Tak nám Nobelovu cenu za literaturu obdržel Bob Dylan…? Zajímalo by mě, zda Švédské akademii působí zvrácenou radost dostat několik z nás, literárních typů, do této šlamastyky:  zkritizovat volbu člověka, kterého jinak chováme v hluboké úctě. Mají totiž pravdu v tom, že síla a vliv Dylanových slov jsou značné. Dokonce i v dětství, tj. ještě než jsem věděl, co je Bob Dylan zač (na to, abych zažil jeho vrchol v 60. letech, jsem se přece jen narodil příliš pozdě), na mě působily různé „dylanismy“, jako např. když jsem slyšel v televizních zprávách, jak skupina radikálních studentů se zvláštním jménem The Weathermen odpálila bombu na protest proti vietnamské válce (skupina se pojmenovala podle jisté pasáže textu jedné z jeho písní, „Subterranean Homesick Blues“:

„You don’t need a weatherman to know which way the wind blows“).

Navíc hned první verš, který mě inspiroval k tomu, abych přemýšlel o nejednoznačnosti existence, byla myšlenka, že odpověď na otázku „How many roads must a man walk down…“ může být cosi jako „blowing in the wind“.

Proč však v tomto případě ony nejednoznačné pocity ohledně Dylanova ocenění? Zčásti, upřímně řečeno, je to věc teritoriality nebo snad „třídního zájmu“. Nobelova cena za literaturu je přece jenom jedinou každoroční událostí, při níž se masmédia (alespoň ta ve Spojených státech) věnují literatuře. Letos si však žádný spisovatel ani básník svých patnáct minut slávy, které toto ocenění tradičně plodí, neužije, neboť člověk, který ji dostal, už se jí těší více než půl století díky své hudbě. Navíc je tu otázka peněz. Milion dolarů finanční odměny, které jednotliví laureáti obdrží, může být přelomovou částkou i v životě známého literárního autora (tím spíš, píše-li pro malý „jazykový trh“), ale pro Dylana, z něhož hudba již udělala multimilionáře, půjde o částku zanedbatelnou.

Na hlubší úrovni však lze udělení ceny písničkářovi vnímat jako další útok na význam knih (i když netvrdím, že to tak bylo zamýšleno) a druh literatury, který představují. Jak napsali v Hospodářských novinách, letos

„uspěl někdo, kdo literaturu v pravém slova smyslu nepíše“.

Jedno měli všichni předchozí nositelé společné, a to skutečnost, že byli primárně vybráni na základě knih, které vydali, ať už to byly útlé svazky poezie, epické romány, povídkové sbírky, eseje nebo historie. Dokonce i laureát z roku 1953 Winston Churchill, částečně vybraný i

„za jiskřivé umění řečnické, s nímž vystupoval jako obránce vznešených lidských hodnot“

(tj. psaní projevů), byl ze všeho nejdříve hodnocen

„za mistrovství v historickém a biografickém líčení“,

neboť vydal slavný šestidílný svazek o dějinách druhé světové války. Dylan byl oproti tomu chválen za to, že

„našel nový způsob poetického vyjádření, jímž navázal na velkou americkou písňovou tradici“.

I když tato poetická vyjádření (tj. slova písní) byla ex post sesbírána do knihy – ano, všechna se vešla do jedné jediné knihy –, mluvíme v Dylanově případě o albech místo knih, což ve světě, v němž několik knihovníků tvrdí, že knihovny budoucnosti budou bez knih, není zrovna povzbudivé znamení…

Nechci znít zatvrzele a vzpouzet se tu vývoji a přepisování uměleckých hranic. Když už však tyto hranice překreslujeme, pak v tom požaduji rovnost. Moje obavy z tohoto nového vzoru, který se Švédská akademie zřejmě snaží vytvořit, proto pominou jen tehdy, jestliže do budoucna začnou vyhrávat prestižní hudební ocenění spisovatelé. Není snad pravdou, že literární texty mohou mít též hudební kvality? Nemluvíme často o hudebnosti nebo o tempu textu, o tom, jak je text lyrický či jak jsou mu vlastní ozvěny svého druhu?

Právě proto navrhuji, aby v roce 2017 byla na hudební cenu Grammy za celoživotní dílo nominována Elfriede Jelineková za

„melodický proud hlasů a protihlasů ve svých románech a hrách“

(z vyjádření Švédské akademie, když jí v roce 2004 udělovala Nobelovu cenu za literaturu).