Zprvu se mi zdálo obtížné přidat cokoli k tomu, co jsem už o Walesu napsal. Považte, publikoval jsem dva rozsáhlé essaye – „Poživačný faun z pahorků snů“ o Dylanu Thomasovi a „Hledání svatého Grálu ve Walesu“ – a vytvořil něco přes sto mikropovídek, a to vše vzniklo během pouhých třiceti dnů mého pobytu v této, respektive v oné zemi. Je třeba vypíchnout, že jsem tam píchnul 100 piksel cideru Sommersby nepočítaje v to jiné značky (jež nebyly v akci), navštěvoval hospody a knihovny a našlapal desítky kilometrů, neboť jinak by – o tom jsem přesvědčen – mohl kdekdo prohlásit, že jsem to tam celé jen propsal. Naštěstí je to právě rok, kdy jsem si ve Walesu medil (dlužno říci, že jsem to prožíval jako zvláštní štěstí sbližování a odluk), a přepadl mě pocit, který nedovedu opsat jinak než jako Walestalgii. Vybavují se mi milé voničky vzpomínek i zasutá torsa prožitků očištěné časem a upatlané rozhňahňaným sentimentem, vše se vertigonálně propojuje do zcela nečekaných jasných souvislostí i vyloženě patologických bizarností, že se věru cítím připraven.

Wales jako křižovatka národů

Na to, abych se cítil ještě připravenější, jsem si musel dát lahvičku Carlingu (považte, že u nás v akci stojí tento cider 27,50; nehorázné!). To jsou ty kulturní rozdíly. Na jednu stranu se zde snaží propagovat tento typicky britský nápoj, ale kvůli ceně aby to jeden pil jako olympský nektar (pokud jej ještě připravují Olympané, a ne Merkelová) – a to se raději nedívejte, kde to stáčí! Ale já to řeknu, v Krušovicích. Tak! Když jsem poprvé vstoupil do velšské hospody, zněla jedna z prvních otázek páně barmana, jakému mančaftu fandím. Díky správné odpovědi jsem mu hned padl do oka. Ale teprve když jsem odjížděl, prozradil mi, že má odpověď mu byla sympatická nikoli proto, že fandím stejnému klubu, ale z toho důvodu, že: „Velšani sou malej národ, takže maj v oblibě ty sice obvykle porážený, ale férový a niják nafrněný kluby – jako je Aston Villa!“ Kdybych řekl Chelsea nebo Man United, nepochybně by mě obsloužil s krajním odporem. Kdybych holdoval rituálnímu českému nahlavusraní, dodal bych, že u nás by mě v případě obdobné fanouškovské různice hostinský z fleku vyčutl. Nesmíme však generalisovat či, jak se fujtajblově říká, paušalizovat. Nevím, zda je takový postoj, jak jej definoval můj barman Tommy Sheeny, vlastní Čechům, ale přál bych si, kdyby trošilinku byl. Nevztahovali bychom se k nějakým superprofinárodům, které nám kdy způsobily kdejakou křivdu, od Němců po Američany, ale všímali bychom si svých malých sousedů o něco víc. Velšané to samozřejmě mají jiné, Angličané jsou neighbors from hell čili „sousedi z pekla“ a Irové jsou zkrátka blbci. Těžko říct, jak o tom soudí Irové žijící ve Walesu, ale Angličané, bytem tamtéž, to kvitují s montypythonovským potěšením. Jistě, je jiné o někom říct, že je soused z pekla – což o mně během tohoto léta prohlásil nejeden duchcovský soused – než že jsem blbec (v tomto smyslu o mně spíš hovořili jako o zvěři s titulem). Ale to vše  se jeví jako pouhá malichernost v očích dotčené strany v porovnání s proslulým „západním chauvinismem“. Jeden příklad: Požádal jsem anglickou turistku, aby mě vyblýskla na útesu. Nešlo jí to a podala mi chytrofón se slovy: „To je asi nějakej polskej nebo ruskej výrobek.“ Byl to poslední model Nokie, ale zato má výslovnost ani zdaleka nebyla cockney, ba ani oxfordská. „That’s evil but typical for us,“ komentoval historku jeden můj anglický kumpán u piva. Nicméně jsem si jistý, že existuje i jakási sebestřednost východu. Ano, musím s lítostí konstatovat, že jedině my, Češi, víme-tušíme, kde se nacházíme. Zatímco Britové nás s přehledem situují k Jadranu a samozřejmě před Čechy mají respekt, neboť mají jen velmi malé povědomí o tom, kolik Slováků jsme nasázeli do masových hrobů, já stojím před svým velšským bydlištěm a vysvětluji své řecké sousedce, cirka třiceti- až čtyřicetileté dobrodružce s mickeymausovským trikem, náležitosti bydlení. Ona v prvním patře, já v přízemí. Nahoře jsou koupelny, dole kuchyně. Všechno pro všechny. Řekyně se sice usmívá, ale něco jí vadí, tak se ptám co. Prý očekávala v Británii britský komfort. Když jí řeknu, že jsem Čech, málem to s ní šlehne. „Rumun?“ opáčí. „Čech, Česká republika.“ Diví se: „A to je kde? To je Rakousko, že jo?“ Také se divím a říkám: „Česká republika leží za Rakouskem.“ Pokyvuje hlavou. Prý to odpovídá tomu, co slyšela o Slovanech. Podle toho, co říká, nic dobrého. Oponuji, že dům vlastní Angličan, který dvacet let žije ve Walesu. Jako na potvoru přichází parta polských dělníků, kteří už týden obývají dva ze tří pokojů v horním patře. Řekyně se usměje a je v tom všechno pohrdání. Jeden z Poláků prohodí „dobra dupa“ a postaví na stůl vodku. O pár dní později postaví na tentýž stůl Angličan, který tento pension provozuje – a provozuje jej, jak se patří – láhev velšské whisky. Otázka zní: Chovají se lidé, členstvo určitých národů, podle očekávání, čili nic? Existuje cosi jako positivní předsudky: Poláci z Pomoří mě častovali vodkou, aby se dozvěděli, jak český kluci žádají o ruku své dívky, a zdálo se jim, že my to děláme líp. Angličan mně naléval whisky, neboť měl dojem, že žádné místní pivo by mi nebylo dost dobré. Myslel si, že když mě přátelsky neopije, tak mu druhý den nepohlídám dítě, neboť měl za to, že určité druhy děti nesnáší.

Nebesům budiž chvála za to, že po zemi nešlape jeden „universální člověk“, což je takový druh, že Japonci fotí jako šílenci, že Velšani mají své sýry (opravdu!), že Angličané mají své pivo, že Češi mají své pivo, ale úplně jiné – a že řecká turistka neví, kde leží Gwladwriaeth Tsiec čili po velšsku Společenství české.

Když je schůzka „asap“

Neumíte si představit, jak se mi stýská po Walesu. Všechno, co jsem napsal o turistických cestách, které končí v ostnatých drátech, o té neskutečné opresi ubytoven a hospod, v nichž je zakázáno kouřit, i té naprosté ignoraci jízdních řádů ze strany těch, kteří je plánují – to všechno je pravda. Byl jsem tam v čase, kterému se říká haf bach Mihangel, malé léto, v Rakousku tento čas nazývají létem staré ženy, a toto babí léto bylo tehdy kupodivu – dle místních výjimečně – příznivé mým spádům. Teprve později jsem pochopil, jak moc byly tyto podmínky příznivé. Básník a překladatel Tomáš Míka, který v Aberystwyth byl co účastník překladatelské hutě, mi prozradil, že tady se v zimě prostě netopí. Dovedu si představit nábřeží – vlny v tom zběsilém náhonu překračují brlení a s ironicky vyplazeným jazykem šlehají místa, kde ještě na podzim stály besídky hospůdek. A jazyk vlny ti jako bič vyšlehne cigáro z huby, sundá tě k zemi a nechá tě v písku. To by se ovšem mohlo stát jen mně, Míka nekouří a nechá se jen šlehat vlnami Irského moře. Naštěstí jsem byl této keltské pomlázky ušetřen. I když mě v nočním chladu trápilo, že si nemůžu k cigáru před hospodou sednout, neboť nějaký rošťák zase ukradl lavici.

Po celou dobu jsem se urputně snažil překonat hranici mezi svým kapku akademickým posláním a touhou poznat místní vochcápy v putykách. To všechno ještě vygradovalo, když mi šéfredaktorka velšské literární revue napsala, že se sejdeme „asap“; význam této zkratky, „tak brzo, jak to bude možné“, není tak významný jako zkratka samotná. Bylo by to adekvátní v případě setkání supermanagerů, jež honí čas, kašlu však na zkratku a úzus abreviatur, proto jsem odepsal „noasap“. Nicméně jsem se s touto dívkou, Niou, setkal. Koupila mi sendvič a dvě piva a já jí na oplátku dvě piva bez sendviče. Řekla, že její časopis se vedle poesie zabývá především lidskými právy. Když jsem jí řekl, že mezi kvalitou poesie a angažovaností za lidská práva je nepřímá úměra, přiletěl racek a sendvič mi sežral.

Tak jsme Keltové, nebo ne?

Znáte jméno B. S. Johnson? Bryan Stanley Johnson je podivuhodný predátor postmoderny. Představuje pro mě to nejlepší u tohoto hnutí aspirujícího na krásně bláhové označení „avantgardní retrogarda“ a zároveň svým dílem nechtěně ukazuje, že i to má své hranice. Leč hbitě k věci, tento rodák z Londýna napsal a vytvořil krátký film o velšském poloostrově Lleyn (čti chlein ale to „ch“ vyslov jako zurčení velšských říček). Když tento scénář vyšel ve Světové literatuře, beznadějně jsem do Walesu zamiloval. Bylo to tak silné, že mě to dosud drží a je to srovnatelné s popisy velšské krajiny Arthura Machena v kapitole „Černé pečetítko“ z románu Čtyři podvodníci:

„…spatřila jsem pod šedou oblohou krajinu, která byla stále tajemstvím. Dlouhé, půvabné údolí s řekou vinoucí se sem a tam dole pode mnou, překlenutou jakoby vidinou středověkého mostu z klenutých a obloukových kamenů, jasná přítomnost návrší za ni, a lesy, které jsem viděla jen ve stínu předešlé noci, to všechno vypadalo jako začarované…“

Je třeba zdůraznit, že ať pobýváte v jakékoli části Walesu, máte štěstí, po směru v jakékoli myslitelné libovůli žijí lidé, kteří by s vámi „neztratili ani slovíčko“. To vyplyne z hovoru s místním. Sice neříkají o obyvatelích jiných částí Walesu nic hanlivého, spíše naznačují cosi v tom smyslu, že „tam“ je to jinak a „tam“ nejsou zdaleka tak družní jako tady. Kdo ví? Střelka jakési venkovské paličaté rázovitosti ukázněně směřuje k severu, ke krajům kolem Snowdonie, k ostrovu Anglesey, k zemi Gwynedd, kde se ještě velšsky mluví, na rozdíl od hrabství podél pobřeží směrem k jihu, kde se velšsky teprve začíná znovu rozumět. A jak mi řekla jedna babka v hospodě: „Já to umím přečíst, víc po mně nemůžete chtít.“ Mluvil jsem s básníky, kteří píší velšsky. Zdáli se jaksi smíření a chovali se zaumně, ale cítil jsem, že ta velština není zadarmo. Kolik lidí v pětimilionovém národě velšsky rozumí a kolik z nich čte básně?! Soudím však, že by toho nenechali, ani kdyby je vláda přestala podporovat granty. S Daffydem Pritchardem jsem mluvil o tom, jak ve Walesu zakazovali keltská jména na náhrobcích, „a teď,“ řekl, „nezbyl skoro nikdo, kdo by rozuměl řeči, kterou kdysi mluvila celá Británie.“

Kdybych vzal dohromady vše, co jsem četl o Vznešených, o Túatha te Daniann, o Britech, pak tedy pravý Velšan je tmavovlasý a snědý, inu, vypadá jako děcko, které do kolíbky pravých Anglosasů vložily, respektive podvrhly víly. Mnoho Čechů se považuje za Kelty, patrně právem, ale ať je to tak či onak, z keltských národů, Bretonců, Kernowanů, Irů, Gaelů a Skotů a zbytků kmene Manx a obyvatel ostrovů St. Pierre a Miguelon u Nového Skotka, Velšané jsou co blízcí příbuzní ti nejpravděpodobnější. Pokud bratři Slováci rovněž nabyli dojmu, že jsou Keltové, nechť se hlásí u Irů. Slezané pak zjevně budou blízcí Gaelům a Moravané mají svůj Edinburgh a své Glasgow.

Řeč cizinců

Zvláště citliví jedinci afirmují sami sebe jako cizince nejen ve světě obecně, ale též jako cizince v zemi, kde žijí. Anglosaské slovo Waelsc – a běžný Velšan častěji označuje svou zemi jako Wales než Cymru – znamená „cizinec“, což ovšem vyznívá značně nadutě a militantně. Mám však za to, že „cizí“ musela všem těm Northumbrijcům, Mercijanům, Wessexanům, zkrátka všem obyvatelům germánských království připadat řeč jejích sousedů, počítám, že s tak strašidelnými zvuky připomínajícími zaříkání se nesetkali ani na kontinentu.

Prastarým keltským jazykem zvaným Cymraeg se kdysi mluvilo téměř v celé západní Británii, ještě před půl stoletím byl téměř na vyhynutí. Každý druhý Velšan dnes prohlásí, že sice zvládá výslovnost obtížných velšských slov, ale schopnost rozumět jim je mizivá. Znalost obvyklých slov společenského styku Velšané nepovažují za nemístné patolízalství, ale je třeba se trefit: S’ mae (dobrý den), Diolch (díky), Iechyd dda (na zdraví). Na otázku místních Odkud jste je vhodnější použít anglický název rodné hroudy. Velština slovo republika – gweriniaeth má, ale Velšan mu neporozumí. Mně zvláště milá slůvka, již zmíněné Gwladwriaeth Tsiec, se čtou jako guladurijet tsijek. Mezi velštinou a angličtinou a dokonce v jistém smyslu i češtinou objevíme však i vzácné filiace. Slovo cwrw (kuru) značí pivo, tomu odpovídá anglické cure čili lék, kůra, ale též podivín, což odkazuje k The Cure, legendární skupině.

Velšané se nad špatnou výslovností místních názvů ze strany poutníků, turistů i jinostranců obecně neofrňují jako Francouzi (i když i u nich se to prý zlepšuje), ale nezřídka vám prostě neporozumí. Příkladně název městečka Machynlleth: velšský průvodce radí číst ma-khun-hleth (jaká shoda s výslovností Lovecraftova kthu-lhu). Ještě bližší je však výslovnost ma-khun-chleth, ale k dokonalosti je třeba dvojí ll vyjádřit pouštěním zvuku tlačeného jazykem mezi zaťaté zuby, přičemž zvuk nesmí se podobati žádnému známému fonému (ale může připomínat čvachtání bosých nohou ve velšských říčkách). Naštěstí výslovnost ff a dd je prostá: f a th. Naproti tomu f se čte v. A teď to nejlepší: nevyslovitelně působící skrumáže souhlásek s w. Dvojité vé se čte jako u, pouze dvojhláska wy se čte jako oy. Takže název Eglwys Fach (kostel na břehu řeky) se čte egloys-vak, zatímco Ysbwriel (odpadkový koš) se čte isburijel.

Případ jednoho místního bouřliváka

V essayi „Hledání svatého Grálu ve Walesu“ (Tvar 20/2014) jsem psal o patafysických aspektech zmizení a následného objevení údajného svatého Grálu, který po dlouhá léta vlastnila urozená rodina Powellů z tajemného domu Nanteos (tj. Skřivánčího proudu). In margine, považuji za pikantní zmínit, že harfeník z tohoto sídla, Gruffydd Evans, byl pohřbený na hřbitově za zdí mého velšského útočiště v Llanbadarn, a v souladu s legendou jsem nikdy neslyšel žádné rozechvělé tóny harfy, neboť jeho duch zásadně hraje v temném lese za nanteoským sídlem. Ve věci tohoto grálu jsem podnikl malé pátrání, které souvisí se „sbírkou kuriosit George Powella“, jež je jakžtakž k disposici v Llyfrgell Genedlaethol Cymru (prostě ve Velšské národní knihovně). Toto pátrání odhalilo skrytou příčinu toho, proč mě tak tento podivný dům a jeho obyvatelé přitahují. Jistě jste si nemysleli, že jsem na minutku věřil v pravost onoho Grálu, kdyžtě všichni dobře víme, že milenka Indiana Jonese jej potratila v zemské puklině v Údolí měsíčního svitu.

Nejvýznamnějším členem rodu byl právě George Powell (*1842), básník, excentrický sběratel knih, rukopisů, mincí, dopisů a kuriosit, který procestoval Evropu, severní Afriku a krátce pobyl na  Islandu – zkrátka příkladná ukázka urozeného diletanta, který v lecčem připomíná Williama Beckforda, autora Vatheka. Powell se na studiích seznámil s předním symbolistickým básníkem Algernon Swinburnem a se skupinou umělců, které fascinovali artušovské příběhy a ve výtvarném umění požadovali návrat k malbě před Rafaelem. Jeden z klasických prerafaelitských obrazů, Dáma se svatým Grálem od Gabriela Dante Rossettiho je zjevně inspirován přátelstvím s Powellem, který tuto svatou nádobu, jak sám věřil, vlastnil. Dodejme, že jeho sbírka zahrnovala 150 olejomaleb, akvarelů, grafik – včetně mnoha Rossettiho kreseb, 1700 knih, 11 svazků sebrané korespondence a také torso rakve Roberta Schumanna. To, že sbírku a ani jejího majitele provází opalisující kouzlo, dokazuje malá příhoda.

V roce 1868 se malý a zavalitý Powell a malý a hubeňoučký Swinburne vypravili do Brity tehdy objevovaného normanského letoviska Étretatu, kde se za podivuhodných okolností setkali s tehdy osmnáctiletým Guy de Maupassantem. Maupassant toto setkání popsal v povídce „Angličan z Étretatu“ a vylíčil je i příteli Edmondu de Goncourtovi, který je zachytil v novinovém článku, později označil Powellův životní styl „jako solitérský a bizarní“, šokující místní maloměšťáky i prosté námořníky, „kteří byly mírně vyčerpáni z britských fantasmagorií a excentričností“. Jistého zářijového jitra Swinburne ploval v moři a záhy se dostal do potíží. Podle Powellova svědectví básníka odnesly zákeřné spodní proudy daleko za slavnou Jehlu (tento útes maloval Monet a Fantomas v něm ukrýval své bohatství). Pak uslyšel výkřiky a vzápětí seznal, že nebožáka zachránili místní rybáři. Swinburne matce napsal, že „prožil skutečné námořní dobrodružství“. Maupassant jako přímý svědek této události poznamenává, že oba Angličané byli „navzdory desáté hodině zrána ožralí až k hranici smrti“. Powell pozval mladého Francouze do svého „skromného obydlí“, Maupassant je popsal jako „to nejsladší selské stavení naplněné hudbou, knihami a kresbami…“ V saloně se povalovaly různé kosti, vyschlá lidská ruka co údajný pozůstatek otcovraždy a trdlovala po ní velká cvičená opice, kterou Powell neustále povzbuzoval v jejím řádění, jež vrcholilo opakovanými pokusy opičáka narvat Maupassantovi hlavu do sklenice, kdykoli se pokusil napít. Po jídle se oba Angličané vytasili se svým ohromným portfoliem – sbírkou mužských aktů. „Pamatuju si, jak jeden anglický voják masturboval na tyhle skleněné destičky,“ prohlásil Powell, prý už notně opilý, a začal ocucávat prsty na mumifikované ruce, jíž patrně používal jako těžítko. Maupassant oba Angličany popsal jako „párek halucinujících visionářů pokračujících v tradici Poea a E. T. A. Hoffmanna“. Při druhé návštěvě si Maupassant všiml názvu jejich stavení: Chaumière de Dolmancé (čili Chatka pana de Dolmancé, zvrhlého hrdiny Sadeho Filosofie boudoiru), načež se odehrál následující enigmatický rozhovor, který čerpám z literárně-cestopisné studie britského spisovatele a essayisty Juliana Barnese.

„Víte, kdo to byl?“ zeptal se Maupassant.

„Samozřejmě,“ děli unisono oba Angličané.

„Tak proč ho máte jako symbol domu?“

„Jestli se vám to líbí,“ odpověděli s děsivými výrazy ve tvářích a Francouz vzal nohy na ramena.

Bylo to v době, kdy černošský sluha patrně ze žárlivosti oběsil Powellovu opici, a ten se ho pokusil zastřelit revolverem, sluha naštěstí utekl a několik měsíců se pokoušel po okolí prodávat různé zboží. Byl vypovězen z okresu, když se pokusil jednoho zákazníka uškrtit. Maupassant napsal několik versí tohoto příběhu – v roce 1891 přiznal, že v jejich „sadeovském“ sídle patrně jedl opici, neboť o Powellovi bylo známo, že ocení opice, vařené, pečené i dušené… Osoba tohoto znamenitého muže zjevně inspirovala Maupassanta ještě k jedné povídce – v „Ruce“ si domek v Ajacciu na několik saisson pronajímá rudovlasý Angličan sir John Rowell…

Ani Swinburne na pobyt v Normandii nezapomněl (oba přátelé se v domě ubytovali ještě příštího léta). V roce 1883 publikoval báseň Dávné dny – jako lamento nad mrtvým přítelem (Powell zemřel o rok dříve) a uplynulým časem.

Nad mořem a vlnami omývaným městečkem jsme bydlili,

spolu, my oba, po dvě krátká léta, osvobozeni

od dozoru hodin jako svit, jako mraky, jež se tavily

nad mořem…

Slitujte se, prosím, nad Swinburnem, báseň jsem přeložil já. Nicméně věřím, že tato literárněhistorická vsuvka nad jiné dokazuje, kam až může vést těkavé rozjímání na lavičce před domem Nanteos ve společnosti duchů a pikslí cideru.

Nechte si zajít cestovatelské choutky

Vedle domu Nanteos, kam lze přes jisté obtíže, jako jsou ostnaté dráty a absence ukazatelů, dojít pěšky, patří Ďáblův most k nejzajímavějším místům v okolí Aberystwyth – vodopády, blízké olověné doly a tři mosty za sebou, každý z jiného času, a ten nejstarší sám satanáš na přání jednoho mnicha postavil. Koupil jsem si za půl libry papírek z místního info centra o odjezdech autobusů. Dva dny nato, stojím na zastávce u Llanbadarnu, nic. Wrong station. Další týden stojím za rohem – je ráno, mlha teče z řeky do krajiny, ptám se holky, která evidentně bydlí v baráku u zastávky: „Slečno, je tohle zastávka Bryn Rheidol?“ Zavrtí hlavou: „To já nevím. Vůbec nevim, jak se menuje.“ Pak zastaví autobus. Nahlédnu k řidiči a ptám se: „Prosím, je tohle zastávka na Devil’ s Bridge?“ Šofér se zarazí. Taky neví. Wrong. „My sme jiná firma, nevim.“ No co, nevědí, v Teplicích nad Metují taky nemusí každej autobusák vědět, jak to jezdí do Adršpachu. Za hodinu a půl jede další autobus od nádraží. Najdu zastávku – podle rozpisu číslo pět – ale nikde žádný jízdní řád. Ptám se autobusáka, obvyklá odpověď opepřená absurdní hláškou: „Tohle já přece vědět nemůžu, já jezdim do Llanidloes.“ Wrong. Hodinu potom, co jsem měl odjet, jdu na info centrum na nádraží. „Počkejte, ano tam je spoj, ale tady máte číslo,“ předá mi výpravčí leták. Volám tam a už chápu, proč mi nikdy a nikam nepřijel autobus, volá se den předem a objednává se a kromě toho to není autobus, ale taxi, a pokud chci jet sám, tak si to zaplatím jako normální taxi. „A kolik to je?“ ptám se, „To já vám takhle neřeknu.“ Wrong – a telefonní taxi se protáčejí, ale jsem neústupný. „Kolik to kurva stojí do Devil’ s Bridge?“ Chvilka ticha a pak se ozve ta stejná ženská: „Tohle já opravdu nevim, já tu dělám dispečerku.“ Wrong. „Dispečerka autobusové taxislužby netuší, kolik stojí posraná cesta do jedinýho místa v okolí, který stojí zato ho vidět?!“ Zavěsil jsem, došlo mi, že levnější bude možná rheidolský parní vlak. „Dvacet liber, tam i zpátky,“ oznamuje typ v pokladně, „Za dvacet liber dojedu skoro do Londýna!“ Wrong.

Sedím na peróně a na klíně držím turistickou mapu kraje s velkým nápisem OSVOBOĎTE SE OD AUTA, UŽÍVEJTE SI VEŘEJNÉ DOPRAVY, CHOĎTE PĚŠKY, JEZDĚTE NA KOLE. Půjčovny kol tu ale nejsou, veřejné cesty probíjí proudem nebo jsou plné drátů a veřejná doprava je stejně smysluplná jako poslední mysterium zednářů. Jak v tak nepřátelské zemi může žít tak přátelský lid – usmívat se, sednout si na pivo a nerozbít držku, protože všechno… ale ne, to už nic není Wrong.

Ostatně Ceredigionská hrabská rada pokorně přiznává:

„Other buses in Aberystwyth are chaotic and hard to use if you’re not a regular traveller: most local bus operators provide very poor information about their services and change routes and times every few months with little or no notice.“

Hrůza z Kambrijských hor

S odstupem času však na to vše lze hledět s onou Walestalgií, kterou nyní, co jsem se dostatečně vyžvanil, shledávám vlídnější. Přesto poslední kamínek, který do svého nenapravitelně nesouvislého pokusu o essay vložím, může strhnout lavinu hrůzy – i když ne, je to spíše kamínek k takovému malému popukání.

Deset mil za posledním domáckým domem, v Kambrijských horách bez stromů, ve vlhkých údolích s houbičkami, kde se téměř nikým nehlídány pasou tisícová stáda ovcí, stojí osamocený prázdný dům. V Claerddu Bothy, domě vonícím dřevem, obklopeném prázdnými pikslami od piva, může kdokoli přespat, jsou zde lůžka z prken, svíčky, krb, dřevo, a dokonce i plynový vařič. Stačí nechovat se jako hamižník, což není zjevně pro všechny tak lehké. Na zahradě seděl možná poslední host domu před zimou. Dívka s mohutnějšími konturami – která však zjevně věděla, co chce – projít Wales od severu do Cardiffu, tisíc pět set mil pěšky – kouřila, popíjela Strongbow a byla naprosto v pohodě. O půlnoci za mnou do pokoje přišel Julian Shelley, přítel a majitel pensionu, který mě na to místo – jistě jednu z posledních pustin Západu – vzal den před mým odletem.

„Volala mi ta holka, znám její kámoše, tak sem si vzal i její číslo. Něco se tam děje, nevim, jestli jí hráblo z tý samoty, ale tvrdí, že se do domu dobývá ta černá ovce, kterou sis fotil na kopci. A fakt tam byl slyšet nějakej hluk. Jedeš tam se mnou?“

Za dvě hodiny jsme byli u jezera Llyn Teifi a za půl hodiny u domu. Na stole hořely svíčky, na volání se neozvala.

„Dělala si ze mě prdel,“ usoudil Julian. „Určitě volala z hospody bůhví odkud.“

„To těžko, ta svíčka tak dlouho nevydrží. Byla tu nedávno. Myslíš, že pro ni přijeli kámoši? To bychom museli minout nějaký auto.“

„To je fakt, to je jediná silnice. Víš, co, vylez na ten kopec. Něco třeba uvidíš,“ navrhl Julian.

„A co když nic nechci vidět?“ zeptal jsem se potichu, ale na konec jsem tam přesto vylezl.

„Nic sem neviděl,“ hlásil jsem Julianovi. Ten se ale divně usmál.

„Tak já sem našel její věci. Jsou nahoře ložnici.“ Sedl si ke stolu. „A co jako teď?“

„Černá ovce,“ začal jsem hystericky, „neunáší lidi.“

„Dojdi do kůlny,“ řekl Julian, „třeba tam nechala aspoň pivo.“

Pak se objevila. Za hřívu táhla černého poníka.

„Dobejval se dovnitř. Já sem nevěděla, kam s nim jít. Tak sem se v tý tmě motala. Vůbec sem nevěřila, že bys přijel.“

V takové zemi, jako je Wales, musí být důvěra na prvním místě. To, že si štamgasti vzájemně kradou lavičky mezi vesnickými hospodami, nepadá na váhu.

(2016)