Ilustrativní pro visegrádskou spolupráci byla epizoda, kdy se Polsko ozvalo v říjnu proti používání pojmu „genderová rovnost“ v dokumentu o evropské pomoci Africe (šlo o ono ďábelské slovo „gender“, „rovnost žen a mužů“ Středoevropané ještě akceptovali). – Ondřej Slačálek
Je otázka, jak moc můžeme mluvit o společné budoucnosti. „Střední Evropa“ byla vždy trochu mrtvě narozené dítě, spojené příležitostně společným nepřítelem (Německo, SSSR/Rusko, fantasma muslimských migrantských hord) nebo dočasným zájmem (utéct nešťastnějším částem postkomunistického světa, tzv. „východní Evropě“, nebo se zavřít před uprchlíky). Ale že bychom si byli nějak zvlášť blízcí v kulturních tradicích? Sotva, skoro se zdá, že polská a maďarská tradice šlechtické státnosti a český a slovenský plebejský demokratismus si nemohou být vzdálenější. A že bychom o sobě příliš mnoho věděli? Je to smutné, ale nikoli. Od Orbána a Kaczyńského se jistě učit nechceme, ale vědět bychom o nich měli víc než to neuvěřitelné a povrchní málo, které je přítomné v české veřejné debatě. A snad ještě méně víme ve skutečnosti o Slovensku. Co třeba víme o polských feministkách nebo maďarském marxismu a postmarxismu? A kolik čteme slovenských spisovatelů?
Osobně si myslím, že pokud se EU významně neotřese, bude V4 hledat budoucnost v jejím rámci. I ti největší euroskeptici v jejím vedení jsou především oportunisté. Chtějí evropské peníze a národní suverenitu v jejich utrácení. O vlastní postup by se pokusili patrně jen v případě vážné krize.
Zda bude středoevropská budoucnost společná, to bude záležet na více věcech – především najde-li se dostatečně silný společný zájem, který by visegrádské země sjednocoval. Xenofobie vůči uprchlíkům a odmítnutí jejich přerozdělování v době uprchlické krize takový zájem dokázaly stvořit. Visegrádskou solidaritu ale kupodivu nevyvolal tlak na právní stát. Ač s ním mají všechny čtyři země vážné problémy, ozvaly se jen dvě. Silnější visegrádskou solidaritu nevyvolala ani evropská klimatická politika, ač s ní všechny dané země mají problém. Asi až pozdější historikové nám prozradí, zda důvodem byl Babišův oportunismus, neochota pošpinit se s „autokraty“ a dovedně hraná taktika „rozděl a panuj“ ze strany západního establishmentu, nebo nějaký jiný důvod.
Ilustrativní pro visegrádskou spolupráci byla epizoda, kdy se Polsko ozvalo v říjnu proti používání pojmu „genderová rovnost“ v dokumentu o evropské pomoci Africe (šlo o ono ďábelské slovo „gender“, „rovnost žen a mužů“ Středoevropané ještě akceptovali). Polský premiér, který se kvůli karanténě nemohl zúčastnit jednání, požádal o prezentaci svého návrhu Babiše. Ten to vzal jako poctu, kterou se dopředu pochlubil, ale obsah návrhu jej příliš nezajímal, během debaty dával najevo nezájem a údiv, že se něčemu takovému věnuje tolik času. Nakonec ještě před koncem sporu odešel a polský návrh hájil pouze Orbán.
Je otázka, zda by visegrádskou spolupráci neposílil úspěch ODS. Nejen že její předseda obdivuje polské konzervativce a fotí se u Orbánova plotu na hranicích. ODS navíc úzce spolupracuje s polským Právem a spravedlností v Evropském parlamentu, a pokud se podíváme na vývoj maďarského Fideszu, připomíná klausovskou i postklausovskou ODS snad až příliš. Doufejme tedy raději, že něco otřese stávajícími vládnoucími stranami v Polsku a Maďarsku, než že se v Česku dostane k moci jejich přirozený partner.
Visegrádská skupina čili V4 vznikla za dosti určitým účelem: pro vzájemnou podporu našich čtyř států v procesu přistupování do EU. Pokud se dobře pamatuji, prospělo to hlavně Slovensku. Jakmile ale byly všechny čtyři členy EU, skupina fakticky ztratila smysl, protože se postupně proměnila v buňku hloupého „zlobení“ a všemožného oslabování integrace. Rozpory mezi členy vypluly na povrch v celé hrůze (Orbán, Kaczyński, Zeman) a začaly i v ČR podporovat spíš zájem Ruska na oslabení integrace než zájmy ČR, jež by ji měla energicky podporovat. Za tohoto stavu věcí, který se po mém soudu tak brzy nezmění, je v českém (ne nutně vládním) zájmu, aby V4 tiše zmizela ze scény.
Budoucnost instituce je vždy spojena s agendou, kterou řeší, jak ji řeší a také proč ji řeší. Visegrádská skupina vznikla, aby umožnila vzájemné předávání zkušeností, pomoc a podporu při vyjednávání a prosazování svých specifických zájmů s vnějšími partnery. Měla usnadnit transformační procesy v zemích, jež měly za sebou obdobné historické zkušenosti a před sebou obdobné transformační procesy. Ochota našich politiků aktivněji se zapojit do Visegrádu se dost měnila; s despektem se na tuto spolupráci díval Václav Klaus (byli jsme přece nejlepší a vadil i tak trochu přetrvávající duch „disentu“, který kontakty s Polskem a Maďarskem tradičně rozvíjel). Vrcholem koordinace politických aktivit všech zemí pak byly postoje k migrační krizi, kdy Visegrádská skupina působila velmi semknutým dojmem.
Má užší spolupráce Polska, Maďarska, Slovenska a Česka v současnosti nějakou perspektivu? A případně jakou? Protievropský diskurs je zřejmý ve všech zemích, ale zatímco v Maďarsku současná protievropská politika zahrnuje jednoznačnou orientaci na Rusko, v Polsku je protievropanství spjato s protiruským diskursem a zaměřené na USA (v Bushově i Trumpově pojetí rozdělující Evropu na staré a nové země), v Čechách a do určité míry i na Slovensku působí spíše soupeřící diskursy pro-proti ruské, pro-proti americké spjaté s různými osobnostmi politiky, přičemž v Čechách se významným tématem stala ještě Čína.
Současná kritika „vlády práva“ v Polsku a v Maďarsku ze strany EU, stejně jako stanovisko Evropské komise ke konfliktu zájmů českého premiéra, vytváří určitý prostor pro „spolupráci“. Vývoj ve všech zemích má některé společné rysy, které bývají označovány jako „demokracie na scestí či demokracie na klouzačce“ (democratic backsliding), což fakticky označuje proces zeslabování kvality demokracie; míra, podoba a rychlost demontáže demokratických principů se v jednotlivých zemích částečně liší. Ve všech zemích jsme svědky snahy části politických elit dostat pod kontrolu média, ať již prostřednictvím oligarchického skupování soukromých médií, či snahou ovládnout média veřejnoprávní. Je zřetelné úsilí o politickou kontrolu policejních vyšetřování, soudů, včetně soudů nejvyšších či ústavních, eliminování pozic ochránců práv či jiných kontrolních institucí. Populistický diskurs polarizující společnost a posilující kulturu netolerance a nepřátelství má mnohdy zastřít konflikty zájmů, korupční jednání, zneužívání postavení, či přímo propojování politických elit s organizovaným zločinem. Upřímně řečeno, politikům u moci (a mnohdy i těm v opozici) ve všech zemích Visegrádu se kritika ze strany EU nelíbí a ti méně úspěšní v demontáži vlády práva se závistivě dívají, jak se to daří v Maďarsku či Polsku.
Jako politický projekt je Visegrád spíše mrtev, byť nelze vyloučit jeho resuscitaci. Měl by ale zůstat přítomen jako projekt občanský a kulturní, protože čelíme stejným hrozbám.
Doufám, že visegrádské seskupení nemá v Evropské unii budoucnost žádnou a mimo EU samozřejmě také ne. Bylo totiž založeno na podporu jednotného postupu tří států (Československa, Maďarska a Polska) při přípravě na vstup do EU na začátku devadesátých let, změnilo se však v nástroj proti EU. V posledních letech, kdy Viktor Orbán štve proti Evropské unii a polská PiS (Právo a spravedlnost) prosazuje také celou řadu protievropských prvků, je čím dál tím víc protievropské zaměření zvlášť výrazné. Je vlastně obdivuhodné, že se do kampaně proti EU nepodařilo zatáhnout Českou republiku ani Slovensko. Za okolností, kdy je popřena původní evropská myšlenka, nemá visegrádské uskupení žádné opodstatnění. Celá situace se ale může změnit k lepšímu v jiné politické konstelaci, například v Polsku.
Visegrádská skupina měla smysl především v době, kdy se Polsko, Maďarsko a Československo (později Česká republika a Slovensko) snažily vstoupit do Evropské unie a NATO. Po dosažení těchto cílů bylo stále více zřejmé, že V4 je asymetrické uskupení nejen proto, že Polsko je rozlohou i počtem obyvatel větší než všechny tři další země dohromady a vnímá se jako středně velká evropská mocnost, ale i proto, že nikdy nebylo jako celek součástí Rakouska-Uherska, a nemá tudíž společné „středoevropské“ kořeny. Ukázalo se také, že následnické země Československa jsou, pokud jde o sociální strukturu, roli náboženství, polarizaci mezi venkovem a největšími městy „modernější“ než Polsko a Maďarsko.
Polsko a Maďarsko tak měly mnohem větší problémy s přijetím liberální demokracie, včetně právního státu. Opakovaně v nich vládla jen jedna strana, zatímco zejména Česká republika se vládě jedné strany, která chtěla opanovat celé politické pole, vyhnula. Tím, že čeští politici viděli visegrádskou spolupráci dál jako výhodnou, se Česká republika dostala do vleku zemí, které mají fakticky jiné zájmy než ona, a to zejména pokud jde o působení v rámci EU.
Podpora ČR pro antiimigrační běsnění Viktora Orbána nás výrazně poškodila v EU. ČR, společně s Maďarskem a Polskem, prohrála spor s Evropskou komisí o dodržování evropské legislativy o migračních kvótách. Maďarští a čeští premiéři čelí obvinění ze zneužívání evropských fondů a na ČR chtě nechtě dopadá stín řízení Evropské komise s Polskem a Maďarskem kvůli porušování pravidel právního státu.
Obecně je V4 na západě EU stále více vnímána jako zpátečnické uskupení, které nedokáže se zbytkem EU spolupracovat. Česká republika měla možnost se proti Polsku a Maďarsku kriticky vymezit z „přátelských“ pozic, ale nevyužila ji. Její další setrvávání v tomto uskupení je velmi kontraproduktivní, táhne nás místo k „modernitě“ k minulosti. Budoucnost uskupení bude dost záležet na výsledcích příštích voleb v ČR i v Polsku. Pokud u nás zvítězí liberální strany, které chtějí, aby ČR byla moderní evropskou zemí, působící aktivně v EU (tedy zejména Piráti a STAN), přijde na přetřes i samotné setrvání ČR ve visegrádském uskupení.
Živě a rád si připomínám začátky tohoto mezistátního sdružení. Všichni jeho představitelé si rozuměli v úsilí překonat západní nedůvěru a stát se součástí evropských struktur. Přítomnost je jiná. Obnažily se tendence, které za předlistopadových časů povinného světového i osobního názoru čekaly ve skrytu, až se budou moci otevřeně a bez rizika projevit. Tak dnes přicházejí ke slovu polští pochybovači o demokracii, kteří – jako například Ryszard Antoni Legutko, znalec antických dějin a staré řecké filosofie – nejen zjišťují, že se demokracie už v dávném Řecku neosvědčila, ale navrhují ji pozměnit mimo jiné posílením vlivů katolické církve. S demokracií se rozchází i maďarský premiér Viktor Orbán – mluví o rozchodu s její prý liberální podobou, ale rozsah jeho účtování je znát na povážlivých ústupcích od principu právního státu a nezávislosti sdělovacích prostředků na státu. Slovensko po dlouhých letech Ficovy vlády prodělává velký pokus o obnovu funkce justičních a policejních orgánů. Na slovenské politické scéně stejně jako na naší se objevili nacionální socialisté, rasisté s otevřenými nebo špatně tajenými fašistickými nebo fašistoidními názory. V čele České republiky stojí prezident netající se svými praktickými sympatiemi k autoritativním a totalitním režimům, ruskému a čínskému. Problémy předsedy české vlády škoda připomínat. Struktura jeho politického hnutí je příkře nedemokratická a připouští všechno možné, ale nezajišťuje stabilizovanou a evropsky orientovanou budoucnost. Visegrádská čtyřka drží pohromadě společným odstupem vůči evropské spolupráci a sklonem k nacionalistické izolaci. Je otázka, zda něco zbylo z jejího původního směřování.
Visegrádská čtyřka je uskupením plným kotrmelců. Zpočátku měla prověřit schopnost zemí, které se vymanily z komunismu, spolupracovat. Václav Klaus ji zpočátku kritizoval dnes u něj stěží uvěřitelným argumentem, že má být především náhražkou za plné členství v Evropských společenstvích, předcházejících dnešní Evropské unii. A že tedy ne Visegrádu, neboť je pouze odkladnou zajížďkou naší cesty do Bruselu. Visegrád ale nic nezbrzdil, ba naopak. Pak následovalo poměrně dlouhé období, kdy visegrádské společenství fungovalo spíše formálně a též jako platforma praktické spolupráce zúčastněných zemí, v čemž toho mohlo vykonat daleko více, než vykonalo. Zlom přinesla migrační krize, kdy se Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko postavily proti uprchlickým kvótám. Leč každá z uvedených zemí jinými formami a v rozdílné intenzitě. Visegrádské uskupení tak ale získalo negativní cejch spolku hájícího xenofobní zatemnělé postoje Středoevropanů, kteří ještě nedorostli standardům vyspělé západní společnosti. Nicméně s migrační krizí si nevěděla moc rady ani západní část EU, a kritika V4 jí tak sloužila i jako zástupná ventilace vlastní bezmoci. Historicky zhruba souběžně se na pranýři ocitly vlády Maďarska a Polska kvůli krokům ohrožujícím fungování liberální demokracie a právního státu. Visegrád je proto nyní značkou s velmi problematickým renomé. Nicméně geografická blízkost a společná historie by měly tvořit dostatečný důvod k další spolupráci, nyní hlavně na takových praktických projektech, které příliš nezávisí na tom, kdo je zrovna v Praze, Bratislavě, Varšavě a Budapešti u moci. Jako specifické, politicky vyhraněné regionální uskupení v rámci EU stejně V4 nedává moc smysl, poněvadž blok sám o sobě nepředstavuje dostatečnou sílu, aby něco zásadního prosadil – k tomu si stejně musí případně vybrat další spojence. A jak se v minulosti mnohokrát ukázalo, visegrádské země mají kromě společných též mnoho rozdílných zájmů.
táto abeceda neroztrhá plachtu, len ňou prebleskne
jej odtlačok leží najhlbšie, prichádza v etapách
to nie smrť, ale vlna diktuje tento príbeh
ako dlho sa chcete takto plaviť?
Seděl v ní básník se srdcem na dlani, / jež neskrývalo žádnou lotřinu, / a k pultu zřel, na němž se šikovaly / kohorty kremrolí a muffinů…
Jenže rutina se podceňuje, což jsem si uvědomil v tom paradoxním bezčasí uprostřed turbulentních dní.
