30. dubna ve čtyři hodiny odpoledne německého času jsem se dovolal Liou Sia do jejího domu v Pekingu. Říkala mi: „Teď už se ničeho nebojím. Pokud mne nenechají odejít, zemřu zde, ve svém bytě. Teď když tu Siao-po* není, nic už mi na světě nezbývá. Je snazší zemřít než žít. A není pro mě nic jednoduššího než zvolit smrt jako nástroj vzdoru.“ Zdálo se mi, jako by mě zasáhl elektrický proud. Prosil jsem ji, ať ještě počká. Vím, že agenti Ministerstva státní bezpečnosti Čínské lidové republiky ji po smrti Liou Siao-poa odvezli násilím na nějakou dobu do Ta-li v provincii Jün-nan a teď ji v Pekingu drží v domácím vězení. Opakovaně jí slibují a dávají záruky, že bude smět odjet ze země a vyhledat odbornou péči kvůli své těžké klinické depresi. Nejprve jí řekli, že musí počkat, než skončí 19. sjezd Komunistické strany Číny, vzápětí ještě Všečínské shromáždění lidových zástupců. Tyto informace mi sdělil německý velvyslanec, který s Liou Sia telefonicky hovořil den před jejími padesátými sedmými narozeninami, aby jí předal pozdrav od kancléřky Angely Merkelové a pozval ji na návštěvu Berlína.

Podle mých informací vydal německý ministr zahraničí už počátkem dubna zvláštní instrukce, jak tajně Liou Sia vyzvednout na letišti, zajistit lékařskou péči a následnou rekonvalescenci a nevyvolat přitom pozornost médií. Já osobně jsem se Liou Sia mnohokrát ptal na její názor. Všechny okolnosti jsem poté při osobních setkáních i v korespondenci konzultoval s Hertou Müllerovou, Harry Merkelem i s kurátorem Liou Sia Peterem Sillem, který má na starosti její fotografické dílo v zahraničí. Vše jsme důkladně prodiskutovali. Díky podpoře Herty Müllerové slíbil Literaturhaus v Berlíně, že pro Liou Sia na přechodnou dobu zajistí byt a stipendium od DAAD (Německá akademická výměnná služba) a Peter Sillem
už jménem Liou Sia oslovil nemocnice a odborné lékaře.

Všichni jsme trpělivě a v klidu čekali na naši výjimečnou pacientku.

Liou Sia se nedopustila žádného trestného činu a podle vyjádření čínského Ministerstva zahraničí smí odcestovat, kamkoli chce.

Snažili jsme se, aby naše kroky nevyvolávaly pozornost, protože manželova smrt Liou Sia těžce zasáhla. Reaktivní deprese, kterou trpěla již po jeho uvěznění, se teď vrátila v mnohem větší míře a doháněla ji až na pokraj duševního zhroucení. Dokud ale jen přežívá v Číně, nemáme možnost se o ni postarat. Když Liou Sia řekla umírajícímu manželovi, že v Německu pracuje skupina lidí včetně dvaaosmdesátiletého Wolfa Biermanna a jeho ženy na jejich záchraně, dojalo ho to k slzám.

Když jsem s Liou Sia 30. dubna mluvil, řekl jsem jí, že celou záležitost již nebudu dále skrývat. Začnu jednat a zveřejním veškerá dosud utajovaná fakta. Už 8. dubna jsem jí také sdělil, že uveřejním pravdu o jejím duševním stavu, o nezadržitelných záchvatech pláče, který neutichá ani po koňských dávkách antidepresiv. Souhlasila.

Následující citace jsou přepisem nahrávky našeho rozhovoru ze zmiňovaného večera.

Hned zpočátku jsem dal průchod svým obavám: mám strach, že Liou Sia se může stát další ze „zmizelých“; mám strach, že se čínská vláda zachová stejně jako minulý rok, kdy oznámila, že Liou Siao-po a Liou Sia nechtějí odjet ze země. Naštěstí jsem tehdy měl od Liou Sia její vlastnoruční dopis, který dokládal opak. Ten se později stal nejvýznamnějším důkazem, aby šlo vyvrátit tuto manipulační lež. Trval jsem na tom, aby podala další žádost o vycestování ze země, což zpočátku tvrdošíjně odmítala. Pak zpanikařila a zahodila telefon. Chvíli jsem čekal a zavolal znovu. V pláči vykřikla:

„Německá ambasáda zná moji situaci. Celý svět ji zná. Tak jaký má smysl tyhle věci znovu a znovu sepisovat?“

„Ale to, čemu čelíš, je velmi mimořádné… německá vláda v té věci už dlouho jedná.“

„Nemám odkud to poslat. Nemám ani mobil, ani počítač.“

„Dobře, dobře.“

„Víš, že nic z toho nemáme, ale pořád po mě chceš, abych dělala tohle, dělala tamto…“

„My tady…“

„Dobře, zítra to napíšu a odevzdám. Ale teď si to nahraj: Jsem tak zoufale naštvaná, že jsem zde připravená zemřít. Až budu mrtvá, bude od všeho pokoj. Je jasné, že nemám k dispozici téměř nic…“

„Mluvčí Ministerstva zahraničí říkala, že disponuješ všemi právy, která zaručují čínské zákony…“

„To všechno vím. Nemusíš mi to opakovat. Nejsem idiot.“

„Dobrá. Řeknu ti, jaký je plán, ano? Až tě sem dostaneme, zařídili jsme ti dočasné bydlení v Literaturhaus v Berlíně, kde můžeš nějakou dobu zůstat a zažádat o stipendium v rámci jednoho programu pro umělce. Odevšad máme velmi pozitivní reakce a všichni se shodují, že by to celé mělo proběhnout bez problémů.“

Dál jsem nemohl pokračovat, Liou Sia nedokázala utišit pláč. Nahrávání trvalo 16 minut a 30 vteřin. Vyjmul jsem prvních sedm minut rozhovoru a do nahrávky pláče pustil klavírní sólo „Dona, Dona“. Cítil jsem, jak se ve mně vzedmuly vlny emocí. Když jsem hudbu vypnul, za-křičel jsem „Liou Sia!“ Pláč polevil a já zaslechl, jak říká: „Po telefonátu s německým velvy-slancem jsem začala balit. Okamžitě, neztrácela jsem čas – co víc mám podle tebe dělat?“

„Dona, Dona“ je židovská píseň z období druhé světové války, již proslavila hra Esterke americko-židovského autora Aarona Zeitlina (později nazpívala Joan Baezová, pozn. překladatele). Text písně se dá shrnout takto: k řezníkovi vedou telátko. Nad jeho hlavou poletuje vlaštovka. Telátko si pomyslí: Kéž bych se dokázalo proměnit ve vlaštovku s křídly a uletět, to by bylo krásné. Bohužel, telátko není vlaštovka.

Stejně jako její manžel Liou Siao-po, také Liou Sia měla bytostný zájem o témata spojená s holokaustem. Dokonce říkávala, že cítí, že byla v minulém životě židovkou.

„Dona, Dona“ se stala symbolem genocidy: miliony židů a židovek byly telátky, jdoucími na porážku, telátky odevzdanými svému osudu. Lidé, prosím vás, Liou Sia je teď písní „Dona, Dona“. Dovolte mi vtělit její vzlyky do nového textu.

Dona, Dona, dejte jí svobodu.

Dona, Dona, nahlas pro ni zakřičte.

V Berlíně, pozdní noci 30. dubna 2018.