morning_trees_tree_bird_texture_misty_fog_lyrics-707804
Lukáš Senft

Vývar světa

Podzim nezabíjí, ale transformuje. Není koncem živelnosti, ale epochou tvorby.

Drobná publicistika – Sloupek
Z čísla 18/2020

Do krajiny zatéká podvečer jako potok mezi kameny. Sekám dříví a havrani rýhují oblohu. Paběrkují za traktorem, třídí plevy na obnaženém poli. Těly prolézá vlhko, kmeny teří, listí hnije – svět je rozkládán podzimem. Prásknu do polénka, sekera projede máslovými letokruhy a obličej mi ostříkne voda. Dřevo nasáklo a z rozpolcených třísek vybublává tekutina. Voní nasládle – jako by kmen desítky a stovky let maceroval vlastní matérii.

Odnáším aromatická polena a pokládám je vedle košíku s klouzky. V popelavém světle se leskne jejich sliz. Oranžové klobouky vyhnala z půdy kilometry dlouhá síť podhoubí, která rozkládá a nasává, z mrtvol posílá živiny stromům. Polena brzy stráví oheň, aby se rozžhavila kamna, kamna rozpálí pánev a zasyčí na ní houbová tělíčka – zákon o zachování energie lesa. Podílím se na transformaci krajiny, jsem nádeník podzimu.

Podzim totiž neznamená smrt, jak mu bývá předhazováno. Ostatně koncept smrti jakožto nicoty vznikl pouze nepochopením procesu proměny. Podzim nezabíjí, ale transformuje. Není koncem živelnosti, ale epochou tvorby. Listí neumírá, protože se přetváří v kompost plný živin (opak nicoty!), spadlé kmeny se mění v potravu pro houby a pro celou tu žilnatou velrybu, která plove ve sklepení lesa a která se nazývá mykorhizou. Třísky krmí ohně v pecích a na planinách, popel zahřívá brambory obalené v plodové bláně (alobalu), kouřící pyré pak dodá škrob do těla lidí a zbytky sežerou psi. Kropenaté hrušky nezemřou při utržení, protože se stávají součástí mikroorganismů, které tiše pracují na kvašeném ovoci. Život není boj, utrpení ani zkouška – možná, že povahu světa vystihuje mnohem prozaičtější přirovnání. Svět je kuchyně a podzim jejím šéfkuchařem.

Sytím oheň dalším špalíčkem. V zapraskání se ozve hlas stromu, poslední skučení už syčí kouřově. Takový strom vyžaduje řadu ingrediencí: slunce, vodu, vzduch, musíte si zadělat na základ v podobě půdy plné minerálů, necháte vše kynout miliony let, krajina se vrásní a bobtná, dochucuje se hnojivem, občas dodáte mršiny dějinotvorných státníků, prokypříte bezpočtem generací červů a žížal a necháte prorůst kořeny a podhoubím (to dodá půdě příjemně mramorovou texturu). Padlý strom zpracujte sekerou (jen ať si taky kousne!), položte na plameny, zahřejte pánev, orestujte klouzky a najezte se. To opakujte několik desítek let, aby se později i vaše tělo mohlo přimísit do půdního základu, dodalo živiny dalším stromům, které rozehřejí jiná kamna, dozlatova opečou nové klouzky a ty nasytí budoucí žaludky.

Mezitím se podílejte na práci světa: spojujte a kombinujte, zasnubujte ocet a sušené hřiby, krmte zelím bakterie a fermentovaným výsledkem potěšte mikroorganismy ve svých střevech. Uvolňujte sluneční paprsky, které se skryly do mrkví, zakuste černou zemitost půdy, která nasákla do brambor. A buďte obezřetní ke kukuřici, k obilí a k cukru – k plodinám, které si ochočily lidstvo, nechaly se jím vozit přes oceány, aby se rozšířily po celé planetě, nechaly se po celá staletí uctívat a opečovávat na plantážích a spoluutvářely dějiny kolonií. V téhle gastronomii světa totiž člověk není pánem kuchyně, je jednou z chutí v poli aromat, ingrediencí plovoucí ve vývaru světa.

Vycházím do chladného vzduchu, protože jsem zapomněl sesbírat spadlé hrušky. Tma barví mou bundu dočerna a ve hvízdavém větru se přidávám k dalším havranům. Trpělivě třídíme nakvašený podzim, dokud nás vzdušný nálev neprokřehne do morku kostí.

Chviličku.
Načítá se.
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Zpátky na zem

    Přistávání Bruno Latoura

    Reflektuje Lukáš Senft

    Nejzajímavějším momentem latourovského „přistávání“ by totiž mohlo být právě zkoumání specifických a situovaných „pozemšťanů“ a jejich vyjednávání toho, jak bude vypadat obývání oživené planety.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 17/2020
  • Lukáš Senft

    Co ví dlaně

    Zdálo se, že chybějící stránky návodů jsou uschované v knihách: dvířka spojte šroubem a poté aplikujte stoickou amor fati, lásku k osudu, protože ty díly stejně nebudou pasovat, ale život bez zklamání je ochuzeným životem.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 16/2020
  • 03_ucta_2

    Ze všedních prostor osamělého stavení se stávají kulisy lidského dramatu, individuálního mýtu, v němž i prostý hrneček může získat fatalitu rajského jablka nebo prométheovského plamene.

    Drobná publicistika – Úcta ke světlu
    Z čísla 15/2020
  • plevel

    Kos naposledy poskočil, vzlétl a opustil udýchanou pampu. Sevřel jsem tašky a vyrazil dál, napříč civilizací, která usychá z představy o pořádku a poslušnosti, odváží na svých marách vzdušnost květin.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 11/2020
  • Za oknem plují roušky – setřel se individualismus, neurotické odlišování sebe sama od ostatních pozbylo smyslu.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 7/2020