Lukáš Senft

Stručná historie samoty

Člověk je oddělen od kosmu, rostlin, zvěře, od lidí i vlastního srdce, v jehož krvavých komorách nikdo nežije.

Drobná publicistika – Sloupek
Z čísla 1/2020

Udělal jsem chybu. Koupil jsem si časopis o přírodě, protože jsem zapomněl, že to znamená četbu o mizení světa. Rozevřu stránky a už to jede: v roce 2018 zemřel nosorožec jménem Súdán. Byl posledním samcem severního nosorožce bílého – se Súdánem odešel celý jeden druh, zmizela unikátní forma života. Súdán, ležící klidně na travnatém podrostu, odešel v objetí svého lidského pečovatele. A přesto: pro přemnožené lidstvo se muselo jednat o nepředstavitelnou podobu samoty. Osamocenost vyvěrající přímo z buněk, z genů, z posledních a už nikdy neopakovatelných dvoušroubovic DNA.

Nemůžu se ale ubránit dojmu, že právě samota spojuje Súdána s jeho lidskými pohrobky. O lidské samotě bylo napsáno tolik slov, až je s podivem, že řetězce těchto vět nestačí k jejímu zaplašení. Důvodem je snad nepochopení osamocenosti. Oproti běžnému mínění samota není prázdnotou, která zeje uvnitř člověka – jedná se naopak o hutnou materii, která jedince obklopuje a tlačí na něj jako lavina všech nepřítomných bytostí. A ačkoli modernita tvrdí, že samota je individuálním pocitem, existuje spíše jako sdílený výsledek dějin. Takže, stručná historie samoty:

Začněme zemědělskou revolucí. Lidé se stáhli ze světa, který se stal „přírodou“, aby se uzavřeli v obydlích prohlášených za „civilizaci“. Zatímco lovci žili uvnitř světa a museli být napojeni na jeho dynamiku, zemědělci se okolní prostředí snažili ovládnout. Křesťané přírodu definitivně zbavili posvátné blízkosti, když Boha transcendovali na nebesa, aby se pak dva tisíce let divili, že je neslyší. Později Descartes oddělil tělo a duši, takže člověk osiřel uvnitř odcizeného masa, orgánů a kostí. Moderní individualita dosáhla vrcholné fáze v politice identit, kdy se každý může svobodně uzavřít do jedinečné (a tedy nesdělitelné) totožnosti: zde halasí „bílý heterosexuální konzervativec“, tamhle osnuje názory „racionální nebinární vegan“, zatímco to opodál sleduje „středově liberální asexuální křesťan“. Člověk je oddělen od kosmu, rostlin, zvěře, od lidí i vlastního srdce, v jehož krvavých komorách nikdo nežije.

Zatímco ve starých rituálech se luna vtělovala do lidského těla (ženám stačilo dotknout se vlastního lůna, jehož nitro je tvarované jako půlměsíc), dnes potřebujeme kosmické lodě, aby překonaly mlčící a černou propast vesmíru a vynesly vzhůru člověka, který položí na povrch Měsíce alespoň tlustou podrážku. A v přírodě – té cizí a neznámé krajině – se kumuluje vzduch do tvaru vyhynulých zvířat a rostlin. Samota je tlak všech nepřítomných bytostí…

Snad právě toto je tématem i jedné staré legendy o osamělém rabínovi. Rebe toužil po blízkosti ostatních, šíleně a nenasytně. Každá blízkost ale zahučela v jeho hladovém nitru jako v temnotách šeolu. Potřeboval ji víc a víc a nevěděl, co si počít se stále pustějším okolím. Jedné noci mu šchina poradila. Rebe poslechl: usedl ke stolu a tři dny a tři noci pojídal samotu. Ládoval ji do sebe, zajídal macesy a zapíjel košer vínem, aby nemohla ven. Když dojedl, svět se změnil. Nebyl vyplněn prázdným prostorem, ale zabydlen živými. V ostré přítomnosti rabín viděl, že jej obklopují lidé a stromy, zvířata i rostliny, kameny a kapky deště. Nemizeli, zůstávali při něm a rebe se stal věrným druhem lidí, gojim, ale i potulných prasat a puškvorců vyrážejících z dlažby a dotýkajících se jeho opánků. Samota setrvala uvnitř jeho těla, které se mohlo něžně dotýkat světa.

Nejsem si jistý, jaký má tento příběh ponaučení. Když jsem jej vymyslel a sepsal na bílý prostor kolem fotek nosorožce Súdána, zjistil jsem, že na závěrečnou větu nezbývá místo. A nechtěl jsem přesahovat na další stránku a rušit postavy následující reportáže: milionáře, kteří do svých obýváků a ložnic kupují kostry dinosaurů. Prý aby jimi zaplnili prázdná místa, na která architekt zapomněl…

Chviličku.
Načítá se.
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil

Souvisí

  • Lukáš Senft

    Louhování času

    Z času jsme vytvořili abstraktní termín a na tuto nehmatatelnou, ale mocnou entitu pouze odkazují ciferníky, ručičky, digitální číslice, případně zlověstné tik-tak ozývající se z nočních stolků i radničních věží. Čas je jinde.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 20/2019
  • Lukáš Senft

    Kočičí lekce

    Pokud do bytu vejde člověk s bolestmi, kočka k němu usedne a předními tlapami jej masíruje na nemocném místě.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 18/2019
  • Ekologie
    Lukáš Senft

    Kdo je příroda

    Současné tisíciletí, které čelí zániku, potřebuje vrátit člověka do přírody, ale zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, subjektivitu, inteligenci, schopnost emancipovat se a vyvíjet, žít v plném rozsahu.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 16/2019
  • Rozhovor s Fatimou Cvrčkovou

    Kořeny jsou fikané, to se dobře ví

    Ptá se Lukáš Senft

    Důležité je, že pokud chceme rostlinu něco učit, musíme ji asociovat podněty, které ona dokáže vnímat a které jsou pro ni relevantní.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2019