V posledních měsících plnila příroda první strany novin. Rozličné soudy o tom, co se v přírodě právě nyní odehrává, dokládají, jak málo rozumíme planetární biosféře. Příroda funguje jako projekční plátno téměř jakéhokoli světonázoru: přírodní svět je v ohrožení a neumí se bránit, zároveň vrací úder v podobě hurikánů; lidstvo ji zásadně ovlivňuje, ale příroda si dělá co chce; je křehká a živá, a ve stejné chvíli funguje mechanicky a bezchybně; příroda je chemický stroj i inteligentní Gaia – a tak dále a tak dál. Tato nepolapitelnost přírody, naše neschopnost ji s konečnou platností definovat, pramení také ze zcela konkrétního procesu, kterým se vyznačovala modernita – rozpolcení reality na „lidský svět“ a „přírodu“. Vynalezení „přírody“ jako sféry „mimo“ člověka je výsledkem dlouhodobého snažení. Sociolog Bruno Latour popsal ve své knize Nikdy jsme nebyli moderní nejrůznější vědecké i filosofické projekty moderny, které „očistily“ lidský svět od přírodních prvků. Zkonstruovaná dichotomie, člověk jako subjekt, příroda v roli objektu, lidské dějiny – ó, slávo – na pozadí mlčících přírodních kulis: příroda je „tam venku“.

Jeden z „otců“ moderní vědy Francis Bacon tak mohl o „matce přírodě“ prohlásit:

Spíše se projeví tajemství přírody, tísní-li je na mučidlech (umění), než když si jde svou cestou.

Apoštol lidského rozumu, racionality „neposkvrněné“ smysly a tělesností, slavný neurotik Kant, přizvukuje názorem, že rozum má přistupovat k přírodě

nikoli v roli žáka, který si nechá namluvit vše, co učitel chce, nýbrž v roli povolaného soudce, který nutí svědky, aby odpovídali na otázky.

Pozici moderního člověka existujícího mimo přírodu a nad přírodou, kterou ovládá a soudí, formuloval opět Bacon:

Nechť jen lidské pokolení opět nabude svého práva nad přírodou, jež mu náleží jakožto boží dar.

Linii přemoudřelých mužů, kteří se domnívají, že se jich nedotýkají dramata, jež se odehrávají „někde tam v přírodě“, zakončeme současným prezidentem a jeho prohlášením:

Blboun nejapný byl tvor žijící na Madagaskaru, ale byl právem vyhuben.

Právem vyhuben! Ničit a mučit, kontrolovat a kolonizovat „vnější“ přírodu – právo člověka, který jako by žil v abstraktním a nedotknutelném království racia, nezávisle na hmatatelných ekosystémech. Jak by vypadala současnost bez tohoto násilného a uměle vytvořeného rozkolu lidí a přírody? Bylo by tak samozřejmé vytěžit každý kopec? Tahat černé zlato ze zemských útrob? Bylo by tak snadné obhájit kolonizaci zemí, jejichž obyvatele Evropa překřtila na „přírodní národy“, tedy méně lidské? Kdo by ničil planetární bytost, k jejímž údům a výtvorům bytostně patří?

Tyto modernistické zmatky dnes plodí nové sofisty. Posměšně se ptají: „Ale pokud člověk není vládce planety, proč by ji měl ochraňovat? Pokud člověk patří k přírodě, neměl by se o nic snažit a nic ovládat, měl by žít jako srnky nebo vlaštovičník – starat se sám o sebe, jíst, rozmnožovat se a přežívat. Žádné zachraňování. Touché!“ Jenže takové představy dál kopírují modernistické pojetí přírody – pasivní, do sebe zahleděná, pudová a navzájem se požírající. Ano, odmítám „chránit“ přírodu z pozice majitele a vládce, ale odmítám také redukovat přírodu na kulisu plnou hloupých tvorů. Ani antropocentrický „pán“, ani „přírodní“ rab. Současné tisíciletí, které čelí zániku, potřebuje vrátit člověka do přírody, ale zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, subjektivitu, inteligenci, schopnost emancipovat se a vyvíjet, žít v plném rozsahu. Neovládat – a nebýt napospas. Co tedy jsem, pokud nesouhlasím s drancováním planety? Jsem příroda, která se ozývá. Jsem příroda, která se brání. Jsem příroda, která chce žít.