Essay první: Láska a vášeň za panování královny Viktorie

(1837–1901)

Na hodině gymnasiální literatury nám paní profesorka vysvětlovala, že vývoj postupuje sice po spirálách, leč stále kupředu. Neměla na mysli technologický pokrok, ale takové věci, nad nimiž my, děvčata a hoši od literatury, vedeme vášnivě efemérní diskuse: umělecký pokrok, svobodu, lidská práva, sexuální a jiná tabu. Pokaždé však u takových soudů vyvstávají rozpory – jako by se najmě umění a sexu dařilo obzvláště v dobách dokonale nemírných, ve společnostech prošpikovaných všemožnými pravidly a tabu a, ano, i v čase totality (snad by stálo za to prozkoumat skutečnost na pozadí exilového zápisu Ivana Diviše o normalisačním Československu: „Země, kde se nesouloží, jen potmě prcá.“). Nebudu však psát o naší zemi a době nedávno minulé, ale o éře, která se stala etalonem cudnosti a jejíž reflexe etablovala představu upjatého a uměřeného Brita.

Tajné schránky

„Bez dlouhého přemýšlení člověka napadne, že viktoriánská éra byla obdobím prudérním,“

píše Nigel Gawthorne ve své knize Milostné hrátky ve staré Anglii (2006, česky 2008). O několik stránek dál cituje Pall Mall Gazette z 10. července 1885:

„… v Anglii je prostituce neomezená, zatímco na Kontinentu jde o legalizované otroctví.“ ¹

Během 19. století vyjde v Anglii tolik pornografických knih a časopisů, že Britská národní knihovna musí roku 1866 zřídit speciální oddělení známé jako Tajná schránka. Morálka doby ostatně sugeruje tajnosti a tajemství. Když řekla hraběnka Swéerts-Sporcková Demlovi: „Uvidíte vše, ale skrytě“, představoval jsem si při přečtení této magické věty unikátní prostopášnosti, rozvracení údů zahalených v mušelínu – a teď v tom ve vší cudnosti cítím trefnou definici viktoriánství.

Na internetu lze vyhledat noční oblečení vhodné pro plnění manželských povinností viktoriánek (které nabourá apetýt i sebeodhodlanějšího manžela), opulentní tetování britských aristokratů skryté před společností v dress-coatu a i přes galony horrorových splašků posledních desetiletí si můžeme se tmou za okny pošpásovat s legendárním příběhem lesbické upírky Carmilla Sheridana Le Fanu z roku 1872, Draculou Brama Stokera nebo s anonymním Upírem Varneym – vše plné zámlky a ztajené erotiky. Arthur Machen, který ve svém díle nápaditě spojuje erotickou přitažlivost a protoplasmatické transmutace s manifestacemi boha Pana a kulty ještě staršími, nechává detaily na čtenářově imaginaci. Výjimku činí v povídce „Strom života“, kde je pasáž:

„‚Držte ty svý proklatý jazyky, sakra!‘ zaječel na ně Morgan a třískl o stůl karafou na víno. ‚Myslíte,‘ začal, ‚že tohleto je druh věcí, kterou by mládež měla poslouchat? To nemáte slušné vychování? Neřekl jsem vám, že děti sejdou dolů na moučník?!‘ Jak to řekl, zazvonil na zvonek, který stál za ním na stole a – tak praví příběh – po velkém schodišti sešel houfec šesti chlapců a šesti dívek, všichni bez jediného kousku látky na sobě a pisklavými hlásky volali: ‚Ó, drahý papá, co jsi udělal naší mamá?‘ Načež proběhlo to ostatní.“

(Dlužno dodat, že příběh sice líčí události kolem roku 1860, napsán byl na konci 19. století, ale vyšel až roku 1936.)

Netvrdím však, že by sex a hrůza spolu kráčely neodlučně – vždyť velmi velmi pozdní viktorián z opačné strany okeánu H. P. Lovecraft ve svém díle takořka nemá ženskou postavu (jistě zajímavá a tajuplná Asenath z „Věci na prahu“ se ve finále stane svým dědečkem, což… no, co už).

Zajímavou konfesi – snad i souznění moderní básnířky s viktoriánkou – nacházím u Sylvie Plathové v básni „Nick a svícen“², konkrétně ve verších:

„Lásko, lásko,
naši jeskyni jsem ověsila růžemi.
Vystlala hebkými koberci –
 
poslední viktoriánka.“³

Mám na mysli první viktoriánku – královna vyzdobila manželský pokoj v Osborne dokonce mužskými akty, aby navnadila svého prince Alberta, jenž byl tak trochu rampouch.

Moderní rozkacenci, nebo pomatenci

Nemůžeme viktoriánskou společnost odsoudit jako pokryteckou⁴ – mimoto by si to mohli ve vší počestnosti dovolit jen Oscar Wilde, budoucí Sebastian Melmoth nebo korunní princ Bertie, budoucí Edward VII. – pokud nepochopíme jejich úděl prvních lidí naší současnosti. Hutně to vystihl kunsthistorik Jeremy Maas, znalec viktoriánského umění. To vedle mistrů Prerafaelitského bratrstva, populárních akademiků, jako byl sir Frederick Alma-Tadema, hogarthovských sociokritiků jako George Cruikshank a Ford Madox Brown téměř endemicky představuje vílí či také elfí škola. Maas na její adresu napsal:

„Žádný jiný typ obrazů nesoustředí tolik protichůdných prvků viktoriánské psychiky: touhu uniknout hrozivým těžkostem každodenní existence; neklidná nejistota plynoucí z nového postoje vůči sexu, včetně snahy potlačit náboženské dogma; vášeň pro vše neviditelné; zrození moderní psychologie; skrytý odpor vůči přesnosti nového vynálezu fotografie.“⁵

I když tento postoj není – abych tak kulantně řekl – akademicky institucionalisován a někteří kritici považují elfí malíře jen za zábavné mazaly, stačí si prohlédnout na vlastní bulvy obraz Richarda Dadda⁶ Sen Titanie v Louvru: doslova taktilní rej víl a elfů, v houštinách poletující netopýři a v hnízdě z jeřabin si hoví nahá dívka s pořádným pozadím…

Tato upozaděná, skrytá a nepochybně i vědomě potlačovaná sexualita zčásti explicíruje i činy mužů, kteří pro královnu Viktorii rozšiřovali britské impérium: generála Gordona k sveřepé obraně Chartúmu údajně motivovaly kvalitní místní alkohol a hnědé prdelky súdánských chlapců; Cecil Rhodes na smrtelném loži vzkázal svým potomkům, aby pro královnu získali celý svět; lord Kitchener si z Mahdího lebky vyrobil kalamář⁷ anebo James Brook, který se ve 38 letech stal bílým rádžou Sarawaku (čtenáři italských rodokapsů a televisní diváci mohou ten příběh znát z pohledu Sandokana).

Síla liter

Je známo, že v londýnských Cremorna Gardens se viktoriánská lepší společnost oddávala sybaritským rozkoším a priapovskému sexu, při kterém by se červenaly i holky z Nekázanky a Dubí, v jisté uličce poblíž Haymarketu gentlemani rohovali „bez rukavic“ – pokud to zůstalo ve skrytu a éterem se nesla jen šeptanda, bylo vše v suchu, stačilo však napsat ten proslulý „nerozvážný dopis“ a všichni od služebných přes amanty a snoubence po vyděrače už měli škorpióny v krvi. Patrně literárně nejznámějším vyděračem viktoriánské éry je Charles Augustus Milverton ze stejnojmenné povídky A. C. Doylea. Povídku sice publikoval až za vlády Edwarda VII., ale inspirací byla skutečná postava obchodníka s uměním a vyděrače Charlese Augustuse Howella. Jeho smrt byla ještě bizarnější než Milvertonova, kterého odpráskla lady známá ve vyšší společnosti i z obrázkových lidových časopisů. A ačkoli Doyleovo podobenství zveřejněné o jedenáct let později napovídá až příliš, možná se přece jen obával, aby nebyl vyšetřován jako Poe v případě Záhady Marie Rogêtové⁸: Howell byl nalezen nedaleko veřejného domu s proříznutým hrdlem a půlsovereignem v ústech, což byl v tehdejší řeči privátních exekucí trest pro nactiutrhače.

Milostný dopis, který zde předkládám, je z jiného soudku. Zjevně by ani po letech nezavdal příčinu k vydírání, leda snad k insinuaci pisatele.

Madam,

nezměrná láska a něha, jež jsem Vám posud vyjadřoval,
jsou omylem, a nyní cítím, kterak má lhostejnost k Vám
roste úměrně každým dnem, a čím častěji Vás vidím,
tím směšnější Vás shledávám, jako objekt opovržení, a
tím více se cítím naladěný, nakloněný a konečně odhodlaný
Vás nenávidět. Věřte mi, nikdy jsem neměl nejmenší touhu
nabídnout Vám svou ruku a srdce. Naše poslední rozmluva
působila, o tom vás ujišťuji, žalostně nanicovatě, není sporu o tom, že
mě přivedla k tomu nejryzejšímu mínění o Vašem charakteru.
Ano, madam, Vy mi prokážete tu laskavost a budete se mi vyhýbat.
A pakliže budeme spojeni, nebudu prožívat nic jiného než
strašlivou nenávist k rodičům, jež bude spojena s nepomíjejícím opakem
potěšení ze života s Vámi. Ano, madam, myslím to z celého srdce.
Nemusíte se vystavovat potížím a posílat nebo
psát mi odpověď – – – Adieu. A věřte, že já sám
k Vám chovám takový odpor, že to ani není možné. A vždy budu,
Madam,
až do smrti Váš vášnivý milenec

W. Goff⁹

Dopis byl napsán v padesátých letech XIX. století a jeho tištěná kopie je v současné době uložena v Knihovně amerického kongresu. Legenda k dopisu informuje, že vypadl z kapsy jistého gentlemana známého ve sportovních kruzích a byl nalezen postarší dámou z jeho města. Můžeme se domnívat, že jde o velmi rafinovanou milostnou konfesi typickou pro viktoriánské umění zámlky a skrývání – anebo, což je pravděpodobnější, otec nebo matka mladé dámy měli přístup k její korespondenci. Dívce stačilo přečíst si každý lichý řádek, aby zprávu pochopila. Leč co kdyby to pochopili i její rodiče? A co když dívka – nepochybně neobeznámená s kryptografickým uměním Trithemiovým a jeho následovníků – klíč neznala? Inu, radím, proč to nevyzkoušet na milované osobě.