O filmu Hmyz jste prohlásil, že se jedná o váš poslední celovečerní snímek. Hledání financí totiž zabere i několik let. Jaký film byste natočil, pokud byste měl nyní neomezený rozpočet?
Nikdy jsem se nepovažoval za filmaře. Film byl pro mne jen jedním ze (zaměnitelných) výrazových prostředků. Hmyz byl můj poslední celovečerní film. Říkám to bez slzy v oku. Jsou i jiné výrazové prostředky, ale Poesie je jen jedna.
„Umění je již téměř mrtvo,“ tvrdíte v úvodu filmu Šílení. Znamená to, že současní umělci jsou už jenom nekromanceři a jejich výtvory zombie?
Řekl jste to hezky, jen by to ještě chtělo nějak do toho konceptu zabudovat „finanční“ kšandy.
Považujete přesto některé současné tvůrce za pozoruhodné?
Když se omezím jen na film, tak bych jmenoval aspoň Davida Lynche nebo bratry Quaye, u nás Davida Jařaba a Karla Vachka.
V posledních letech sílí trend 3D filmů. Myslíte, že „trojrozměrné“ filmy mají nejenom komerční, ale také tvůrčí potenciál? Mě osobně by totiž více zajímala kinematografie, která možná není 3D, ale hledá způsob, jak se stát více haptickou, čichovou, chuťovou…
Někdy máme pocit, že to pravé dobrodružství dýchá pod podlahou našeho bytu a že tam se skrývají přeludné, monstrózní světy, o nichž nemáme ani tušení.
Nejcennějšími místy celého filmu zůstávají – vedle archivních materiálů – promluvy básníkova syna Jakuba, líčícího s uvolněnou a exhibicionismu prostou otevřeností své vzpomínky na dominantního otce.
Ta kaskáda obrazů, ta láva tryskající ze zřídla poezie, má ve své magmatičnosti cosi železně nutného, ostatně básnířka se doznává, že zná železné hedvábí.
Poezie pro Zdenu Tominovou představovala a představuje především živou hodnotu, příkladnou otevřenost vůči neznámému, a nikoli literární žánr, byť jakkoli svůdný.
Všimněte si, že Češi, kteří se prosadili na světové úrovni, se často museli pohnout někam ven, pryč odtud – od Komenského po Formana. Moc by nedokázali, kdyby zůstali sedět doma.