V odstředivce rozmanitých dárků příteli Radimovi k jednapadesátinám se ocitla i má poukázka Vyjdu s tebou na 51 kopců, a nebylo to lze jinak, stala se ta věc smyslem, aktivisací našeho každodenního života, i když jsme mezi tím žili své životy řadových podivínů. Od našich žen jsme očekávali podporu, co se také dá čekat od ženských, když jdou chlapi do hor. Dovolte citát z poznámek ženy svého přítele:

Radimovy svaly se vlnily, když stoupal k Vyžvejklé bambuli, spadl pak a přišel o botu.

O hledání Edenu

Na první pohled se vše zdá jednoduché, během jednoho roku vylezeme na kopce, z nichž některé – to jsme si řekli předem – ani nemusí splňovat atributy kopce, ba ani neumusí mít své jméno, o slézání hor nemluvě [vizte film Angličan, který vylezl na kopec (a slezl z hory)]. Nicméně hra musí mít nějaká pravidla, i když jeden vylezl čtyřicítku a druhému je tolik, jako se tyčí kopců v našem plánu. Na začátku všeho stály tři podivuhodné leitmotivky: touha Radima von Neuvirta vylézt na kopce, infomace v časopise Lidé a Země, že České středohoří je staré čtyřicet milionů let (přesné datum tohoto výročí jsem s pomocí griotky, kalkulačky a cisfinitní logiky stanovil na 7. leden 2019), a mnohaživotné dílo skupiny OuLiPo, tedy dílny potenciální literatury. Teď již umíme věc daleko intencionálněji propracovat, ale řekněme, že naše putování je první zásek Dílny potenciálních poutníků.

Již dlouho pracuji na knize, kterou jsem nazval Geografie Edenu. Chci v ní popsat náhled člověka na krajinu, i to, jak umělec, malíř nebo básník, vnímá svou krajinu.¹ Naturel milovníka horrorů mě samozřejmě vede ke krajinám děsivým či přinejmenším pitoreskním. Jsem od přírody člověk lenivý, a proto miluji přírodu – a zvláště pak výpravy do jejího ledví. Z tohoto hlediska by každá výprava měla splnit tři atributy: 1) extasi či děs vyvolaný v mysli, 2) hrůzu ze spatřeného a 3) hnus, tedy hnus kať exochen. A to samozřejmě i v případě, že jde o tzv. rodinný výlet.

Padesát a jeden kopec

Všimli jste si jedné zvláštní věci? Pokud u stolu v nekuřácké kavárně nad kafíčkovým latté začnete někomu něco vyčítat, každý se ošívá, ale když je to zabaleno do malebné essaye a výčet je opravdu úctyhodný, pak je to vyčítání milé. Nuže, s Radimem von Neuvirtem a přáteli (občas jsme vzali své ženy, občas děti, kamarády, mého psa Baadera…) jsme od 7. ledna do 30. prosince vyšli na Vyžvejklou bambuli, Mannsteinův kámen (německy Horaberg), Holý vrch, Sutomskou horu, Oltářík, Vrchol surrealismu, Josefův kámen, Kostomlatskou horu, Chynov, Ve Skále, Elektrickou špičku, Mrzlický a Zaječí vrch, Lipskou horu, Svatební skálu u Mnichova Hradiště, Kletečnou, Supí vrch, Lysou horu, Zbyněk Höhe, Traugotthöhe (tzv. saskou Annapurnu: pro srovnání – nepálská Annapurna 8 091 m n. m. / Traugotthöhe 8 066 m n. m.), Lišku, Doubravku, Bořeň, Salesiovu a Casanovovu vyhlídku, Liptickou haldu, Medvědí horu, Hřbitovní vrch u Rumburku, Vinici a Viničku (která byla vyšší o deset metrů), Blešenský vrch a Kuzov, Supí pláň, Ostrý a Mrtvý, Lipany, Pičhoru a Říp, Rač a Víťův val, Vysoký a Malý Ostrý, Přední a Zadní Hůrku, Oblý vrch, Morový pahorek a Modlanský vrch a Milešovku. Na první pohled se zdá, že nejde o žádný výkon. Když však tyto hůrky, vršky a kopce sečteme, vyjde úctyhodých 19 212 metrů. A zhruba takovou výšku přisoudili polárníci z Miskatonické university předhůří Hor šílenství.

Poesie bezejmenných kopců

Už jste si všimli, že když scházíte s kopce, cítíte se slabší a řeknu to naplno: odchází z vás pocit božství? Ano, mnohý takový pocit ztráty vede k tomu, že dojde k hádce, převržení kočárku, ráně lahví do zad, podkopnutí nohy a k jiným, ještě hanebnějším rošťárnám. Abychom zabránili návalům skepse, vytvořili jsme si prostředí pro euforku i pod horami. Každý ten výlet je záminkou k vytvoření trapného videa, povídky, básně, obrazu a také k bohatýrské pitce, lhostejno, zda na pouti s námi byla krásná dívka, šílený pes, duchovní či duchcovský skinhead – vše je barevné –, jak zpívá Luboš Pospíšil: „Nebe má barvu nebe a jestřáb je pán krajiny.“

Samozřejmě cítím, a vy jste to také jistě pochopili, že tato naše Dílna potenciálních poutníků koresponduje i s environmentální poesií. To se rozumí! Když jsem se na výstavě v litoměřické galerii „Od země přes kopec do nebe…“² poprvé setkal s prací umělce Marko Pogačnika, nevěřil jsem vlastním očím. Netvrdím, že to je směšné nebo že jde o kalkul artistního účetního. Zkrátka při pohledu s kopce většina mužů i žen zešílí, dívá-li se dostatečně dlouho, tak dvacet třicet let. Ale pokud si oblíbí to delikátní šílenství, nebude nikdy psát environmentální poesii, bude psát poesii. Nebo ji bude recitovat – tak při pohledu z Holého vrchu ve Středohoří napadlo Radima zarecitovat báseň Roberta Frosta:

… Však jestli se ohněm svět nezmrzačí,
znám natolik i nenávist,
abych si byl docela jist,
že led by to sved,
že na to stačí.

Od té doby jsme recitovali, někdy na kameru nebo jen tak pro sebe…, asi tři tucty básní zaresonovalo pustými vršky. Ale ono to vždy není lehké, někdy jsem si vzal třeba sbírku Radka Fridricha V zahradě Bredovských, ale ten kopec byl na míru ušitý Modlitbám páně maršálových, uvedených v knize Aloysia Bertranda Kašpar noci, naštěstí není těžké si nějakou pamatovat:

Bože, dopřej mi v hodině mé smrti modliteb knězových, plátěného rubáše, smrkové rakve a suchého místa.

Byla to Zadní Hůrka, a proti nám vyběhla rodina divokých sviní. Naproti tomu vzít si a priori na Viničku sbírku básní Roberta Fajkuse se vyplatí, je to klidný vrch, i když místo vína tam sklidíme jedlé kaštany. Nejzajímavější však byl pokus básníka Felixe Zöllnera, který s námi vyrazil na vrch Ostrý s proslulou zříceninou neznámého jména a s rozštěpem skal připomínajících kamenné varhany, a tedy i Pyšnou princeznu. Přesně čtyřikrát jsme si také zanotovali takřka chorálový popěvek „Mírósláv a Krásómílá…“, abychom to celé odkokotili, vyzval jsem Felixe, aby zarecitoval Máchu (ano, Mácha byl i tu!). A ten – slovy amateurů IT – Máchu doslova upgradoval. Posuďte sami – K. H. Mácha:

Dalekáť cesta má, marné volání!

– F. Zöllner:

Dalekáť cesta má marné volání!

Člověk na to musí mít povahu – a většina kopců si zase postaví hlavu.

Studie kopců

V knížce Měsíční povídky / Opárno (2003) jsem napsal, že cestou z hory nemůžete zabloudit, jeden wikipedista mě cituje v hesle o krušnohorské osadě. Nicméně se mi podařilo tento lahodně znějící předpoklad vyvrátit s výjimkou Mannsteinova kamene (326 m n. m., ale z krajiny s průměrnou nadmořskou výškou 280 m n. m.). Na Milešovku, nejvyšší horu Českého středohoří, mám za sebou dvaadvacet výstupů, z toho jsem cestou zpátky čtrnáctkrát zabloudil – a opravdu jsem se mnohokrát cítil jako příslušník toho podivného národa uzavřeného v mohylách pod kapradím nebo v kopcích z ledu, nebo jako totální blb.

I přes tuto subtilní insuficienci, jež chybí k dokonalosti horala, se pokusím podělit o zážitky ze tří výstupů na hory, jedněch z mnoha. Ostatně mějme na paměti výrok Viktora Kruma, co oponenta Highlandera:

Lepší je rychle shořet, než pomalu dohořívat.

 

Den Hobita ve Vrahožilech

V poledne onoho dne jsem zavolal několika literárním přátelům, abych s nimi vedl živou diskusi o britské knižní kultuře v době Brexitu. Nikdo to však se mnou nechtěl probrat. Nejmírnější odmítnutí znělo, že mám určitě napíchlej telefon. Rozhodl jsem se tedy, že si přečtu knižní novinku Tolkienovi hrdinové, pak si jsem si na internetu našel mapu Středozemě a podumal o národech před-númenorejských, mrtvých z Šeré brázdy a Statech, načež jsem se pustil do čtení Hobita a nad ránem jsem zhlédl Jacksonovo Společenstvo prstenů. V sedm ráno přišla žena a než usnula, stihl jsem ji přemluvit, abychom si pustili Neočekávaný dýchánek. Zrovna jsem sjížděl druhý díl, když přišel Radim von Neuvirt a vyrazili jsme do Středohoří. V mírných kopečkách Nad Skálou a Elektrické špičce nad Vrahožilami jsme objevili Hobitín a setkali se s Mohylovými duchy. To nás oba přivedlo k myšlence: Věříte v Boha, ale nevěříte v Církev, to se může stát – věříte v Evropu, ale nevěříte v EU, a to se prý stát nesmí – jenomže, co když jsme takoví špínoši, že nevěříme v to jediné skutečné?! Abychom se z toho nezbláznili, měli jsme v batohu jednu knížku – tehdy bylo jasné, že to, co mám v hlavě, musím přebít literaturou, kterou jsem pro toto místo zvolil již před několika dny. Rozhodně to neměl být žádný text od vrahožilského Špalka, žádná paní Vogelrauchová. Byl květen a společně s Neuvirtem jsme mezi kytkami hledali tu, kterou by básní oslovil Jakub Deml.

JANOVČE, co by byla platná sláva, kdybychom ji neměli komu dát? Láska ovšem může žíti také nepochopena.

Jak jsem později pochopil ze slov své mámy („Tupoune přírodní, janovec by ti dal přes hubu!“), o janovec nešlo. Ale přesto, přes ty skalky, hobity, Brexity, Kabáty, janovce, Demly a tu slzičku Panny Marie (což tedy nebyl janovec), se nám podařilo otevřít dveře jediných možností.

Vrchol surrealismu

Nedaleko křemýžského hřbitova kousek od Duchcova se navzdory okolním kopcům vyjímá holý osamělý a bezejmenný vrch, leží v krajině hroutících se posedů, ale kdybychom žili, Neuvirt a já, řekněme na kosteleckém Podčernolesí, mohl by Vrchol surrealismu spočívat právě tam. Ale mnohem zajímavější je to, že skálu nebo kopec, který nemá jméno, můžete pojmenovat a nechat zanést do oficielních map třeba vy sami. Stát se Burtonem a Spekem ve vlastním kraji, inu, výzva! I když se vší povinnou předposranou korektností řečeno, před nimi už na jimi objevená místa možná nějaký černoch zavítal; ale na mnoho z těch kopců, kam jsme s Neuvirtem vyšli, by nešel ani ten nejblbější běloch, dokonce i můj pes si kvůli výpravě na Lišku myslí, že jsem idiot, jakkoli se o tom dříve mohl jenom dohadovat. Výprava na tento náš kopec si však neosobuje právo dobyvatelů, jde o vršík s úžlabinou, kam se zjevně po léta chodilo klábosit s nadějí na kopulaci. Kopec jsme si vybrali náhodně, věděli jsme jen, že mu dáme jméno. Věc byla prostá, Neuvirtova žena se chtěla zbavit šicího stroje a já měl deštník navíc, vyrobit stůl už bylo problémem naší zručnosti – a v dnešní době epidemií a hysterie je snad operačním stolem každý stůl. Když jsem recitoval patřičný verš ze Zpěvů Maldororových, vzpomněl jsem si s úsměvem blasfemika, jak jsem kdysi roztrhal své vydání de Lautréamonta, neboť u svého nakladatele škemral o peníze a navrhoval, že vynechá verše, ano i celé pasáže.

Vyžvejklá bambule

Záměrně jsem tuto iniciační pouť zařadil až jako třetí, už tehdy, 7. ledna, se totiž ukázalo, že jsme parta sebestředných fouňů, což jsem se dosud snažil skrývat. Vyžvejklá bambule je vápencový jehlan, asi pět metrů vysoký, který v roce 2007 v Brné nad Labem, kousek piv a pár kilometrů za Střekovem, patrně poprvé zdolala parta horolezců a nazvala jej bez pochyby na počest našeho divadelního souboru. Vede nás k tomu nejen jméno vrchu samotného, ale i názvy lezeckých cest k němu: Úchylka jasná, Pozitivní deviace a Mentální hrátky. To mě a Neuvirta přivedlo k názoru, že nejen my, co dobrodružní horalé, ale i horolezci jsou zjevně veselí lidé se smyslem pro nadsázku.

A pakliže jsem uprostřed zmínil začátek, je nevyžádanou slušností popsat i konec. A koncem byl výstup na Milešovku 30. prosince. Tolik lidí jsme opravdu nepotkali, nejsem z Prahy, ale možná ten den se srotilo tolik lidu jedině na Petříně. Když se však začalo stmívat a první nával odešel, začala chvilka na recitaci – a ovšemže i na dojetí, slzy, pivo a izolepu. Když jsme přítele Hůrku, který již dle jména byl maskotem našich výprav, pečlivě připoutali stříbrnou tejpkou (to slovo si lze vychutnat, ač jde o pražský anglikanismus) ke stromu (byl to myslím buk), sešli jsme na podmeteoroloží s výhledem na Lovosice a jiné mordorské základny a s pažemi rozpřaženými jsem do kraje vyřval společnou báseň věnovanou Radimu Husákovi:

Vlastni zrádná, matko vnuků! Utečeme na nanuku!

Nemohu to nějak přesně definovat, ale Milešovka je na básně a básníky natolik zvyklá, že snese vše.

Oprava hory

Jak si lze přečíst černé na bílé, řekl jsem, že uvedu tři hory, ale nyní budu psát o čtvrté, z čehož plyne především jedno: můžete na mě jako čtenáři teremtetit, ale básník je prostě lhář – lže své holce, že mu to vynáší, lže svému nakladateli, že už to má, a lže i o tom, že mu slunce kouká z očí, protože temnota nepomíjí – jenže někdy se opravu zadaří: dokončil jsem redakci prvního necenzurovaného vydání skvělé, magorácké a podivné knihy Hvězdná pěchota Roberta A. Henleina a začal jsem své ženě Lucii dávat různé povely, cvičil jsem, mluvil s brouky a tehdy mi zavolal Radim, že uděláme velkou výpravu na Bořeň a že náš kamarád Otakar Dušek má nápad, jak školákům ulehčit život. Plán byl prostý: metrovou mohylou zvýšit kopec na lehce zapamatovalných 540 metrů nad mořem. Na horu se vydalo šest mužů, které jsem hned zkraje označil za výsadek české hvězdné pěchoty: Maxovi v batohu praskly petky a poštípaly ho vosy, Dušek s rudým ksichtem zkolaboval, já jsem s kombinovaným záchvatem akrofobie a agorafobie tišil svůj děs kundolepem a lezl po čtyřech – a Neuvirt nemohl dýchat, když mu pünkltichářský kameraman zakázal kouřit do záběrů, a přitom točil všude a všechny, i ty téměř mrtvé. Tato pouť má však pro mě – a snad to někomu přinese poučení – zcela kruciální význam, a to, že jsem nakonec na tu skálu, na skálu solitářskou jako lev ve skoku, skálu malovanou Casparem Davidem Friedrichem a kreslenou Johannem Wolfgangem von Goethem, ochromený strachem vylezl. A i když jsem tam stál a rozhlížel se do kraje – tak jako s každého jiného kopce, ale tohle byla holá skála –, cítil jsem, že mám místo svalů na nohou vepřovku rozklepanou rozteklým tukem a místo krve horký přeslazený kafe, teď už to nebyla hvězdná pěchota, ale Imp of the Perverse, Poeův Démon zvrácenosti, co mi říkal: „Skoč!“

Cesta do středu

Nepopisoval jsem záměrně extasi, děs, hrůzu a hnus, které jsou podle mě samotným smyslem putování, třebaže to je skutečné ozřejmení našeho života. Když jsem psal recensi nebo si jen četl v básních Víta Janoty, myslel jsem si – a patrně to i tak je –, že jeho putování po pražských periferiích je právě tak dobrodružné jako naše cesty po kopcích Středohoří. Když jsme s Radimem navštívili kamaráda v Kostelci nad Černými lesy – a pak společně i dva nejbližší kopce, Pičhoru a Lipany –, pochopil jsem poprvé v životě ten naoko němý kraj mezi Prahou a námi, tedy Severem, Šumavou a Plzní. Karel Milota jej zachytil v jedné či dvou povídkách v Noci zrcadel. A teď po tolika letech od Milotových příběhů přijedu do jednoho zapomenutého středočeského města u Pičhory (pojmenované podle archeologa Josefa Ladislava Píče) a v místní podzemní kuřácké hospodě na mě při prvním pohledu od baru blonďatý typos vybalí: „Bloňdáci musí přežít! Panáka?“ Panáka, ano, jistě; a naše zvratky vzápětí ztékají po zrcadle za barem, což mě od noci se zrcadlem přivádí k obsoletní větě Květy Fialové na vrcholu Milešovky: „Václave, to je magie!“ A Václav Cílek naprosto nerušeně provádí zájemce dál žulou, čedičem a vápencem památných českých hor. Ivan Martin Jirous píše:

… Čedič,
břidlice vrstvená, sliny
slín,
žula, rula živec v nich.

Kdybych měl ještě sliny,
plival bych.

O samotě poutníků

Jelikož racionalismus naší doby s klidem přijímá, že je vykládán jako filosofie, nepotřebuje popisovat osamělého člověka. Jako zvadlý trs ostřice nebo jako útes v moři, ano, tak tuze osamělý člověk není kupodivu zjev méně častý než troglodyt.

A možná si neumíte představit, že v kopcích uprostřed zalidněné krajiny mezi osamělými lidmi žijí skutečné hříchy přírody. Prastarý lužní les mezi Osekem a Duchcovem je možná nejstarší místo v kraji mezi Chebem a Rumburkem a na mou duši je to krásné místo, nicméně právě tam jsem poprvé viděl fauny. Tehdy jsem sešel z cesty podél potoka, i když vím, že smyslem všech cest je vyhnout se temnotě. Pro mě je to první a zcela zásadní důvod, proč se na poutě nevydávat sám.

Uvažuji nad Amielovou větou, že krajina je stav duše. Robert Walser píše, že vstoupil do lesa, a bylo mu, jako by „vystoupil do dobré duše“. Evidentně mu předtím bylo ouvej. A stačil les a buch-buch srdíčko se zase rozbušilo – něhou, jak se domnívám. A do toho mi vstupuje Wej Čuang se svou básní o Zlatém kopci:

Déšť na řece je hustý
tráva u řeky vysoká
Šest dynastií jako ve snu,
marně ptáci naříkají…

to je ale všechno v pohodě, největší deka přijde teď, a je to rána:

Nejbezcitnější jsou
taj-chenské vrby.

Čas běží, země a dynastie padají do nicoty a vrbám a mlhám je to šumák. Říká se o jistých, nevítaně opakovaných situacích, že je to jako v bludném kruhu. Proč by však takový kruh nemohl být rytmisován pocitem jakéhosi vydupaného štěstí, z lásky a ze spojení s horami, no, s těmi malinkými bochníčky na tváři naší planety – z návalů paměti?

Dnes jsem cestou autobusem měl dojem, že mi hadí síla stoupá od hrázky řitní do poloviny zad, potom autobus zastavil na přejezdu a já se tak nasral, že hadí síla zmizela. Když jsme potom jeli přes Sobědruhy, viděl jsem Smrt v domě – postavu, která jako by už už šla a zároveň odcházela, těžko popsat, možná zazpívat – a všechny cedule typu HYPERNOVA 200 m nebo KRUPKA 2 km jsem vnímal jako součást sebe sama, potažmo všehomíra. Tuto visi hadí síly jsem zahrnul do svého pantheonu kruhových počitků. Během čtení banálních zvěstování a hledění na hory jsem byl svědkem panegyriky učitelky (byla to má někdejší kolegyně) k žákům o přínosech EU. Připomnělo mi to jeden transparent z dávných časů. Na alegorickém voze stálo: ÚKOL ZNÁME / UHLÍ DÁME. Jak jsem polykal sliny, neboť jsem si zároveň vzpomněl, že jsem si od včera nezadebužíroval, dostal jsem nápad, že bych mohl svou energii vrhnout jiným směrem. Napsal jsem tuhle zprávu o aktivisaci každodenního života, a ke všemu už zase svítá a vrby nad hrází jsou zase o něco bezcitnější!

Ale kopce, třebas jen uhranutě se na ně dívat, stojí za to. Když jsem se zeptal své ženy před cestou do Broumovských skal, kudy pojedeme, řekla: „To bys nepochopil, ani kdybych ti to nakreslila.“ Lucie však už nyní ví, že používám zenovou navigaci. – Pokud se ptáte, jak to funguje, představte si Evropana, který možná ani skrze neprošel východním kořením, zcela ignoruje Tibet, o čchanu ví hovno, a to je to, co ví. – Nevím, jak to dokáže takový Roman Szpuk, možná má taky ujgurského dědečka, ale každopádně ví, kde najít kopec – a že ten kopec má červený nos, někdy zakrytý bílou čepicí.