05_nekro_ferlinghetti
Nekrolog za Lawrence Ferlinghettiho

Já nespal s krásou celý život / Lawrence Ferlinghetti (24. 3. 1919 – 22. 2. 2021)

Vzpomíná Svatava Antošová

Nestačilo ale číst si Ferlinghettiho básně někde o samotě nebo večer před spaním, ne, scházeli jsme se kvůli nim, předčítali si, je nahlas a učili se je nazpaměť, deklamovali je.

Drobná publicistika – Nekrolog
Z čísla 6/2021

Asi jsem v té zprávě něčemu špatně rozuměla, v těch novinách musí být tisková chyba – parafrázovala jsem si sama pro sebe úvodní verše z básně „Přelidnění“, když se v médiích objevila informace, že 22. února 2021 zemřel její autor, americký básník Lawrence Ferlinghetti… Ale nebyla to tisková chyba a nebylo čemu špatně rozumět.

Život je opojný
ale nemůže pokračovat věčně
a oblékat si pořád
složitější šaty
klobouky pásky podvazkové pásy
nelze ho šponovat podprsenkami pořád výš
jednou uletí
a poprsí přece jen
kecne…

napsal před mnoha desetiletími ve zmíněné básni a já si uvědomila, že teprve s tímhle více než stoletým staříkem definitivně odešlo i moje mládí.

 

Psala se sedmdesátá léta 20. století, když jsem se ocitla na knihovnické nástavbě (pomaturitní studium) v Praze. Ta škola byla jakýmsi odkladištěm pro ty, kteří z politických důvodů (rodiče nebyli ve straně) neměli šanci dostat se na vysokou školu, anebo pro ty, pro něž bylo nepředstavitelné, že by se měli čtyři nebo pět let šprtat marxismus-leninismus a pak z něj ještě na konci studia dělat státnice, takže se o „vejšku“ nepokusili zcela záměrně. Už tohle nastínění jistě napovídá, jaká „protirežimní squadra“ se tam sešla. Bylo jen otázkou času, kdy mezi námi začne kolovat jiná literatura než ta, kterou do nás hustil vzdělávací systém. Když pak jednoho dne kdosi přinesl svazeček s názvem Lunapark v hlavě (SNKLU, 1962), tak nejen že šel z ruky do ruky, ale ti z nás, kdo měli doma psací stroj, jej pro ostatní celý opsali – na tzv. průklepáky, mezi něž se vkládal kopírák (na jednom stroji se dělalo maximálně pět kopií, šestá už byla nečitelná).

V surrealistickém roce
nosičů reklam a těch kdo se sluní na písku
suchých slunečnic a řinčících telefonů
ochočení politici s partajními předáky
předváděli se jako obvykle
v pilinových manéžích svých cirkusů
kde akrobati a lidské dělové koule
plnili vzduch jako křik
když tu nějaký chladnokrevný klaun
stiskl spoušť nejedlého hřibu
a neslyšná nedělní puma
spadla
a zastihla presidenta na modlitbách
u devatenácté golfové jamky…

Hltali jsme ty básně v překladu Jana Zábrany a vůbec nám nevadilo, že jejich autor je kritický k jinému politickému systému, než byl ten náš, navíc k systému, který jsme vnímali jako ráj svobody. Vždyť nám bylo teprve dvacet a ti „ochočení politici s partajními předáky“ nám byli tak důvěrně známí! Tohle opisování pochopitelně potkalo i další jeho sbírky, které jsme si posháněli po všech čertech: Startuji ze San Franscisca (Mladá fronta, 1964), Obeznámeni s nocí (Československý spisovatel, 1967) – to byla ovšem antologie, v níž měl pouze osm básní – či Smutná nahá jazdkyňa (Slovenský spisovatel’, 1965) – slovenština nám tehdy za společného státu nebyla žádnou překážkou.

Nestačilo ale číst si Ferlinghettiho básně někde o samotě nebo večer před spaním, ne, scházeli jsme se kvůli nim, předčítali si je nahlas a učili se je nazpaměť, deklamovali je. Dávali jsme u toho dlouhý kouř, pivo nanošené z hospod v pětilitrových sklenicích od okurek (tzv. okurkáče), představovali si, že básník je tu s námi a že nám dovolí, abychom mu říkali familiárně „Ferl“… A on tu byl! V těch neviditelných vláknech, která jako ohrožený druh pavouka Poezie neúnavně umotával a natahoval přes půl zeměkoule, ze San Francisca až do samotného středu Evropy, do země ležící daleko za železnou oponou a okupovanou „bratrskými“ vojsky, do země Švejka i Kafky:

Kafkův Zámek stojí nad světem
jako poslední tvrz
Tajemství existence
Tajné chodby k němu nás jen matou
Příkré stezky
z něho nikam nevedou
Paprsky silnic trčí do vzduchu
jak labyrinty drátů
telefonní ústředny
a žádný hovor přes ni vedený
naprosto nelze odposlouchat…

Když jsme se pak ze školy rozutekli zpátky do měst, z kterých jsme do Prahy přišli, a začali pracovat v knihovnách, úzkostlivě jsme hlídali, zda „Ferlovi“ vyjde v češtině nějaká další sbírka – a bylo nám jasné, že musíme prosadit její nákup, byť ostatní knihovnice většinou neměly o nějakém Ferlinghettim „ánung“. Přišla osmdesátá léta a světlo světa spatřily sbírky Čtu báseň, která nekončí (Československý spisovatel, 1984) a nádherná antologie Horoskop orloje (Odeon, 1987), kterou ve své domácí knihovně střežím jako poklad…

Ano, Lawrence Ferlinghetti byl, je a zřejmě stále bude dáván dohromady s beatniky, byť se vůči označení, že on sám je beatnik, opakovaně vymezoval. Vzpomínám si, že i my jsme onehdy v těch sedmdesátkách nějak instinktivně cítili, že beatniky něčím, co jsme nedokázali pojmenovat, přesahuje. Snad to byla jakási zvláštní intelektuální jemnost a citlivost, které prosvěcovaly jeho verše, a ano, to světlo „přeskakovalo“ do nás a prodlužovalo nám mládí – ve smyslu vnímat svět kolem sebe jako „báječné místo k narození“ a neokorat. Ani lidsky, ani profesně či umělecky. A živoucí přítomnost básníka, vědomí, že někde daleko na druhé straně zeměkoule stále žije a stále souká ta pavoučí vlákna Poezie, to ještě umocňovala:

Já nespal s krásou celý život
a neomílal jsem pořád dokola
její nejvykřičenější půvaby
Já nespal s krásou celý život
ani jsem s její pomocí nelhal
a neomílal jsem pořád dokola
že krása nikdy neumírá
ale že lehává sama
mezi domorodci umění
a jen jim známa
tak vysoko nad bojišti
lásky…

Teď se ta vlákna přetrhla. Možná budou ještě nějaký čas vlát nad oceánem, ale nakonec se ztratí v jeho hlubinách. V hlubinách našich duší se však neztratí a my nezapomeneme. A mohu-li si na závěr, stejně jako v úvodu, dopřát parafrázi z jedné Ferlinghettiho básně (z té o Kafkově Zámku), pak mi to nedá, abych se nezeptala: Jak mu asi bylo ve chvíli, kdy stanul před tím otvorem, co připomíná vchod do cirkusového stanu, před otvorem, který vede na druhou stranu a je tak široký, že jím i sloni protančí?

Foto San Francisco Chronicle

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Paul Collier

    Budoucnost kapitalismu

    Reflektuje Svatava Antošová

    Jak tedy přenastavit kapitalismus na základě morálních principů, o nichž je tu řeč? Jde především o to, aby kapitalismus nebyl v rozporu s hodnotami, jež vyznáváme, ale aby s nimi byl v harmonii.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 5/2021
  • Nad knihou
    Peter Pomerantsev

    Tohle není propaganda. Válka proti realitě

    Reflektuje Svatava Antošová

    Má-li Peter Pomerantsev pocit, že Rusko je dnes všude kolem něj, je to zřejmě i proto, že se tato metoda účelového vytváření volebních „většin“ promítla i do událostí v jiných zemích.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 4/2021
  • Zofia_Baldyga
    30 let Visegrádu
    Rozhovor se Zofií Bałdygou

    Poezie je oslavou citlivosti a křehkosti

    Ptají se Adam Borzič a Svatava Antošová

    K té básnické blízkosti bych ráda podotkla, že si moc nevím rady s charakteristikou své básnické generace, přijde mi, že žijeme v básnickém mnohohlasí. Nebo na souostroví.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 3/2021
  • 30 let Visegrádu
    Anketa s Josefem Mlejnkem jr., Milanem Uhdem, Jiří Pehí, Petrem Uhlem, Vladimírou Dvořákovou, Janem Sokolem a Ondřejem Slačálekem

    Jakou má podle vás budoucnost Visegrádská skupina v rámci Evropské unie, případně mimo ni?

    Ptají se Svatava Antošová a Lukáš Senft

    Ilustrativní pro visegrádskou spolupráci byla epizoda, kdy se Polsko ozvalo v říjnu proti používání pojmu „genderová rovnost“ v dokumentu o evropské pomoci Africe (šlo o ono ďábelské slovo „gender“, „rovnost žen a mužů“ Středoevropané ještě akceptovali). – Ondřej Slačálek

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 3/2021
  • Nad knihou
    Buddy LevyLabyrint z ledu

    Ďáblova symfonie

    Reflektuje Svatava Antošová

    Ulovit nějaké zvíře a přilepšit si tak čerstvým masem se jim podařilo málokdy, zčásti i kvůli tomu, že na lov už neměl nikdo z nich sílu.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 2/2021