Recenze nepíšu zase až tak dlouho, …

… první mi vyšla v září 1982, takže je to sotva pětatřicet let. Nicméně i během této poměrně krátké doby jsem mohl pozorovat docela zajímavé proměny názorů na to, jak by literární kritika měla vypadat a co by měla a naopak neměla dělat. A ve jménu čeho.

Přiznávám přitom, že jsem s mnohými z těchto nápadů a dogmat svého času polemizoval. Dopřejte tedy vetchému starci, aby tyto metamorfózy pro sebe i pro poučení zrekapituloval.

Na počátku mé „kariéry“ skoro všichni…

… měli představu, že literatura něco znamená a je pro společnost důležité, aby nějakou literaturu měla, pokud možno co nejlepší. Možná proto, že tenkrát četba knih měla mnohem méně konkurentů než dnes, kdy se díky novým technologiím otevřely nečekaně jiné možnosti a způsoby komunikace. A možná také proto, že tehdy ještě panovalo mínění, že umělecké slovo a literatura jsou vrcholným projevem národní identity.

Literaturu jako politikum v oněch časech přirozeně vnímali lidé, kteří měli s režimem větší nebo menší problémy. Za situace, kdy byl veškerý sociální dialog pod dozorem cenzury, jakož i mocensky navozené nadstandardní autocenzury, se totiž mnohoznačnost literatury jevila jako fenomén, jehož prostřednictvím lze vyjádřit negativní postoj k politickému statu quo. Viz literatura let šedesátých, jakož i zakázaná tvorba samizdatová či exilová.

Literatury si však rovněž vážili soudruzi u moci, neboť se považovali za dědice kulturních tradic a umění chápali jako důležitý nástroj v boji za udržení reálného tj. znormalizovaného socialismu. Díky jejich péči o blaho společnosti byl knižní trh nevelký, regulovaný a omezený: schvalovacím systémem totiž měla (alespoň teoreticky) prolézt jen díla, která nemohla narušit nerozbornou jednotu vládnoucí komunistické strany a lidu. Čtenáře ovšem zajímaly spíše knihy, které režimní ideologická dogmata ignorovaly nebo dokonce zpochybňovaly. Ať´ tak či tak, zájem o knihu jako zdroj myšlenek i zboží značně převyšoval nabídku, což potvrzovaly i pravidelné čtvrteční fronty před knihkupectvími. Všichni tak týden po týdnu sháněli, kupovali a četli téměř totéž, což potvrzují i knihovny vašich předků, v nichž nacházíte víceméně stejné publikace. Včetně těch, které v obřích nákladech vycházely v Klubu čtenářů či dokonce v Klubu přátel poezie.

Kritik pohybující se v oficiálním tisku…

… přitom stál před volbou. Soudruzi od něj očekávali, že dobrovolně a s radostí zaujme „stranický postoj“ a bude se tedy podílet na „kulturněpolitické práci a výchově mas“. Což v praxi znamenalo propagovat svazové funkcionáře a další spisovatele sloužící režimu, jakož i poukazovat na nebezpečí každé ideologické úchylky, jež by se mohla skrývat i ve zdánlivě nevinných literárních výtvorech. Takových kritiků bylo nemálo, a pokud nenapsali něco naprosto, ale naprosto blbého či ideově pitomého, čtenářům příslušných periodik nestáli ani za zapamatování. Utvářeli otupující ideologický šum. Naproti tomu kritici, jejichž texty komunisty naoktrojovanou idylu narušovaly, mohli počítat s velkým ohlasem. „Zaútočit“ na normy normalizace nebylo přitom až tak těžké, stačilo najít trochu odvahy a také počítat s hyperbolizovanou schopností adresátů vnímat možné i nemožné podtexty a kontexty. Neboť literáti tehdy sice nemohli vše napsat na plnou hubu, za to ale mohli „obratně naznačovat“. Což vyžadovalo smysl pro ezopský jazyk a sémantickou hru – a pokud se spisovateli, nebo i kritikovi podařilo takový „podvratný“ text vydat, dostalo se mu takového čtenářského ohlasu, o němž se nám od těch dob ani nezdá.

Pak ale padly zákazy a tabu…

… a otevřel se nespočet jiných komunikačních kanálů pro politické soupeření a sociální dorozumívání. A prestiž umělecké literatury prudce poklesla: v prvních polistopadových letech sice spisovatelé zaujali mnohé politické funkce, nicméně jejich tvorba přestala být politikum a změnila se v hobby, kterému se část lidí – bůhví proč – dobrovolně věnuje. Jindřich Chalupecký si faktu, že konec totality zbavuje literaturu její sociální síly, povšiml již v květnu 1968, když ve stati Literatura a svoboda, napsal:

„V totalistickém systému je spisovatel vystaven útlaku, jeho dílo deformováno, zakazováno, ničeno. V systému liberalistickém je spisovateli přiznáno právo, aby zůstal svoboden. Smí pracovat svým způsobem; je však odsunut na okraj společnosti — jako výjimka někdy trpěná, někdy uctívaná. Může si zachovat svobodu, ale tato svoboda zůstává omezena jen na něho sama. Svět si jde svou cestou, řízen lidmi praxe: spisovatel, umělec, filozof do jeho běhu zasahovat nemohou.“

Statistiky nám sice tvrdí, že se ani dnes nepřestalo číst, nicméně knižní trh byl s pádem komunismu zaplaven výtvory všemožného druhu, takže knihy, slova, texty a umělecká díla přestaly být vzácností. První od literatury utekli snobové, kteří si už nemohli svou sociální pozici potvrzovat vlastnictvím nedostatkových publikací, zvláště když dostali příležitost se naplno věnovat hromadění jiných materiálních statků. Nadprodukce neustále dostupných knih navíc připravilo čtenářskou obec o společná témata, neboť pravděpodobnost, že si dva naráz přečtou totéž, značně poklesla.

Podstatnou změnou – měřeno například rokem 1968, v němž Chalupecký zformuloval výše zmíněnou úvahu – bylo to, že se polistopadoví intelektuálové začali zříkat také slov „národ“ a „národní“, která se v jejich očích jakoby vyprázdnila. Vnímají je jako něco obrozensky zastaralého, co snad patří do sportu, ale ve sféře kulturní to rozhodně není in. Často proto opakuji, že jediná opravdová národní hrdost, která dnes vzdělaným Čechům zbyla, je to, že na sebe jako národ vůbec nemůžeme být vůbec hrdí. Pěstování národního charakteru a sebevědomí tudíž přenecháváme těm, kteří vědí, že neskákající jedinec není Čech, respektive xenofobům, rasistům a idiotům věřícím, že není Nic Než Národ.

A s tím zmizel také důvod budovat příběh a mýtus národní literatury. Spisovatelům, kteří by měli a nepochybně také chtěli být velkými postavami tohoto mýtu, tudíž připadla stejná role, jako mají například „zahrádkáři“, tedy lidé, kteří sice občas vypěstují chutného, co lze s radostí zkonzumovat – ale kdo by si kvůli tomu pamatoval jejich jména a díla? Ne mrkev, kterou jste snědli minulý týden, také nevzpomínáte. Zvláště když se jednomu nabízí tolik chutných lahůdek z dovozu.

Nepřekvapí proto, že…

… čeští spisovatelé, v jejichž sociální paměti stále přežívá vzpomínka na doby, kdy literatura byla „něco“ (vzpomínka zatím stále ještě podporovaná rezidui školní literární výchovy, byť stále méně), se počali cítit jako bohové svržení z nebes a chtěli by zpátky nahoru. Neboť pro lidi kolem literatury je těžké připustit, že jde patrně o komunikační změnu trvalou, alespoň do té chvíle, než českou a evropskou společnost opět zasáhne nějaká sociální či hmotná katastrofa, která slovům vrátí jejich sílu. Literáti tak už více než dvacet stále řeší, „jak zpátky do ztraceného Ráje“, přičemž opakovaně dospívají k názoru, že literaturu může a musí spasit… Kdo? No, přece kritika!

Okolo první poloviny devadesátých let…

… byl dokonce jakoby vypsán neformální „konkurz“ na velkého kritika rozměru F. X. Šaldy či Václava Černého, tedy na génia, který by mohutným gestem, patosem i inspirací rozčlenil dobovou produkci na to, co lze zatratit, a to, co má být povzneseno do výšin. Mnozí za horkého pretendenta na tento trůn považovali Jana Lopatku, podnětného kritika, jenž už od šedesátých pěstoval vizi literatury jako autentického výrazu vnitřního světa tvůrce. Odmítal literární řemeslo, ale také volnou fabulaci; užívání metafor, vymyšlených příběhů či jiných poetických postupů se mu jevilo jako lež. Správný literární čin si spojoval s žánry ležícími na okraji literatury, tedy především s deníky a dopisy, neboť ty podle něj byly „šifrou“ svého autora. Garantem pravdivosti výpovědi mu pak byla shoda textu s životem autora, ale také jeho morální vzdor vůči minulému režimu.

Velkým guru se Lopatka stal zejména pro skupinu kritiků soustředěných Michalem Špiritem okolo Kritické přílohy Revolver Revue (1995–2004), kterou jsem si tehdy dovolil oznámkovat slovem Polopatkisté, neboť bylo těžké přehlédnout, jak jejich kritická vystoupení přemiklíkovávají živé polemické myšlení v mechanicky používaný klacek. Z odstupu času jejich aktivity ovšem vnímám především jako první výrazný programový pokus skrze negaci stávající literární produkce vrátit literatuře její sociální rozměr a povýšit ji na něco víc, než je jen literatura a její provoz. Proto také jejich vystoupení byla dobovou literární komunitou přijímána jako podnětná provokativní gesta: výpady Kritické přílohy RR vůči jednotlivým spisovatelům či „špatným“ kritikům a literárním vědcům byly hodně čteny a silně polarizovaly literární obec na tábor pro a proti. Dávaly dobovému literárnímu životu téma, o němž se daly vést vyhrocené diskuse a spory. Vyvolávaly radost, že je náhle možné o něčem společném mluvit, o co se hádat.

Razantní gesto Kritické přílohy ovšem nemohlo mít na českou literaturu dlouhodobější dopad. A to nejen proto, že se její autoři stylizovali do pozice posledních disidentů, kteří odmítají pokleslost nových časů, ale i proto, že šlo o „učení“ velmi málo muzikální. Důraz na „správnou“ morálku spisovatele Polopatkisté spojovali s evidencí jeho prohřešků proti fakticitě jevové reality, a tak nebyli schopni reflektovat literárnost a svébytnost uměleckého díla. Ještě podstatnější ale bylo, že jejich kritické apely se neopíraly o reálný program.

Byli ovšem jen první, …

… kdo se takto pokoušel české literatuře vrátit její místo na výsluní. Polopatkistická argumentace sice po pár letech ztratila svou někdejší působivost, nicméně patos, s nímž se vymezovala vůči literární nadprodukci, zůstává i v prvním desetiletí nového tisíciletí aktuální. Stejně jako otázka, zda literatura má být uměním, anebo – také a především – něčím jiným. Evergreenem se pak stává požadavek, aby kritika a kritici už konečně literatuře ukázali správnou cestu k pravým hodnotám.

Bylo to v době, kdy se sousloví „krize literatury“ a „krize kritiky“ opakovala v literárních periodikách tak často, že se začalo psát i o tom, že samo psaní o krizi je už v krizi. Navíc stále více nešlo přehlédnout, že česká umělecká literatura patrně nebude vzata zpět na nebesa, dokud si nevyřeší svůj vztah ke čtenářům, tedy k těm parchantům, kteří na ni… kteří ji nevěnují takovou pozornost, jako by měli.

Tato realita v průběhu prvního desetiletí nového století vygenerovala spor, jenž vyvrcholil v roce 2009 polemikou mezi Jiřím Trávníčkem a Petrem Králem. Trávníček jako badatel nahlížející literaturu z perspektivy statistických průzkumů čtenářů a čtenářství, reprezentoval stanovisko vycházející z předpokladu, že se literatura – a tudíž i kritici určující hodnotu literárních činů – musí vrátit „zpět k lidu“. Uvěřil totiž tezi, že literatura je schopna získat někdejší sociální rozměr, jen pokud se vzdá se samoúčelných intelektuálních a literárních exhibicí a vyzdvihne na piedestal to, co respektuje přirozené limity široké čtenářské obce. Argumentačně se přitom nebezpečně přiblížil až k hranici, za níž by jediným kritériem hodnoty literární díla bylo množství jeho čtenářů. Pohyboval se tedy na stejné vlně jako ti, kteří vsadili na literaturu čistě populární.

Básník Král naopak vyjadřoval víceméně romantickou tezi, že spisovatelé a kritici musí na vkus čtenářů kašlat, neboť jsou odpovědni pouze umění, které je nejvyšší hodnota – a tu umí identifikovat pouze básník vizionář. Je za ní odpovědný, i kdyby měl být sám na celém světě, kdo ji vnímá. Brát jakýkoli ohled na adresáta je tudíž prostituce.

Zajímavé na tomto sporu bylo to, že reprezentanti obou názorů patřili v danou chvíli v kontextu literárního života ke „starcům“, pokud alespoň za starce budeme považovat ty, kteří mají nějakou zkušenost s dobou předlistopadovou a nemají potřebu si ji idealizovat.

Zcela jinak to ovšem bylo…

v případě další skupiny kritiků, která zanedlouho, tuším již v průběhu roku 2011, inovovala staronovou tezi, že by literatura neměla být jen literaturou, tvrzením, že by se z ní opět mělo stát politikum. Jejich „výhodou“ bylo, že patřili ke generaci mladé, jejíž paměť nesahala před rok 1989 a která si tudíž svou přirozenou potřebu vymezit se vůči generaci pitomých otců a hloupých matek projektovala do kritiky literárního života tak, jak jej přinesla polistopadová liberální demokracie. Opírajíce se o nevelkou znalost reálií interpretovali devadesátá léta jako dobu, v níž převládlo samoúčelné umění pro umění, takže teď je bezpodmínečně nutné opět vrátit literatuře a poezii, její původní a vlastnost, tj. brát ji opět jako agitační nástroj, jenž je součástí sociálních bojů. Na jejich nepřehlédnutelném vstupu do literárního života přitom bylo zajímavé, že jako obušek, jímž chtěli srovnat vše zavrženíhodné a promlátit se do šťastné budoucnosti, použili staronové slovo „angažovanost“. Nevnímali totiž již negativní konotace, které toto slovo mívalo za bolševika, možná i proto, že se některým z nich začalo po oné krásné době, kdy jim bylo dáno hrát si na písečku, stýskat.

Českému literárnímu životu toto provokativní vystoupení opět prospělo, neboť znovu bylo o čem mluvit a co se přít. Angažovaní tak měli radost, že jsou bráni vážně a sličně polarizují dobové literární polemiky a jejich aktéry. Od svých polopatkistických předchůdců se přitom lišili jak svým levičáctvím, tak i tím, že se primárně nevztahovali se k próze, ale k poezii. Jejich myšlenkový svět se navíc neupínal k odcházející minulosti, nýbrž zaštiťoval se bojem o lepší budoucnost. Angažovaní nepracovali s kánonem ideálních děl (jenž u Polopatkistů začínal a někdy i končil deníky Jana Hanče), neboť sestavit takový kánon jim činilo značné potíže – tedy pokud by se nechtěli přímo přihlásit k angažovaným dílům z komunistických časů. Vsadili raději na naději, že zrod opravdu správně angažované poezie bude vyprovokován teprve jejich programním vystoupením. V čemž je utvrzovala také sevřenost současné básnické komunity, utvářené tvůrci, kteří si sami sobě jsou i kritiky a mnohdy i jedinými čtenáři. Zdálo se tedy, že stačí jen spojit k akci správné lidi a ideje a nová angažovaná poezie se muže hned zítra po ránu stát realitou. Přečteme-li si například některé tehdejší proklamace Jana Kubíčka, můžeme navíc pozorovat zřetelnou tendencí ke scientismu, tedy takřka leninskou snahu prezentovat svá přání jako výsledek širokých a důkladných sociálních a uměnovědných znalostí, které mluvčímu dávají jistotu, že jeho projekt bude v budoucnu nutně naplněn. Škoda jen, že Angažované zradil čas, jehož běh rozkryl, že ani sebelepší postuláty se nemusí vždy automaticky zhmotnit do přesvědčivých uměleckých děl. Alespoň ne způsobem, který by z populárů vytvořil umělecké hnutí či směr.

(Historikovi literatury se pozoruhodnou jeví i shoda názorů, které Angažovaní hlásali, s názory kdysi velmi agilní, dnes však již zcela zapomenuté skupiny Aktivistů, která v druhé polovině třicátých let a za protektorátu téměř shodnými slovy ve jménu společenské aktivity spisovatelů odmítla umění pro umění tak, jak jí je prezentoval avantgardy.)

Přesto tento boj o angažovanou literaturu…

… český literární život výrazně ovlivnil a inicioval další jeho proměny. Došlo k tomu ve chvíli, kdy si několik prozaiků povšimlo, jak čile se v periodikách diskutuje o poezii, a co hůř, téměř všichni básníci jsou v nich pěkně chváleni, zatímco prozaikům kritika jen nadává. A zatoužili po něčem podobném. Výsledkem bylo 12 odstavců o próze, které o vánocích 2013 publikovali Jana Šrámková, Ivana Myšková a Jan Němec. Prokázalo se přitom, že lze funkčně navázat i na něco, s čím vlastně nesouhlasím. Prozaici totiž navázali na Angažované básníky aniž by vzali v úvahu jejich ideový patos. Naopak: distancovali se od žánru sociálního románu, považovaného tradičně za vrcholnou formu angažované literatury, a svou energii obrátili směrem k literárnímu životu, přesněji ke škůdcům, kteří podle jejich přesvědčení brání tomu, aby česká próza konečně došla plného uznání v očích veřejnosti. V tomto i v následných publicistických výpovědích jmenovaní Prozaici opakovaně odsoudili především literární kritiky, kteří podle jejich názoru nemají pochopení pro to, co autoři píší. Kritik by totiž neměl autorům ubližovat tím, že jejich díla bude svévolně hodnotit podle svých vlastních kritérií, ale měl by je naopak vnímavě interpretovat a propagovat. Jejich úkolem není autory soudit, ale pomáhat jim na jejich nelehké cestě ke čtenářům.

Pro mne osobně přitom bylo zajímavé, že proklamace Prozaiků bezděčně pracovaly s jistotou, že existuje okruh spisovatelů, kteří píší tak dobře, že kritikové nemají ani jinou možnost, než hlásat jejich slávu. Problém, jak okruh takto nekritizovatelných prozaických autorit vymezit, když ročně vycházejí stovky či stovky původních českých literárních děl nejrůznější úrovně, ležel již mimo zorný úhel proklamativních prohlášení. Nejspíše proto, že jejich autoři nepochybovali hlavně sami o sobě: ano, jsme to přece my, koho by si kritika měla s láskou pěstovat.

Nevědomky se tak i Prozaici vraceli před listopad 1989, tedy do dob, kdy byla suma autorů, kteří se mají především chválit, institucionálně vymezena.

Přehnané tvrzení?

Ani ne. Fakta totiž tuto skutečnost potvrzují, byť poněkud bizarním způsobem. Zatímco opory literární normalizace let osmdesátých svou nekritizovatelnost odvozovali od funkcí ve Svazu spisovatelů, Prozaici z poloviny let desátých si začali uvědomovat, že jim takto fungující opora chybí, neboť Obec spisovatelů, založená v prosinci 1989, již zdegenerovala ve spolek amatérů a diletantu. Není tedy divu, že zanedlouho dospěli k rozhodnutí, že se musí stát nejen Prozaiky, ale také Zakladateli a takovou organizaci vytvořit. A to v patrně v očekávání, že získají možnost literaturu nejen společensky rehabilitovat, ale také vhodně zorganizovat a řídit. Ani ne rok po programových 12 odstavcích tak vznikla Asociace spisovatelů jako spolek sdružující české prozaiky a básníky. Na dramatiky se přitom víceméně zapomnělo a kritici nebyli příznačně do nového spolku vůbec vpuštěni. Možná v sebeobraně, možná za trest.

A o půl roku později se pod taktovkou Asociace konal slavný Sjezd spisovatelů, o němž se hovořilo jako o prvním. (Neboť to bylo vhodnější, než resuscitovat všechny stejnojmenné akce pořádané do roku 1989.)

Nastal tak vrcholný okamžik slávy, …

… a vzdoru proti polistopadové marginalizaci literatury. Během dvou červnových dní roku 2015 zaznělo mnoho dobře míněných slov a prohlášení. Vyslovené byly také všechny víceméně očekávatelné požadavky. Jako mluvčí byli dokonce přizváni i literární kritici, neboť něco jiného je zakládat literární spolek a něco jiného najít lidi, kteří jsou s to o literatuře zajímavě promluvit. Nemalým úspěchem bylo, že spisovatelé na sebe strhli pozornost a skoro na celý týden (!) se jako zajímavá atrakce dostali do médií.

Jenže ouha: od té doby je opět ticho po pěšině a veřejnost na spisovatele a jejich novou organizaci už zcela zapomněla. Občas se sice proslechne cosi o jakémsi Českém literárním centru, jež by Asociace měla dojednat s Ministerstvem kultury a jež má být jakousi prodlouženou rukou ministerstva. Pokud se to podaří, bude obnovena situace, kdy je alespoň část literárního života byla znovu etatizována, což by mohlo mimo jiné také navýšit požitky pro spolupracující spisovatele. Snad tu bude k něčemu dobré, snad zbytečné. Nicméně se zdá, že Zakladatelé, kteří před pár lety uvedli proces znovuzvýznamnění literatury skrze její institucionalizaci do pohybu, už začínají chápat, že tudy umělcova cesta nevede. Současné ticho okolo Asociace proto čtu jako projev jejich rozčarování: uvědomění si rozporu mezi velkými očekávání a proschůzovanou realitou: skutečnosti, že jakákoli spisovatelská organizace v naší době nemá schopnost literaturu vyvést z periférie.

Důkazem je fakt, že původní iniciátoři ze spolku potichu vycouvali a jeho novým předsedou se stal Václav Kahuda, tedy spisovatel nepochybně zajímavý a osobitý, nicméně nevzbuzující jistotu, že svými organizačními schopnosti dokáže zabránit naprosté marginalizaci ustaveného spolku.

A co zatím dělá česká literární…

… komunita? Ta si navzdory všem sjezdům a proklamacím žije po svém. Ostatně stejně sama literatura. Její provoz se odehrává v hlavách autorů a jejich počítačích, v redakcích a v nakladatelstvích, v časopisech, knihách a na internetu. Tedy uvnitř relativně malé komunity zájemců, kterou širší veřejnost vcelku toleruje, aniž by od ní něco očekávala či dokonce požadovala. Zkrátka ideální stav pro svobodnou tvorbu, jež – řečeno s Chalupeckým – zůstává omezena jen na sebe sama, zatímco svět si jde svou cestou, řízen lidmi praxe.

Což ovšem logicky generuje i situaci, kdy se noví věrozvěsti pátrají po tom, čím by ta literatura ještě mohla být jiná a důležitá. Jednou je tak kritikům vytknuta genderová nekorektnost, neboť příliš mnoho – nebo naopak velmi málo – reflektují ženskou odlišnost. Jindy se zase někomu zdá, že kritici jsou příliš vážní či naopak nepřiměřeně lehkovážní. Potřetí jsou kritika a literatura poměřováni repasovaným a restartovaným marxismem. Atd, atd, atd… jenže ouha, žádná z výčitek, které si Nápravci literatury zatím dokázali vymyslet, nemá tu správnou sílu, aby věci opravdu uvedla do pohybu a stala se podstanou Myšlenkou a Událostí. Polemizuje se a diskutuje, výsledkem je ale jen pocit, že toto vše tu už nějak někdy bylo a nikam to nevede. – Tedy pokud si nepřipustíme, že smyslem literatury je „jen“ vznik a četba zajímavých literárních děl.

Leč nezoufejme, i já věřím, …

… že vstanou noví bojovníci, kteří literatuře konečně vrátí, co jí náleží, jakkoli ideologií, skrze něž by ji bylo možné pozdvihnout, není už mnoho a všechny jsou tak nějak obnošené. Nicméně nějaká ta možnost tu stále ještě existuje. A rozhlednu-li se po českých mediích a luzích, zvážím-li stav české společnosti a její myšlenkové pohyby, kouknu-li za hranice na východ či západ, případně přes oceán, myslím, že stále ještě zbývá jedna báječná možnost, jež se může zítra, pozítří, za týden, měsíc či za rok naplnit. Zbývá jen čekat na okamžik, kdy povstane několik krásných a odhodlaných mladých lidí, kteří se provokativně vymezí vůči generaci odnárodněných otců a naplno vyzdvihnout na léčivou a ozdravnou sílu obrozeného nacionalismu. A literárním kritikům rázně doporučí, aby už konečně pochopili, že literatura není Nic Než Národ! Literátům pak předepíší návrat ke kořenům, k našim malým českým chaloupkám, z nichž jsme přece všichni vzešli!

Bohabojně ateistický český lid v té chvíli nepochybně zajásá a masovou četbou opravdu českých a státotvorných děl se radostně vzepře proti rozvratnému diktátu cizáckého Bruselu a jeho všemožných přisluhovačů, jakož i proti hanebným přistěhovalcům, co nás zaplavují málem po desítkách. Podle nově objevené pravdy pak budou separovány i překlady z literatur cizích a vyzdviženy zejména knihy těch spřátelené, tedy ruské nebo čínské. Obrozená televize pak bude vysílat výhradně vášnivé diskusní pořady o opravdu vlasteneckých básních, které budou vycházet ve statisících, jakož i o nejnovějších historických a venkovských románech, které zase budou obratem zfilmovány.

Ze spisovatelů se stanou mediální hvězdy, jejichž vlastenectví bude certifikováno Českým literárním centrem. Znovunavrácenému společenskému významu pak budou pochopitelně odpovídat také vysoké honoráře za cokoli.

A česká literatura bude mít konečně tu správnou slovanskou image a světový look a vše konečně bude OK a all right.

Chorocho, ogaři a děvčice!