváme, ale aby s nimi byl v harmonii.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 5/2021
  • Nad knihou
    Peter Pomerantsev

    Tohle není propaganda. Válka proti realitě

    Reflektuje Svatava Antošová

    Má-li Peter Pomerantsev pocit, že Rusko je dnes všude kolem něj, je to zřejmě i proto, že se tato metoda účelového vytváření volebních „většin“ promítla i do událostí v jiných zemích.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 4/2021