KŘESTIT

Rád čtu v Hostu jazykové koutky Zdenky Rusínové – se stejným gustem jako předtím Šlosarky Dušana Šlosara (a vždy s nostalgií vzpomenu na naši někdejší rubriku Ejhle, slovo). V posledním, únorovém čísle se autorka zamýšlí nad možností, že by stále frekventovanější tvar křestu mohl signalizovat případné štěpení významu slova křest: jiný je ten církevní, jiný mediální. Kdoví, třeba tuto distinkci budou jednou odrážet i rozdílná paradigmata (až na společný tvar nominativu a akuzativu singuláru) – vlastně to zní logicky, a paralely s globem vs. Globusem, centrem vs. Centrumem, cirkem vs. cirkusem atd. tomu nasvědčují. Pamatuju, jak jsem před pár lety na jedné akci spontánně opravil mladého poetu, an nás přivítal na křestu své knihy, nějak to ze mě vypadlo samovolně. Nyní váhám, zda se mu zpětně neomluvit – vždyť třeba jen fedroval (přirozený a nezastavitelný) vývoj naší mateřštiny. A tak dnes raději na literárních večerech mlčím. Ale až mě někdo zatahá za ucho libozvučnou formou křestit, nejspíš se neudržím a budu zas jednou za zpátečníka…
 

VRATIPEŇ

Existují celé trsy slov, o jejichž existenci nemá člověk ani tušení, třebaže pocházejí z jeho mateřštiny. Většinou se rekrutují z oblasti odborné terminologie, k níž my laikové přistupujeme s posvátnou nedůvěrou. Při korekturách encyklopedie plachetnic pro jedno nejmenované nakladatelství se má lexikální zásoba rozrostla o slušnou řádku slov, bez nichž se neobejde žádný starý mořský vlk. Nevadí, že si pod nimi, já krysa suchozemská, nedokážu nic představit, stačí, že se dobře převalují na jazyku a exoticky znějí. A navíc nefungují jen sama o sobě, dají se dokonce spojovat do vět. Ejhle, jedna z nich (v nezredigované podobě):

Standardní podélnou takeláž v Evropě té doby, pokud o její existenci může být řeč, tvořila čtyřstranná hlavní plachta umístěná na vratiráhnu a vratipni, trojhranná stěhovka, kosatka umístěná na čelenu a někdy malá čtyřstranná plachta vztyčená na zadním stěžni vytvořila keč nebo jolu v záležitosti na umístění zadního stěžně vzhledem k hlavě pně kormidla.

Zlaté metafory, strofy a ritornely.
 
RAGBY
Před čtyřmi a osmi lety jsem čtenáře Tvaru, pod záminkou lexikální glůsky v rámci rubriky „Ejhle, slovo“ (vzpomenete ještě?), zpravil o tom, jak dopadl světový šampionát v ragby, respektive kdo se stal novým mistrem světa. Rubrika z našich stránek zmizela, navzdory tomu proběhl v uplynulých týdnech další šampionát – a mě svrbí na jazyku jméno vítěze. Vůbec poprvé obhájil titul úřadující šampión: novozélandský národní tým čili All Blacks; zároveň se stal s třemi tituly nejúspěšnějším mužstvem historie. Pozoruhodně osobitá a poetická jest česká ragbistická terminologie (rváček, pilíř, mlynář, rojník, kopáč, mlýnovka, útokovka, tříčtvrtka, zadák, abych jmenoval jen označení jednotlivých hráčů), a snad proto nezachází na úbytě, naopak, televizní komentátoři ji hojně a s očividným gustem užívají (ještě tak přijít na nějaké trefné ekvivalenty rucku a maulu), ba tu a tam i kreativně obohacují. V jednom ze zápasů playoff jsem zaslechl překrásný výraz: primárním cílem v ragby je ztéci soupeřovo brankoviště, dopravit a položit tam onen šišatý nesmysl – novotvar(?) pokladiště je tedy naprosto systémový a oproti poněkud fádnímu brankovišti i svojský. Až si tak říkám: kolik takových lexikálních pokladů zůstává v tomto sportu dosud neobjeveno?
 
RYB
Občas se člověk dostane do role supervizora nad jazykovým projevem cizince učícího se češtině. Očekává se pak od něj coby od rodilého mluvčího, že mluvčího nerodilého v případě potřeby opraví, tu a tam osvětlí nějakou nuanci, pomůže mu vyvarovat se do budoucna chyb. Rád se této úlohy ujímám a dodávám odvahu studentům naší mateřštiny, bohatým to studnicím rozkošných prohřešků proti české gramatice. Člověk ani nemá srdce všechny ty originální novotvary peskovat, a tak mlčí a tváří se, že je vše v naprostém pořádku – námitka by se podobala až vraždě. Nedávno mi jedna dívka, cizinka, vyprávěla o svém bytě a akváriu v něm. Plave v něm prý šest ryb, vlastně plavalo, už pomřely, zůstal „jen jeden ryb, takovej hezkej, modrej… Je to můj přítel.“ Proč ne, copak za to může, že čeština nemá mužský protějšek k rybě? Vůbec mě fascinuje ta cizinecká svépomoc, ona lehkost, s níž dávají vzniknout novým slovům, na něž by našinec nepřišel. Ještě jeden příklad, od téže dívky – před pár lety jsem ji kamsi zval a ona se omlouvala: Nemůžu, přijdou hmyzové. Ruku na srdce, kdo by vymyslel originálnější označení pro pracovníky dezinsekční firmy?