Radek Štěpánek

Jak vůbec mluvit o environmentální krizi prostřednictvím uměleckého textu?

Glosa k anketní otázce z Ravtu 19/2019.

Drobná publicistika – Glosa
revue Ravt 20/2019

Před nějakou dobou mi přišla na messengeru bez jakéhokoli vysvětlení zpráva od kamaráda Ládi Zedníka, která obsahovala wordový soubor s tímto zněním: „V posledních letech se v tvorbě stále více autorů objevuje environmentální tématika. Napadá Tě důvod? A podotázka: je nezbytné, aby zrovna spisovatelé tematizovali ve své tvorbě aktuální problémy dneška?“

Nebylo k tomu připsáno nic víc, a tak jsem si soubor stáhl a zapomněl na něj – než jsem se rozhoupal k odpovědi, zjistil jsem, že polemika nad tímto tématem už vyšla tady v Ravtu. Slíbil jsem pak Láďovi, že k tématu napíšu glosu, což mě donutilo k tomu, abych se k otázce, o níž už bylo hodně řečeno spoustou básníků ve zmíněné anketě, vrátil znovu.

Popravdě mi ta otázka připadá dost banální. Asi jen člověk, který by mohl žít ve vakuu někde ve vesmíru, což už by z něj samo o sobě dělalo zřejmě něco jiného než člověka, by mohl s klidným svědomím přehlédnout zjevné problémy dneška, problémy týkající se nás, smrtelníků tady na Zemi. A protože i autoři jsou jen lidé, většinou si lidských (a snad nejen jejich) problémů všímají. Problémů je pak v literatuře tolik, kolik je autorů, kteří jim věnují svou pozornost. Čím je stav naší planety zoufalejší, tím více se dotýká nejen všeho živého, ale dokonce i lidí, dokonce i autorů, kteří se chtějí prostřednictvím svých děl s tím, co považují za problematické, nějak vyrovnat, nějak se k tomu vztáhnout, najít své vlastní místo, svůj postoj. Není to přece nic nového. A jestli je to nezbytné? Kdo to dokáže posoudit? Mohu vždycky mluvit jen sám za sebe, nemůžu přece nálepkovat někoho jiného. Pro mě osobně to nezbytné je. Když vidím, jak mizí místa, které jsem měl rád, a jejich obyvatelé, cítím smutek a bolest a snažím se s tím nějak vyrovnat a nebýt při svém hledání tak osamělý.

Možná je to hloupost, možná je to k ničemu, možná to nikoho nezajímá. Bavíme se ale stále jen o látce, která může být pro literaturu potravou. Takovou látkou samozřejmě může být i problematika proměny životního prostředí. Pokud je správně zpracovaná, měla by být pro literaturu stejně vhodnou látkou jako témata společenská, transcendentální, milostná, zcela všední, politická, sportovní, lingvistická a Bůh ví jaká ještě. Jako téma není problematika proměny životního prostředí ani v literatuře nijak nová, stačí vzpomenout třeba na asi už skoro zapomenuté Jana Vrbu, Ivana Nového, nebo známější Jakuba Demla či Josefa Váchala a jeho Šumavu romantickou a umírající, kteří se s environmentálními problémy literárně potýkali v našem prostředí. Nebo třeba na Carla Sanburga či Robinsona Jefferse a další autory, kteří tvořili za oceánem a vzhledem k brutálnímu způsobu, jakým americká civilizace od svého stvoření drancovala kontinent, mohli vidět děsivé dopady tohoto počínání snad ještě bezprostředněji než lidé v „pomalejší“ Evropě.

Otázkou je, jak tuto potravu pro literaturu zpracovat, jak ji přetvořit, aby to bylo důstojné pro to, čím dnes příroda je, aby přestala být pouhým objektem a aby za literární dílo nebyl vydáván aktivismus, který je velmi třeba, ale na jiné úrovni sdělení. Samozřejmě, polarita člověk – příroda zřejmě úplně naráz nezmizí, bylo by ale z mého pohledu více než žádoucí, aby se hranice mezi těmito póly naším přičiněním co nejvíc rozostřila. To by asi pomohlo všeobecně, nejen v hájemství literatury. Dostávám se tím k otázce, která tohle všechno mudrování z mého pohledu přináší – kde končí hranice literatury nebo obecně díla, a začíná pole občanského aktivismu (říkejte si tomu, jak chcete). I tato hranice by z mého pohledu měla být co nejprostupnější a ideální by bylo, kdyby se tam i zpátky mohl člověk vracet bez úhony. Tím spíše by ale měly být obě disciplíny pro autora, který se rozhodne hranice překračovat, zvládnuté.

Jsem rád, že se o tomto tématu začíná na umělecké rovině mluvit, a to nejen mezi básníky a prozaiky, ale i mezi herci či výtvarníky. Téma zaplňuje prostor, který mu náleží, zdá se, že změny jsou nutné. Skvělým důkazem budiž například poslední a mimořádně inspirativní číslo revue Prostor, které pod názvem Znovu objevit Zemi dramaturgicky připravil Lukáš Senft. I kvůli této otázce jsme před nějakou dobou začali připravovat s dalšími lidmi platformu, k níž se mohou různí autoři podle vlastního uvážení přihlásit. Byl bych rád, kdyby se do budoucna stala jedním z prostorů, kde se bude diskutovat o tom, jak se s proměnou našeho prostředí jako látky vhodné pro básnické či jiné zpracování popasovat, jak zkusit podnítit svou představivost, jak zkusit proměnit sama sebe.

Myslím si, že téma na diskusi je to dobré, právě i vzhledem k tomu, že diskutovat by mohlo zřejmě stále víc a víc lidí. Bylo by to z mého pohledu důstojné pro člověka i přírodu – ať už těmi slovy myslíme každý co chceme.

Chviličku.
Načítá se.
  • Radek Štěpánek

    (1986) prochází z jihočeských Prachatic, žije v Brně. Vydal několik sbírek básní, poslední Hic sunt homines (2018), a bibliofilií (např. Tání, 2019). Spolu s Vojtěchem Kučerou pořádá od roku 2011 ...
    Profil

Souvisí

  • Radek Štěpánek

    Bezedná ústa ptáčete

    „Bahno dáví nitěnky a perloočky, vítr těžkne výpary tlení. Už pro dnešek je dost. Ale zítra se možná právě tady promění i rosa na kopřivách v hrozny mšic.“

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 12/2018
  • Řadě z nás, kterým bylo všechno jedno během komunistického režimu, je všechno je jedno i teď.

    Drobná publicistika – Glosa
    revue Ravt 19/2019
  • Začnu jednat a zveřejním veškerá dosud utajovaná fakta. Už 8. dubna jsem jí také sdělil, že uveřejním pravdu o jejím duševním stavu, o nezadržitelných záchvatech pláče, který neutichá ani po koňských dávkách antidepresiv. Souhlasila.

    Drobná publicistika – Glosa
    revue Ravt 10/2018