Svatava Antošová

Diktátor píše báseň

Beletrie – Poezie
revue Ravt 7/2021

To sem se takhle jednou vykláněl
z okna polorozpadlý ubytovny
s oprejskaným nápisem STŘEDNÍ EVROPA
v jedný ruce čerstvě ubalenýho jointa
v druhý Parkinsonův třes
a bryndal si na starý pruhovaný pyžamo
který pamatovalo ještě Mnichov
stydnoucí kafe

Venku se pomalu probouzelo slunce
a já v jeho paprscích zahlíd
matně se blyštět opotřebovaný brnění
řeky
Mohla to bejt papežská Visla
v jejích kalnejch mělčinách se modlily
i zlatý rybky
Mohla to bejt vekslácká Vltava
svý kamenný mosty spojující čas
s věčností
směnila za chvilkový obejmutí
výletního parníčku
A moh to taky bejt Dunaj
orientální skřípot jeho Železnejch vrat
strhával z alpskejch vrcholů zbytky lavin
rakousko-uherskýho smutku
Visla-katolička Vltava-heretička Dunaj-konvertita
k islámu
Už nevim

Vim jen
že to brnění bylo celý posetý kérkama rzi
a sekancema od těžkejch mečů událostí
jak se tudy valily století za stoletím
podobný hordám krásnejch
smyslnejch a nezkrotnejch
ženskejch

Ach
jak sem je miloval!
Jak sem miloval ty jejich obrovský
cecky nalitý válkama
rabováním
a překreslováním hranic
Zadnice pohupující se v rytmu okupací
a potlačenejch povstání
Boky nakypřený uleželým sádlem
masovejch hrobů
Stehna roztahovaný vítězným vřískotem
vojenskejch pochodů
do alelujá
A ty jejich andělský pupíky
s plamenometama uvnitř!
Kdykoliv šly do zášlehu
měnily mý bezbožný dny
v horoucí líbánky s bohem
Kvůli těm pupíkům sem byl ochotnej
odříkat nahlas celý Desatero
Pokleknout před tlustým flanďákem
s hlaďounkou prdelkou mladýho chlapce
místo tváře
Zasypat mrtvej kostel umělejma růžema
otčenášů a zdrávasů
A přitom si představovat
že ze sakristie vykukuje nalámanej bůh
koulí nevěřícně očima
a potají mi fandí

Jak sem se tak vykláněl z jedinýho
prknama nezatlučenýho okna
tý zablešený nocležny
zahlíd sem o břeh zachycenou psí hlavu
daz Hunckap řikali sme jí za křižáckejch dob
Bezstarostně si jiskřila v ranním slunci
a ještě se z ní kouřilo
Ještě z ní čouhaly dlouhý vousy bitev
který se zdály bejt dávno vyhraný
Ale nebyly
Vodní ptáci je vyzobávali v domnění
že je to klubko stříbrnejch úhořů
Ale nebylo
Bylo to jen klubko nestravitelnejch zbytků
zapomenutý historie
po kterejch se jim trhaly vnitřnosti
a oni pak ze sebe vyráželi pronikavý
šílený skřeky

Zaslech sem taky tesknou píseň vln
to nesnesitelný pleskání
o vratký nástupní mola novejch epoch
Míhaly se tudy v bezuzdný promiskuitě
nemající obdoby
O probořený dřevěný schodišťátka
končící pod kyselým úsměvem hladiny
jako slepci zahánění do tmy
A do toho pach ryb a lodí
rozdíral vzduch až do krve

Dala se do mě zima
a vlhko mi zalejzalo pod žebra
Přehodil sem si přes sebe župan
prožranej molama politickejch procesů
– jinej sem neměl
Na nohy si nazul kostkovaný pantofle
sešlapaný ztvrdlejma patama
majetkovejch konfiskací
Na hlavu navlík vlněnej čepec
potrhanej salvama hromadnejch
poprav
když vtom…

Vtom sem ve špinavým skle okna
zahlíd průsvitnou siluetu shrbenýho starce
Ověšenej mřížema ponurejch věznic
a cinkrlátkama z lidskejch koster
úkosem mě pozoroval

Dělal sem že nic
                                    že ho nevidim
Že nevidim
ani ten mrazivej ranní mozol
házet mi na parapet hladový holuby
Jejich zběsilý vrkání porcovalo
muj absťákovej mozek jako kus
syrovýho vepřovýho
A muj mozek z toho šišlal
a dělal přemety
Vyskakoval mi z hlavy ven
a zase se do ní vracel
                                    pokradmu
Zadem
skrz obnaženou míchu
A moje mícha ze mě zoufale trčela
jak nabalzamovaná hnáta faraona
z pobořený pyramidy

Odšoural sem se celej roztřesenej dovnitř
dal si svou obvyklou lajnu
trochu odsypal dotěrnejm holubům
trochu ještě dotěrnější občanský válce
Snad mi konečně přestane strkat před oči
ten svuj protivnej bordelovej vrkoč
řikal sem si

                                    A pak
pak sem hodil na podlahu matraci
pomočenou zástupama svrženejch režimů
padnul na ni tváří napřed
nasál z jejích zažloutlejch fleků
mramorovej pach slávy
a usnul

A zatimco sem spal
světelnej déšť paprsků kroutil plech
na děravý střeše ubytovny
Strhával z ní okapy ucpaný mizérií
posledních třiceti let
a po zdech zvětralejch neustálým mluvením
ze sna
stejkal až k vybledlý oprejskaný ceduli
nad vchodem

Spal sem
ale i ve spánku sem se viděl v tom okně
plným zaschlejch mušinců
jako v zrcadle

 

(Ze sbírky Diktátor píše báseň, Paper Jam 2020)

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Paul Collier

    Budoucnost kapitalismu

    Reflektuje Svatava Antošová

    Jak tedy přenastavit kapitalismus na základě morálních principů, o nichž je tu řeč? Jde především o to, aby kapitalismus nebyl v rozporu s hodnotami, jež vyznáváme, ale aby s nimi byl v harmonii.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 5/2021
  • Nad knihou
    Peter Pomerantsev

    Tohle není propaganda. Válka proti realitě

    Reflektuje Svatava Antošová

    Má-li Peter Pomerantsev pocit, že Rusko je dnes všude kolem něj, je to zřejmě i proto, že se tato metoda účelového vytváření volebních „většin“ promítla i do událostí v jiných zemích.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 4/2021
  • Zofia_Baldyga
    30 let Visegrádu
    Rozhovor se Zofií Bałdygou

    Poezie je oslavou citlivosti a křehkosti

    Ptají se Adam Borzič a Svatava Antošová

    K té básnické blízkosti bych ráda podotkla, že si moc nevím rady s charakteristikou své básnické generace, přijde mi, že žijeme v básnickém mnohohlasí. Nebo na souostroví.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 3/2021
  • 30 let Visegrádu
    Anketa s Josefem Mlejnkem jr., Milanem Uhdem, Jiří Pehí, Petrem Uhlem, Vladimírou Dvořákovou, Janem Sokolem a Ondřejem Slačálkem

    Jakou má podle vás budoucnost Visegrádská skupina v rámci Evropské unie, případně mimo ni?

    Ptají se Svatava Antošová a Lukáš Senft

    Ilustrativní pro visegrádskou spolupráci byla epizoda, kdy se Polsko ozvalo v říjnu proti používání pojmu „genderová rovnost“ v dokumentu o evropské pomoci Africe (šlo o ono ďábelské slovo „gender“, „rovnost žen a mužů“ Středoevropané ještě akceptovali). – Ondřej Slačálek

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 3/2021