Pavel Janoušek

Myšlení literaturou a o literatuře: vzor 20xx, model Krtčí past

O současné (české) literatuře je možné uvažovat různými způsoby. Například vypočítávat napsaná vynikající díla, množství vydaných a přeložených knih či poukazovat na ceny vydobyté znamenitými tvůrci. Je ovšem také možné hořekovat nad tím, čím by ta naše literaturu mohla být a čím není, případně nadávat autorům a kritikům, kteří za to mohou.

Esejistika – Esej
revue Ravt 7/2017

Ti z nás, kteří se cítí být Vyvolenými Navigátory, se pak pokoušejí najít a literatuře opět nařídit Velkou Spásnou Cestu, po níž bychom měli všichni kráčet až tam, kde nám bude opět dáno spásat manu nebeskou – což je mimochodem náhražka, kterou Bůh své vyvolené živil místo opravdového jídla, a to nikoli v ráji, ale během čtyřicetiletého putování naprostou pouští.

Možná, že by se to ale dalo zkusit také jinak. Možná by stálo za pokus uvažovat o současné české literatuře jako o určité sémiosféře, tedy jako o hierarchizovaném sémiotickém systému, jenž přiděluje lidským skutkům, názorům, textům a dílům jejich aktuální sémantický rozměr. Sémiosféra je sociální a kulturní jev: specifický organismus, jenž vyrůstá z naší aktuální  představy hodnot a vztahů mezi nimi. A jako taková určuje a limituje dobovou komunikaci, vtahuje individuální jevy, gesta a činy do systému a přiděluje jim místo, které jim v danou chvíli a v dané společnosti náleží. Podaří-li se nám totiž takto definovanou sémiosféru adekvátně pojmenovat, tak snad pochopíme i principy, které utvářejí dnešní literární život.

Dovedu si představit učenou stať, ve které bych současnou českou literární sémiosféru definoval v metametametarovině, a to nakolik vědecké, že bych tomu neporozuměl ani já sám. Funkčnější se mi ale v tuto chvíli jeví vzít to po lopatě, tedy vytvořit polopatickou metaforu, která bude mít schopnost pojmenovat to hlavní, podstatné, kardinální, základní, nejvýznamnější, rozhodující, možná i klíčové.

Pročítám-li si současnou kulturní publicistikou, ale také…

…vlastní literární tvorbou, nemohu přehlédnout, jak často se současní literáti, umělci a lidé stylizují do role osamělých individuí, jež marně hledají souznění s dalšími osamělými a bloudícími jedinci. A dočetl jsem se již i o tom, že každý z nás je taková nijaká izolovaná buňka, která je sice a možná součástí něčeho vyššího, nicméně nikdo netuší čeho – a ani ona sama ostatně neví, zda stojí o to, aby se dozvěděla, kam patří. Osobně bych ovšem poněkud jinou metaforu. Připodobnil bych současného literáta, umělce a člověka ke Krtkovi.

Ano, současní spisovatelé (jakož i literární kritici či vědci) se velmi podobají oněm bájným a velmi aktivní tvorům, jejichž celoživotním posláním je vyhlédnout si uprostřed jakéhokoli prostoru to nejlepší – tedy ze všech stran viditelné – místo a na něm provést své dílo: vyjádřit své bytostné a autentické „já“ vyhrabáním naprosto báječné díry a především vytvořením úžasného – tedy ze všech stran viditelného – Krtince. Náš literární život se tak podobá trávníku plnému skvělých hromádek, které mnohdy dočasně vytvářejí i malebná skupinová zákoutí. A na každém z Krtinců je uveleben jeden pyšný Krtek (ať už v kalhotkách s kapsami, nebo bez) a očekává potlesk a vděk: „Hele, hele, hele, hele, ta je moje! Tu já úplně sám! A uměl bych ještě větší!

Připadá vám má metafora divná?

Snad bude srozumitelnější, vztáhnu-li ji k historickému kontextu, tedy k časům kdy se česká literatura „podobala“ zámecké Zahradě. Čili prostoru umělému, po staletí, již od obrození po generace kultivovanému, jenž vznikl z potřeby dát chaosu lidský a společenský rozměr a vztáhnout naše životy mytizovaným vyšším hodnotám. Proto také této Zahradě dominovala ústřední VCV, tedy Velká Cesta Vpřed na lepším příštím, vybudovaná ve jménu Pokroku. Nejen literární tvůrce, ale všechny ostatní aktéry dobového kulturního života, jakož i obecného přemyšlení o světě, proto bylo možné připodobnit k zahradníkům, šlechtitelům, architektům, cestářům, sochařům a dalším profesím, které mají za úkol o tu naši krásnou zahrádku dbát tak, aby byla lepší a lepší. V jednotlivých dobách přitom hodně zaleželo na tom, kdo a jak určoval, které rostliny a stromy jsou krásnější, zajímavější či užitečnější – a především kudy a kam povede ona Velká Cesta a co z ní má, nemá, nesmí být vidět. Mohli bychom také odlišit období, kdy zámečtí páni na Zahradu přísně dohlíželi, s těmi, kdy je přestávala zajímat, a tak její podobu určovali spíše zahradníci a architekti, nejednou poháněni vzdorem vůči mocným.

Jakkoli si své mytologické zahrádky si po staletí pěstovaly…

…i jiné národy, ta naše zahrádka česká v době poválečné, kdy se na Zámku usadili nadutí burani a sestříhali ji po kasárenském vzoru, patřila k těm bizarnějším. Militantní osazenstvo Zámku bylo totiž přesvědčeno, že právo růst a kvést má jen to, co je k potěše a prospěchu velké a vševědoucí Partaje a jejího Velkého Pochodu za dokonalou budoucností. Partajníci se navíc strašně rádi stylizovali do role jediného oprávněného Dědice všech správných národních tradic, neboť tím potvrzovali oprávněnost své vůdčí pozice. Stejně jako jejich předchůdci proto kladli velký důraz na výchovu: pedagogové všech školních stupňů byli povinni dohlížet na to, aby si příslušníci mladé generace zapamatovat, kudy vede Velká Cesta, co a kde v Zahradě ku prospěchu Partaje kvete, kde je pěkný vodotrysk a kde trávník, po němž se rozhodně nešlape. A také kde se tyčí sochy a busty nejdůležitějších českých literárních veličin: od jakéhosi Kosmase a následováníhodných obrozenců až po monumenty nejmladší, vztyčené na počest píšících Partajníků, Pyjů, Pizd a oddaných Prdelolezců.

Prostřednictvím pravidelných návštěv…

…si tak prostý Lid měl Zahradu a všechny její atrakce osvojit jako mytologický prostor, který je jeho a s nímž je on bytostně spjat. Na nějž je – tak nějak sám ze sebe a ze sebe – hrdý. Literatura měla každému příslušníku českého národa reprezentovat pouť, jíž všichni společně kráčíme od dávných časů po dnešek a která také nevyvratitelně dokazuje, že současní Páni nejlépe vědí, co je správné a kudy vést nové cesty a záhonky k ještě lepším zítřkům.

Specifikem české literární zahrádky ovšem také bylo, že Partajníci si nebyli svou pozicí až tak jistí, a tudíž byli přeostražití vůči všemu, co by mohlo zpochybnit jejich právo na Zámek. Neustále proto kontrolovali, zda je Zahrada správně udržovaná a zda v ní nebují nějaký nežádoucí plevel, a nemalý důraz kladli na to, aby poddaní Zahradou pohybovali jen po řádných cestách a požívali výhradně doporučené plody. Partajníci totiž dobře tušili, že mimo vytyčené trasy občas roste a kvete ledacos divného, co mohlo poddaným zavonět a zachutnat a oni by se pak mohli začít chovat značně svévolně, nebo dokonce – nedej Lenin – nacházet zalíbení, v pěšinách, rostlinách, stromech a sochách, odkazujících k úplně jiné mytologii, než je ta jediná správná. Proto je také podráždilo, když nemalá část Partajníků a zahradníků po letech budování ideově zabloudila a začala Zahradu přetvářet způsobem, který by – nedej Brežněv – mohl skončit až samotným zpochybněním Zámku, respektive jeho osazenstva. A přestože moudrý Brežněv zasáhl, znormalizovaným Partajníkům bylo stále více zřejmé, že téhle zahrádka už nikdy nebude tak úplně jejich. Pokusili se to zastřít likvidací několika monumentů, pravidelným zašlapáváním svévolně bujnících rostlin a především vytyčením takových prohlídkových tras, které vedly mimo početná nebezpečná místa. Ta pak byla označena výstražnými tabulkami: TOTO NEEXISTUJE!

A znormalizovaný Lid – kromě několika zlobivých jedinců, kteří se naschvál usídlili v neexitujících zónách, nebo dokonce přelézali zeď do jiných zahrádek – se tvářil, že partajní pravda je slovo Boží. Jednotliví lidi však současně začali snít svůj soukromý sen: jak by to bylo krásné, kdyby Zahradou zase mohli chodit svobodně. Jen si to představte: jít si jen tak, právě tam, kam vy chcete, bloumat po cestách, které prý neexistují a přihlížet si divy, co tam úředně nejsou – to musí být úžasné! Skryt za démonem souhlasu tak tiše bujel mýtus o krásách, které nám jsou zakazovány.

Zlom: v roce 1989 padly zákazy

…A Lid – dočasně povýšen na občany – se nahrnul do doposud tabuizovaných míst. A třebaže byl zprvu ohromen a nadšen tím, že mohou být někde, kam doposud nesměli, po několika týdnech či měsících ke svému úžasu zjistil, že ani tam není nic jiného než jen – světe, div se – Zahrada. Tedy jakési stromy, kytky a pěšiny… jaké to rozčarování. Navzdory tomu ale v prvních polistopadových letech uvěřil, že odchod bolševického panstva ze Zámku bude znamenat návrat ke starým dobrým časům, neboť po otevření zakázaných cest a obnovení původních monumentů a dominant se ta naše zahrádka česká opět stane výrazem velkého Pochodu za lepším příštím, tentokrát ovšem už konečně tím správným směrem. Leč záhy se ukázalo, že se okolní svět značně změnil, a tak každý sice ví, kam by se chtěl sám za sebe vydat, ale nikdo už ani netuší, kde je to naše Velké společné Vpřed.

Zrodily se nové mýty a nové představy o tom, co by se dalo po předcích zdědit. Například dům, pole, továrna… tak hergot proč bychom měli být Dědici zrovna něčeho tak těžce zpeněžitelného, jako jsou národní tradice? A to ve světě beze zdí, kde se každý může svobodně kochat Zahradami celého světa? Ve světě, v němž nás přestal pálit i tradiční česko-německý antagonismus? Všichni jsme ostatně jedné krve – a je ten český zahrádka vůbec echt český? And where ends to „naše české“ a začíná to „německé“? Vždyť i to „německé“ je přece „tak nějak ours“. A když už jsme se těch Němců – zaplať Beneš – zbavili, není čas nad tím chvíli efektně zahořekovat? A navíc, vezměte si to divné slovo „Čech“ – jakoby se do našeho nově utvářeného kulturního prostoru ani nehodilo… Čech – to poctivému Čechovi zní už skoro tak blbě jako Evropan. Copak se něčím tak podezřelým může myslící intelektuál pošpinit?

Naše rozpaky se ještě umocnily, když…

…k nám magický západní vítr přivál tři kouzelná slova: postmoderna, dekonstrukce a performance. Omýváni jejich očistným deštěm, pochopili jsme, že Zahrada je jen lidský výtvor a jako taková si nezaslouží úctu. Její mytologický rozměr se tak kamsi vytratil a ona se změnila v produkt lidské nedostatečnosti, předpojatost a omylnost a kterou ovšem my, poučení Vzdělanci, můžeme s lehkým nadhledem a nezájmem intelektuálně pitvat, zkoumat a tepat, aniž bychom s ní cítili jakkoli propojeni. A také jsme pochopili, že tam, kde není žádné Vpřed, je ubohé chodit po stezkách prošlapaných předky, respektive hledat, která z nich je ta pravá, natož pak odkud a kam vede. Minulost, kolektivní paměť a tradice se přestaly jevit jako historická hodnota, za níž jsme odpovědni, na kterou bychom měli navázat a dále ji rozvíjet, a změnila se v subjektivní fikci, kterou si každý může upravit podle svého. Každý z nás je přece myslící jedinec, který se sám za sebe rozhodne, odkud a kam chce bloumat – přesněji, jak to na ty druhé zamachruje, aby vypadal jako jedinec schopný Zahradou bloumat odkud a kam chce.

Odtud také proměna našeho vztahu k literární výchově tak, jak ji reprezentuje maturita z literatury. Maturita byla kdysi způsob, jak si každý příslušník národní komunity měl paměťově osvojit představu Zahrady jako celku a naučit se chodit po hlavních trasách, což dnes klasifikujeme jako nezáživnou a hlavně zbytečnou nudu. Místo toho dnešní mládeži nabízíme něco daleko záživnějšího: každý má doložit, si při svých cestách Zahradou čuchl k dvaceti libovolným květinkám a při vlastní zkoušce o jedné z nich něco inteligentního plknout, předstíraje, že tak nečiní na základě webové rešerše ale hlubokého osobního prožitku. Individuální zkušenost tím dostává přednost před kolektivní pamětí oboru. Kultivace literární Zahrady a její osvojení příslušníky kolektiva jsou chápány jako něco velmi nezajímavého, co už máme dávno za sebou.

Pozitivním cílem postmoderny a dekonstrukce

…bylo uvědomit si prostor naší existence (a její emociální a racionální reflexe) jako prostor uměle konstruovaný podle určitých pravidel, což je nepochybně důležitou složkou reálného lidského sebepoznávání. Problém ovšem nastal v okamžiku, kdy se úctyhodné a potřebné filozofické teze proměnily v triviální módní hesla a vnějšková gesta. Jinak řečeno, provokace poklesla na úroveň závazné normy, která každému nařizuje nerespektovat paměť cest a se Zahradou zacházet výhradně jako prostorem pro individuální či kolektivní exhibici. Imperativem se stala povinnost být Jiný, Zvláštní, Neobvyklý, čili najít si uprostřed Zahrady nějaké pěkné, doposud nepovšimnutá místo a tam udělat Něco hodně provokativního, co na mne strhne všeobecnou Pozornost.

Dekonstrukce transformovaná v každodenní všeobecnou praxi se mění v desintegraci, takže zanedlouho už není co dekonstruovat. Do Zahrady však přesto vyrážejí noví a noví Tvůrci, nebo i celé generace Tvůrců, kterým je vlastní představa, že profese zahradníka, architekta či cestáře jsou pasé a jediný způsob, jak se v tom našem českém literárním životě prosadit, je najít místo, které doposud není dostatečně rozryto, a na něm pak udělat něco Velkého, Obrovského a odevšad viditelného. Tedy přijmout roli Krtka.

Neboť Krtek je ze všech okolností důsledný…

…individualista, který se v jemu dostupném prostoru chová spontánně a bez respektu. Nezajímají ho po generace budované záhonky a jiné trapné diachronismy, kašle na pečlivě pěstované měšťácké trávníčky a záhonky, a jsou mu fuk všechna líbivá panorámata a nevšední průhledy, jakož i vzácné dřeviny, neobvyklé rostliny a ozdobné skalky vysázené a komponované k oklamání návštěvníků. Krtek se zkrátka nenechá zmást lidskou snahou vytvářet falešné konstrukce a diachronní kauzality a bez zábran kdykoli a kdekoli provádí své osobité a naprosto nemilosrdné sondy, vynáší na povrch i po generace skrývaný balast. Čemuž odpovídá také přesvědčivý a zdaleka viditelný výsledek jeho snažení: nádherný Krtinec jako důkaz jeho existence a přítomnosti v prostoru! A když se dá pár Krtků dohromady, mohou mít i pocit, že jsou velcí Navigátoři, kteří mají sílu zahradě zase vrátit její původní rozměr a směr. To nemá chybu!

Alespoň z pozice Krtka.

Z perspektivy Zahrady jako kulturního statku, to má…

…přinejmenším chyby dvě. První z nich je utvářena rozporem mezi přesvědčením každého Krtka, že právě on, sám o sobě, je jedinečná bytost, která umí vytvářit naprosto unikátní Krtinec, a skutečností, že louka plná Krtinců individualitu jaksi stírá. Čas od času se sice některému z nich podaří vyniknout nad ostatní Krtčí konkurenci a na pár okamžiků na sebe strhnout pozornost, je to však vždy jen dočasné vítězství, neboť v Zahradě bez kulturní paměti Krtince rychle podléhají erozi. Ostatně už teď hned tady vedle toho mého roste zase nový a jiný, dokonce možná skoro stejný! Och ano: žijeme pod diktátem kultu jedinečnosti, takže jeden osamělý Krtinec uprostřed udržované Zahrady je provokace, která může nabýt rozměru uměleckého díla, ovšem zanedbaná, rozrytá Zahrada plná Krtinců, to už je jen nuda. Může být sice každý den o trochu jiná, přesto je ale stále stejná: bez minulosti a budoucnosti, odnikud nikam.

Druhým problémem je, že Lid má navzdory všemu zámecké Zahrady rád a nesnáší Krtince, neboť mu narušují Řád úhledných trávníčků. Řád sice podle všeho asi není, nicméně Lid po něm stále touží – a nemá-li míru hodnot v sobě samém, potřebuje ke své existenci alespoň iluzi Velkých Cest a moudrých Zámeckých pánů, kteří vědí, jak tu u nás má správně vypadat a ochrání nás před všelijakými škůdci a nepřáteli. Lid velmi rád bourá zdi, ale ještě raději si je staví. Takže, jestliže se ti, kteří by měli Zahradu kultivovat, této své odpovědnosti v rámci zřeknou, jestli ve své Krtčí píli rozloží obsah slov typu Čech, Evropan, Člověk, Lidství, Právo, Pravda, Spravedlivost (…), aniž by jim dali nový, aktuální obsah, Lid si ze svého středu bez problémů vygeneruje početnou skupinu demagogů, idiotů, fašounů a posléze i Pánů, kteří se nenechají oblbnout žádnými intelektuálními řečmi, neboť vždy dobře vědí, jak s takovými slovy „správně“ mávat a zacházet.

A ti pak za potlesku Lidu

…už dnes začínají znovu vztyčovat staré dobré ploty a vytyčovat nové Velké Cesty Vpřed, takže zanedlouho nám zase nepochybně začnou určovat, kudy se má chodit a na co dívat.

A ta naše česká literární zahrádka opět bude tak hezká, tak hezká…

Chviličku.
Načítá se.
  • Pavel Janoušek

    Prof. PhDr. Pavel Janoušek, CSc. je český literární historik, vědec a teoretik. Ve své práci se zaměřuje na historii a historickou poetiku české literatury, teorii literatury a divadla a na ...
    Profil

Souvisí

  • Roman Kanda

    Mýtus Západu

    A opravdu nic nesymbolizuje vzájemné prostupování Východu a Západu lépe než dějiště románu – „západovýchodní“ Petrohrad, město vydupané ze země, pro Západ příliš východní a pro Východ příliš západní.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 6/2017
  • Whether naïvely mimetic or sophisticatedly problematic, the concretist iconicity presented a rare opportunity for minor-language poets of the early 1960s to venture outside their narrowly defined national boundaries and enter into, for the first time ever, a truly cosmopolitan, global artistic polylogue.

    Esejistika – Esej
    revue Ravt 6/2017
  • Mám koníčka: psát o současné české literatuře. Říká se tomu literární kritika a je to docela jednoduché. Většinou postupuji tak, že si nejprve přečtu určitou knihu, pak čekám, jestli se mi udělá názor – a pokud ano, pokouším se jej pomocí slov adekvátně zformulovat, přičemž se snažím, aby potenciální čtenář můj text pokud možno dočetl až do konce. A jednou za čas se mi udělá názor, který překračuje hranice jedné knihy, případně se týká literárního života. To pak zmatlám cosi, co by se dalo nazvat úvahou či dokonce esejí. Většinou se týkají obecnějších otázek fungování literatury v naší přítomné společnosti, ovšem s přihlédnutím k minulosti, z níž vyrůstají. Tak jako včil.

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 3/2017
  • Jen jedno stále nevím: jak respektovat genderovou normu, která mi přikazuje, abych genderové rozdíly a) bral vždy v úvahu a plně respektoval, a současně b) nevnímal nebo alespoň ignoroval.

    Drobná publicistika – Glosa
    revue Ravt 3/2017
  • Celkem nedávno jsem od jednoho nejmenovaného slovenského autora slyšel, že slovenská poezie je v současnosti lepší než slovenská próza – a že je v mnohem lepší než poezie česká.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 2/2017

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.