Milý Pavle Janoušku,

musím Tě požádat o prominutí, že na Tvých 969 slov o próze z Tvaru č. 9/2016, které jsi věnoval mému románu Most přes řeku zapomnění, reaguji až nyní. Budiž mi omluvou, že jsem se o nich dozvěděl s měsíčním zpožděním a že pro Tvar jsem si musel dojet z Českého Dubu až do Liberce. Což mi, pravda, nijak zvlášť nevadilo. Liberec mám rád, Fryčovo knihkupectví také, a navíc jsem se těšil na recenzi. Brzy jsem však seznal svůj omyl. O skutečnou recenzi, která nepředpojatě zkoumá a hodnotí danou knihu, vůbec nejde. Tvůj text připomíná spíš kádrový posudek, další nevábně zavánějící článek tasemnice, vylézající ze zauzlených střev doby. Nejde v něm totiž téměř vůbec o to jak, ale jen o to co a hlavně a především kdo.

Mám k němu jen dvě věcné připomínky. To, že spojuji kariéru svého hrdiny smutné postavy jen se svazáckými a stranickými kruhy a zcela mimo ponechávám poměry uvnitř normalizačního Svazu spisovatelů, může překvapit pouze toho, kdo nečetl můj román Odcizená krajina (MOBA, 2013). Tam jsem jim totiž věnoval prostoru až až a bylo mi jaksi žinantní se k tomu znovu vracet. Zato Tvé laskavé konstatování, že by ses v normalizačních časech nestal kritikem, kdyby Ti v mnou řízených periodikách nevycházely občas texty, které by byl jiný šéfredaktor nepustil, je do jisté míry pravdivé. Ale na druhou stranu, ruku na srdce – jak bych Ti mohl jejich publikování odmítnout, když jsi byl nějakou dobu jedním z nás! Působil jsi přece také v Kmeni, i když jen jako stážista, vyslaný k nám Tvým tehdejším zaměstnavatelem, normalizačním Ústavem pro českou literauru (jehož ředitelem ses po letech stal) a placený normalizačním Litfondem.

Navzdory uvedeným připomínkám Ti za Tvá slova děkuji. Docela jsi mě pobavil a i špatná kritika je lepší než cenzura mlčením. Jediné, co mě trochu mrzí, je, žes neuznal za vhodné zmínit se o doslovu Milana Uhdeho, který je přece jen objektivnější než Tvůj posudek, stejně tak jako obě nominace mého románu na Knihu roku 2015 v loňské anketě Lidových novin, a to od dvou dalších exdisidentů, spisovatelky Evy Kantůrkové a filozofa Josefa Zumra. Ale ono je to více méně logické. Bývalí disidenti necítí potřebu neustále se distancovat od všeho minulého a uplatňovat princip kolektivní viny. Takovou potřebu mají jen novináři a kritikové, kteří vystudovali a své první ostruhy získali v normalizačních časech, kdy pomáhali jen sami sobě. Nikomu jinému ani nemohli, pokud si nechtěli ani trochu umazat ruce.

Na závěr mi, milý Pavle (nebo radši Šavle?), dovol, abych se přihlásil k Tvé poslední větě. Což Tě nejspíš překvapí, protože Ty jsi svou karierní Velkou pardubickou běžel vždycky s postranními klapkami na očích, které mají bázlivým koním umožnit pouze pohled na zadky koní a jezdců před sebou, ale ne na ty, co okolo padají na překážkách a lámou si přitom nohy či vaz. Ani já bych se totiž do těch časů nechtěl vrátit!! Ale to ještě neznamená, že budu povinně velebit každou louži, do které jsme šlápli poté, co jsme vybředli z někdejšího bláta. Což ovšem příslušníci soudobých mafií prostě musí, pokud si chtějí ještě někdy smočit zobák.

Jaroslav Čejka

Milý Jaroslave Čejko,

ať nás rozsoudí čtenáři. Sám za sebe mám jediné upřesnění. Součástí tvé argumentace je sousloví: „byl jsi nějakou dobu jedním z nás“. Ano, máš pravdu, ono „z nás“ platí. Alespoň pokud si pod „my“ představím redakci Kmene, do něhož jsme byli spolu s přítelem Jirouškem (jenž za nedlouho emigroval a dnes učí na Mnichovské univerzitě) jako elévové někdejšího Ústavu pro českou a světovou literaturu v létě 1982 na měsíc vysláni, abychom překryli prázdninový výpadek redaktorů. Anebo pokud si pod tímto „my“ představím okruh literárních kritiků, kteří v osmdesátých letech psali o současné literatuře. Kdybych ale za oním „my“ měl vidět soudruhy a soudružky, kteří/které tehdy vlastnili/vlastnily členskou legitimaci komunistické strany, což je opravňovalo v různých funkcích, výborech, sekcích, institucích a organizacích řídit literaturu, kulturu a Československo (ovšem za podmínky, že budou ostražitě hájit bizarnost zvanou reálný socialismus a její sovětský vzor), tak tvůj výrok neplatí. Ti a ty pro mě nikdy nebyli „my“, ale vždy jen „oni“. I díky rodinné výchově jsem totiž korupční hru na znormalizovaný socialismus nikdy nevnímal jako normální. Mé ambice se proto do roku 1989 důsledně omezovaly výhradně na možnost číst knihy a navzdory „jim“ a o nich psát a publikovat to, co si myslím. Již ve své recenzi jsem konstatoval, že díky tobě to bylo občas snazší.

Pavel Janoušek