Louka
Česká krajina
Rozhovor s Radkem Štěpánkem

Je nemravné pokukovat po jiných planetách

Ptá se Lukáš Senft

Protože čejka se chová jinak než zvonek a rákosník a než ostatní ptáci: má nádherný tanec, když má tok, samečci létají nad polem a mají krásný hlas – jako když ladíš rádio – a tenhle zvuk se rozléhá na jaře nad Blaty.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 4/2020

V jedné ze svých básních se zmiňuješ o „zvířeti v nás“. Píšeš poezii jako člověk, nebo jako zvíře?

Jako člověk. Ale to je těžká otázka – právě o tomhle nejen v básních dost přemýšlím. Ve všech básních zkoumám, co je člověk. To znamená: co jsem vlastně zač? A myslím, že to zvířecí v sobě mám taky – a je to dobře. Pro mě se jedná o zásadní otázku. Je to slepá skvrna, ze které všechno vychází: můžeš psát o krajině, o zvířatech, ale prazákladní otázka je, co tu děláš jako člověk, co jsi zač.

Jak tě ve tvém uvažování o přírodě ovlivnilo studium environmentalistiky?

Měl jsem štěstí na to, odkud pocházím. Jsem kluk z paneláku, ale táta je veterinář. Od malička mě bral do kravínů, do podhůří Šumavy. Už jako malej jsem se vozil na kravách, pil jsem mlíko, co nadojily. Jezdil jsem s ním do těch lesů, hledali jsme ryzce, rozhazovali návnady, když se dělala vakcinace lišek proti vzteklině. S mamkou si, ještě než jsme se narodili, našli místo, které se jmenuje Hrádeček, mezi Netolicemi a Prachaticemi. Rodiče to místo milovali, a nakonec tam koupili zahradu. To mi bylo přibližně deset. Tomu místu jsme říkali Oáza, kolem rostly ořešáky, táta tam sázel další stromky. Naučil jsem se chytat ryby, pořád jsem tam blbnul. Moje nejoblíbenější četba byli Lovci mamutů a žil jsem tam fakt jako Kopčem. Pro mě bylo důležité rybu chytit, ukrást brambory, kukuřici, donést to domů – pak jsem byl lovec.

Tys byl lovec a sběrač.

Jo. Takhle já vyrůstal. Potom jsem šel na lesárnu do Písku. Když jsem se tam hlásil, uměl jsem všechny stromy nazpaměť latinsky, poznal jsem je podle větviček bez listí, znal jsem ptáky po hlase, miloval jsem břízy. Jenže na škole jsem se dozvěděl, že bříza je „plevelný“ strom a je potřeba se ji vykácet. To mě zlomilo. Po dvou měsících jsem naštěstí odešel a díky tomu si tu lásku snad zachoval. Na gymplu jsem získal vztah k literatuře a na vysoké jsem šel na novinařinu a na enviro. Moje uvažování to naplnilo dalším obsahem.

Čili to, jak uvažuješ nyní, má genealogii sahající až do Oázy?

Jasně. Je mi teď třiatřicet, a když jsme tam začali jezdit, na louce bylo třeba pět druhů kovaříků: červený, černý, hnědý kovařík, tři druhy baboček, přástevníci… dneska tam není nic. Ani jeden kovařík, motýlů málo. Přitom tam žila spousta hmyzu. Louka je teď na první pohled stejná, my s tím nic neděláme, nestříkáme to roundupem nebo něčím podobným. Ale nežije tam skoro nic. Cítím obrovskou ztrátu. Pro mě je to prostě důležitý. Má předchozí přítelkyně byla kunsthistorička a vedli jsme občas tuhle debatu: je důležitější lev, nebo sfinga? Ona byla pro sfingu. Já jsem říkal, že bych nechal všechny památky světa zrušit, kdybych zachránil divoké lvy. Hádali jsme se… Ale taky mě teď napadá ještě jedna dimenze té otázky: jestli by nebylo pro lva lepší, když by vymřel, a nestal se artiklem chovaným potupně pro odstřel movitých lovců, jako se to děje teď… To je krutá debata. Kdybych si mohl vybrat, tak zachráním sfingu i lvy a vrátím je do doby, kdy Afriku ještě neprotínala ani železnice. A kdybych se musel vážně rozhodnout, zachovám opravdu raději život zvířat spíš než lidské památky.

Já jsem vyrostl v bytovce, ale u lesa. A učil jsem se stopovat: memoroval jsem otisky zvěře, chodil jsem proti větru, aby mě srny neucítily. A dneska je ten les mrtvý. Uschl.

Mě obzvlášť trýzní, že mizí to malé. To, co na čem lidem nezáleží. Vidím to třeba u ryb – ty krásné malé ryby mizí. Slunky, hořavky, karasi, líni, okounci. To kdysi nejobyčejnější je nejvíc vzácné.

Mníci taky?

Doprovodné foto: Barbora Nováková

Chviličku.
Načítá se.
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil
  • Radek Štěpánek

    (1986) prochází z jihočeských Prachatic, žije v Brně. Vydal několik sbírek básní, poslední Hic sunt homines (2018), a bibliofilií (např. Tání, 2019). Spolu s Vojtěchem Kučerou pořádá od roku 2011 ...
    Profil

Souvisí

  • Les
    Česká krajina
    Radek Štěpánek

    Vichřice

    Veliký vítr běží nocí
    a vysává ze země všechnu vláhu,
    to těžké v něm klesá ke dnu a to snadné
    kamsi do nenávratna odlétá.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 4/2020
  • 4_VN_esej_putovani_Linhart_Josef
    Česká krajina
    Patrik Linhart

    Essay: Dílna potenciálních poutníků

    Na Milešovku, nejvyšší horu Českého středohoří, mám za sebou dvaadvacet výstupů, z toho jsem cestou zpátky čtrnáctkrát zabloudil – a opravdu jsem se mnohokrát cítil jako příslušník toho podivného národa uzavřeného v mohylách pod kapradím nebo v kopcích z ledu, nebo jako totální blb.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 4/2020
  • Ceska_krajina_Guth
    Česká krajina
    Jiří Guth

    Proměny české krajiny

    Nechci lacině provokovat, ale dosavadní zkušenost s ochranou krajiny vede nejen mě k názoru, že na většině území Česka by bylo dobré povolování staveb oproti současnému stavu ztížit a zpomalit a hlavně posílit ochranu veřejného zájmu.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 4/2020
  • Člověk je oddělen od kosmu, rostlin, zvěře, od lidí i vlastního srdce, v jehož krvavých komorách nikdo nežije.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 1/2020