Ad kritika Pavla Janouška v rubrice „969 slov o próze“ na knihu Patrika Linharta Nonstop amok ve Tvaru 8/2017, str. 2 – Patrik Linhart

Kritiky Pavla Janouška považuji za denunciace autorů, které s kritikou nemají nic společného. Nebyl jsem si v této věci po několik let, co vychází jeho „969 slov o próze“, jistý – měl jsem za to, že o autorech recensovaných knih ví – bez ironie – něco víc než já; jeho štiplavá ironie mu opravdu šla od srdce; když kriticky odsoudil mou vlastní knížku Spící Hrůza, bylo to z hlediska jeho kritického díla očekávatelné a přesné. Vady knihy, které zdůraznil, byly skutečné (v kostce: autorův nepopíratelný talent nepřesáhne půl strany souvislého textu) – zkrátka text pro autora nepříjemný, ale co už. Recense v devátém čísle letošního Tvaru není věcná, dokonce není ani impresionistická v intencích, které platily pro Moderní revue a které já vyznávám. A především není ani dle velkého kritika Sainte-Beuve, kterého Pavel Janoušek zjevně vyznává – a to mě sere.

Dovolte pár postřehů, a i když mluvím o své knize a svém denunciovaném životě, přijdou vám jistě povědomé. Metodou Pavla Janouška je výklad knihy v duchu „má/nemá“:

„autentičnost, jež má přímo vyrůstat z prožívané osobní zkušenosti“,

„autobiografie tak má být především dokladem specifické severočeské umělecké komunity“,

„tato zpráva ovšem zjevně nemá být jen jeho mechanickým popisem, ale uměleckým dílem“.

Tento mechanismus ironického zesměšnění však přitvrdí – protože ví – vazbou „totiž také“:

„Autor totiž také doufá, že svým románem vytvoří mýtus pravdivější než realita sama…“

Kritika a recense má být o knize, ne o tom, co se kritik domnívá, že autor zamýšlel, jaké měl světoborné plány. Ale zde narážím na něco osobního, a především proto se zde ozývám:

„Jeden se tak může občas vydat až na samu hranici politické a lidské korektnosti, stejně ale kdesi ve skrytu duše tuší, že takto velkou hvězdou se nestane. K vzteku! Takhle se nedá vyhrát!“

Tuto větu Pavla Janouška vnímám jako útok na sebe. A pokusím se na to odpovědět osobně. Za jediné Vaše lidsky slušné hodnocení považuji větu:

„Osobně se ale musím přiznat, že mě tento román zanedlouho začal příšerně nudit…“

Suďte můj román, pane akademiku, podle toho, co vidíte, a ne podle toho, co si myslíte, že vidíte. Pak si vemte mě do parády, pokud jsem jen trochu falešná svině, pokud nežiju, jak kážu, jsem zrádce. Já jsem korektní, pane. A Vy to víte. Jistě mně nikdy nešlo o slávu, snad jste to ve své tuposti pochopil i Vy, Pavle Janoušku.

Chci Vám dát přes hubu, nebo Vy mně. Nazval jste mě pozérem a náckováním můj život. Vyberte si den během léta.

Patrik Linhart, zmiňovaná recenze je z čísla 8/2017

Ad D. Pillow: Dnešní namyšlená poezie (Tvar 7/2017, s. 14)

Jak už to tak bývá: byl pozdní večer, devátý duben, hrdličky zval ku lásce hlas. Já však, byv odmala stižen tinnitem, opeřencova hlasu neslyšel a listoval si v literárním obtýdeníku Tvar, který jsem při průjezdu Brnem vyrval ze spárů dua Barvič a Novotný. Když jsem narazil na text „Dnešní namyšlená poezie“, jehož autorem je David Pillow, zprvu jsem byl zaskočen. Později jsem pokrčil rameny. A nakonec jsem se rozhodl alespoň nepatrně zareagovat.

V poněkud rozhorleném a těkavém textu, kterýžto pro pořádek nelze nazvat fejetonem, ač si toho ostravský autor s nadýchaným pseudonymem ždá, narazíme na myšlenky podivuhodné, avšak veskrze si protiřečící či ničím nepodložené. Dozvídáme se tak, že devadesátá léta plná proplácení honorářů všelikých skončila, literární publikum se začíná nudit či že návštěvníci autorského čtení se pobaví, leč sbírku bavičovu si nekoupí. Rovněž knihovny již nekupují tolik poezie a návštěvníků literárních čtení jasně ubývá. Co na tom, že o řádek výše Pillow přiznává nevědomost, když se ptá:

„Kolik se najde čtenářů, kteří si tu a tam koupí básnickou sbírku anebo kvůli veršům zavítá do knihovny…?“

Člověk by až řekl, že kvalitu poezie poměřuje vysokými prodeji, avšak jde mu (snad) o její popularitu či postavení ve společnosti. I když sám tvrdí, že poezie vždy stála na okraji zájmu, domnívá se, že jejímu rozvoji a vydávání by napomohla dosud chybějící „kreativita vysílání, kupříkladu relace o nejlepší verše“. Inu, již se nemohu dočkat, až si desítka básníků a básnířek pod vedením Pavla Zedníčka na kole štěstí vytočí právo publikovat své břitké poetiky. Stejně tak semínko blaha do duše posluchačovy zaseje dvouhodinový vědomostní kvíz na téma současné české poezie. O výhru v podobě celoročního volného vstupu na libovolná autorská čtení se dělný lid zcela jistě serve. Jednoduše řečeno: ačkoli je dle Pillowa dnešní poezie namyšlená a „plná nic neříkajících banalit“, mělo by se jí v médiích dostat více prostoru.

Je sice fakt, že každý rok se při předávání literárních ocenění vyskytnou mezi básníky animozity nejrůznějšího druhu, neboť množina porotcovská se s množinou básnickou vzhledem ke své velikosti nezřídka prolínají. Avšak to, co Pillow literární obci vyčítá, o dva odstavce dále sám činí. Vychvaluje celou řadu osob a projektů, s nimiž spolupracoval. Snad si v tomto případě jen neuvědomil ironii situace, avšak když tvrdí, že přínosný je i pořad Otevírání uskupení zvaného Otevření, mé obočí zkrátka musí vyletět do výšin zpoceného čela. Nepíše snad ve vlastním medailonku, že „pořádá a moderuje literárně-hudební pořad Otevírání“? Inu, skoro každý z nás někdy potřebuje slyšet pochvalu, avšak vychází-li z našich vlastních úst, bude vždy znít (na)dutě.

O nastupujících básnících pak Pillow tvrdí, že „zasvítí jako světlice a zhasnou“, protože pro další sbírky nemají dostatek kvalitních textů nebo vykrádají sebe sama. Toto tvrzení nedokládá konkrétními případy, nabízí však kompenzaci v podobě poukázání na tu talentovanější skupinu mladých autorů. Mladou českou poezii podle něho z nezajímavosti pozvedávají například členové uskupení Bezejmenná generace (původně známé pod jménem Mladí básníci pražští), již „vzali útokem tramvaje, kde přednášeli svoje verše“. Jakožto přeživší jednoho takového útoku musím o dané události podat zprávu. Vyšel jsem před několika léty z antikvariátu na Národní třídě s čerstvě zakoupenou knihou nečerstvých básní. Nasedl jsem do devítky a těšil se, jak se několik následujících stanic pohrabu v půvabném salátovém vydání, leč nebylo mi to dopřáno. Do vozu vtrhla skupina nájezdníků a jala se deklamovat verše, v nichž se nacházelo cca osmdesát andělů a zlomených srdcí na metr čtvereční. Vyrval jsem ze stěny kladívko pro užití v nouzi, avšak ubít jsem se s ním nedokázal. U Národního divadla se mi povedlo z pekelné elektriky vystoupit a vyčkal jsem další tramvaje, v níž naštěstí nezuřil tajfun mladé a sebevědomé poezie.

Je doufám jasné, že tyto věty ze mě padají s jistým úšklebkem, avšak s Pillowem lze jen těžko vážněji polemizovat, neboť není příliš jasné, co si vlastně představuje pod tou mytickou velkou poezií. Burcuje, avšak sám pořádně neví k čemu. Rovněž chrlí prvoplánově provokativní tvrzení, která však staví na želatinových základech svých domněnek. Pokud by měl náladu trochu si zchladit hlavu a nechat si vyvrátit některá vlastní tvrzení, doporučuji mu k přečtení text Oliny Stehlíkové a Ladislava Zedníka „Současná česká poezie“, dostupný na portálu czechlit.cz. Bude-li se nadále jen bez argumentů zuřivě rozohňovat, nejenže mu hrozí samovznícení, ale rovněž bude do okolí – byť možná nevědomě – volat: „Nejde mi o to, že málo čtete poezii, žere mě, že málo čtete tu moji.“

Pavel Bušta, zmiňovaná recenze je z čísla 7/2017

Ad Lenka Prucková: „Knihovna 21. století aneb staré knihy patří do Národní knihovny“ (Tvar 2/2017, s. 12)

Byla jednou jedna městská knihovna, která se zbavila tolika svých knih a časopisů, až se jí podařilo úplně odstranit tu usedlou, nudnou a „knižní“ patinu tradiční knihovny. Když se takto osvobodila, začaly její světlé a vzdušné prostory lákat mnoho lidí, kteří – ku potěše oné instituce – nepřicházeli kvůli knihám, ale aby se učili pracovním dovednostem, schůzovali, poslouchali přednášky, hráli počítačové hry nebo se tam jen tak potulovali. Do třech z jejích poboček začala dokonce docházet tak rozmanitá společnost, že si knihovna musela najmout městské strážníky (což pro její rozpočet není žádná maličkost, neboť strážníci mají ovšemže vyšší plat než samotní knihovníci), kteří zajišťovali bezpečnost a zasahovali při prodeji drog, pěstních zápasech, hádkách a dalších podobných problémech, jež sem přineslo několik nových zákazníků; situaci už totiž normální, neozbrojená ochranka nezvládala. (Případné zájemce vládnoucí angličtinou odkazuji na tento článek).

Tento nepochybně krajní příklad (který se v roce 2014 odehrál ve fanaticky postmoderní knihovně arizonského města Tucson) názorně ukazuje jednu věc: knihovna, která hostí takovou širokou škálu zábavních aktivit, že je někdy nezbytná přítomnost policie podobně jako na fotbalovém zápasu, …už není opravdovou knihovnou.

Knihovna je přece definována jako

„místo, kde knihy se chovají“ (Ottův slovník naučný, 1888)

nebo

„místo, kde jsou literární, hudební, umělecké, nebo referenční materiály (jako např. knihy, rukopisy, nahrávky či filmy) uchovány pro použití, ale ne pro prodej“ (Merriam-Webster Online Edition, 2017)

Pravě proto už od dob císaře Augusta až donedávna veřejné knihovny – byť se mezitím vývoj knižní technologie dostal od papyru až k e-booku a digitální databázi – nebyly nuceny soutěžit s nejoblíbenějším komerčním prostorem své doby. První veřejné knihovny, které vznikly ve starověkém Římě, se nesnažily napodobit tržiště, ale „Chrám moudrosti“. Ani ve 30. letech minulého století veřejná knihovna neusilovala svou atmosférou a činností o imitaci obchodního domu. Je proto záhadou, proč veřejná knihovna 21. století musí být nejen komunitním centrem a učilištěm – když tyto instituce již existují –, ba co víc, musí soutěžit ještě s nákupním centrem, jak naznačuje Lenka Prucková ve svém Zaslánu z 2. letošního čísla Tvaru.

Není-li to ovšem kvůli tomu, že se všichni podřizujeme celosvětovému neoliberálnímu systému, v němž se dokonce i veřejné knihovny musejí snažit o „neustálý růst obratu“ a „maximalizaci využití prostoru“, a dělat všechno pro to, aby nalákaly „spotřebitele“ do knihovny bez ohledu na to, zda tak škodí tradičnímu, primárnímu poslání knihoven.

Což je: poskytovat klidné místo a odpovídající materiály ke čtení (nebo k poslouchání) a výzkumu, ať už se jedná o Williama Shakespeara, nebo J. K. Rowlingovu, a to jak v papírové, tak v digitální podobě.

G. S. Evans (s poděkováním Alena Heroutová za pomoc s českou verzí), zmiňovaná recenze je z čísla 2/2017