Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Režie: David Jařab

Scénář: David Jařab, František Dryje

Kamera: Jakub Halousek

Hudba: Jakub Kudláč

Česko 2018, 85 min

Do kratičké scény, v níž nechává jakousi starší paní několikrát klopotně vyslovit jméno Effenberger, jako by David Jařab bezděky zaklel výsledek svého zatím posledního snímku Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka. Film tvoří pětaosmdesát minut těkavých pokusů různými způsoby vyslovit jméno jedné z nejpozoruhodnějších osobností českého (po)válečného surrealismu, přičemž každý z nich zakončuje táž rozpačitost, jaká se zračí ve tváři oné dámy. Historický autobus, který se stává doslovně i symbolicky hybným faktorem celého filmu, byl vyslán dvěma směry, jimiž bohužel jen těžkopádně kodrcá. Bylo-li snahou vytvořit, nebo alespoň načrtnout Effenbergerův lidský a tvůrčí portrét, pak zůstalo u značně nedotažené skici. Pokud měl být výsledkem film znepokojivý a provokativní, pak se k těmto metám nedostal pro naprosté nepochopení toho, čím je Effenbergerovo dílo – v Jařabově filmu redukované na tzv. pseudoscénáře – v těchto úrovních zcela „doma“: svým uměním vtisknout nejbanálnější všednodenní skutečnosti závratně imaginativní rozměr.

Scény, které Jařab z Effenbergerových pseudoscénářů pro svůj film vybral a adaptoval, scvrkly se zde na pouhé scénky a skeče. Vedení herců a neodbytný hudební podkres zdůrazňující jejich „absurdní“ rozměr posouvá tyto scény do nepatřičné blízkosti Havlova filmového Odcházení, zatímco tyto pseudoscénáře (o jejichž ideální adaptaci se ve filmu rozproudí krátká rozprava) vykazují pozoruhodnou spřízněnost – například – s Buñuelovým Přízrakem svobody. Ani z Effenbergera básníka a teoretika nezbylo ve filmu mnoho. Mimosurrealistickými pohledy na Effenbergerovu osobnost Jařabův film věru neoplývá (nepočítáme-li krátké výstupy někdejších členů skupiny Stanislava Dvorského a Petra Krále nebo literárního historika Jiřího Brabce), což vyvolává dojem díla tvořeného pro domo sua, určeného především, ne-li výhradně, okruhu Surrealistické skupiny. Značná pozornost byla například věnována rozboru eseje „Případ Jana Palacha a Olgy Hepnarové“ z oddílu „Nepravděpodobné souvislosti“ v Effenbergerově knize Republiku a varlata, prostředkovaného toliko fragmenty disputací mezi Františkem Dryjem a Šimonem Svěrákem, aniž by nejdříve nastal pokus Vratislava Effenbergera coby teoretika byť sebestručněji charakterizovat a vymezit v kontextu evropského myšlení.

Nejcennějšími místy celého filmu zůstávají – vedle archivních materiálů – promluvy básníkova syna Jakuba, líčícího s uvolněnou a exhibicionismu prostou otevřeností své vzpomínky na dominantního otce. To je náhle závan čehosi přirozeného, skutečně živoucího a nezatíženého tím, co Jařabův snímek táhne ke dnu, tedy ustavičnou stylizovaností až divadelností, v níž rozpoznávám cosi neblaze příznačného pro naši současnost: než být zasažen bleskem humoru, raději spustit umělý deštík vtípků a blbnutí, než trpělivě sestupovat k podstatě věci, raději efektně nablýskat její povrch.