V září mě čekaly dvě důležité zkoušky: státnice z filosofie a montování nábytku z IKEI. Manuály plné kryptických značek se válely na podlaze vedle Nietzscheho a poznámek k Vývoji tvořivému od Henri Bergsona. Těžko říct, čemu jsem rozuměl méně. V knihách občas chyběly argumenty, já zase postrádal šroubky, dveře se otevíraly na špatnou stranu a zbytečně jsem očekával eschatologický zvuk zacvaknutých pantů. Přepínal jsem mezi myšlenkovými experimenty a zacházením s hmoždinkami. Po čase se mi ale už pletl hittarp, resentiment, frihult – těžko říct, co z toho přivrtat příklepem číslo 5,0 a co dát do souvislosti se Zarathustrou.

Teprve ve chvíli, kdy jsem seděl uprostřed šroubovací entropie, v momentě, kdy jsem se příliš dlouho díval do propasti manuálu HJÄLPA (a manuál se pak samozřejmě zadíval do mě), tehdy jsem přestal rozdělovat hlavu a ruce, práci dlaní a neuronů, závity mozku a závity z plastu, skládání myšlenek a skládání polic. Teprve pak to zacvaklo.

Zdálo se, že chybějící stránky návodů jsou uschované v knihách: dvířka spojte šroubem a poté aplikujte stoickou amor fati, lásku k osudu, protože ty díly stejně nebudou pasovat, ale život bez zklamání je ochuzeným životem. Žádostivost po smontovaném vařiči zabraňuje proniknout k jádru tajemnosti, vždyť tao, které lze popsat v manuálu, není věčné tao. A co s tím patvarem, který vznikl ze dvou různých kusů nábytku? Život je věčné a tvořivé vynalézání a tvorba potřebuje disonanci, nesoulad, píše Nietzsche na straně „Tipy k montáži“. Cvičení ze spolupráce hmoty a ducha (filosofie se možná musí dodělat rukama!) jsem od IKEI dostal grátis, říkal jsem si.

A pak jsem si také říkal, že mi možná přeskakuje, a raději jsem vyrazil na poštu pro plakát, který jsme s přítelkyní objednali. Jdu tedy po ulici, nesu zarámovaného Bowieho, a když míjím restauraci, všímám si dvou zvláštních lidí.

Jeden z nich je číšník. Druhého odhaduji na instalatéra: montérky, silná zápěstí. Stojí naproti sobě, nezvykle blízko, ani se nehnou. Instalatér drží dlaň na hrudi číšníka. Ten má zavřené oči a soustředí se. Instalatér dlaň oddálí a vytáhne zapalovač zippo. Vystřelí z něj plamen a instalatér nad ním projede dlaní, aby ji očistil. Občas prolétne pohledem po ulici, zda lidi nečumí. Zaklapne zapík, schová ho do montérek a mluví uklidňujícím způsobem na číšníka. Otočí jej, položí mu dlaň ještě mezi lopatky. Potom se znovu očistí plamenem.

Nevím, co vyžadovalo takový léčitelský zákrok, ale zalíbila se mi představa, že tahle scéna potvrdila mé tušení o spojitosti manuální a psychické práce. A že v Praze snad existuje skrytá síť řemeslníků-mudrců, nějaké nenápadně předávané Zlaté stránky, přes které si můžete zavolat fachmana, a on přijde v montérkách, provede třeba rituál, a pak řekne: „Tak hotovo, šéfiku,“ a zákazník řekne „A nedáte si svíčkovou se šesti?“, „Rád bych, ale ještě mám dělat pračku na Vyšehradě a nějakou posedlou v Karlíně, tak zdravíčko a mějte se“. Svět, kde dlaně ví možná více než racio. Kde nenastalo rozpolcení racionality a intuice, hmoty a mysli, kde duch vede tělo, a ruce hnětou duši, kde instalatér směruje stavy těla přesným dotekem a kde IKEA zavedla sadu Satori (jednodílná).

To mi hučí v hlavě, Bowie si pobrukuje a já se vracím k věčné tajemnosti ukrývající se v dřevotřísce, která nepasuje a pasovat zkrátka nebude.